reklama
 
 

Nějak se k tomu postavit. Film o masovém vrahovi na Berlinale doprovází Gottova píseň

10. 2. 2019 14:59
Hlavní soutěž berlínského filmového festivalu zažila první šok. A dost pravděpodobně ten největší. Německý režisér Fatih Akin se po úspěšném, emočně zdrcujícím dramatu Odnikud rozhodl ve své novince Zlatá rukavice rozdrtit nejen city, ale také žaludky publika. Natočil dost možná nejodpudivnější snímek o skutečném masovém vrahovi, jaký kdy vznikl.

Berlín (od našeho zpravodaje) - Festival Berlinale klade důraz na politiku. Jak v tématech filmů, tak třeba tím, že přes 40 procent soutěžních snímků letos natočily ženy. A ve většině hrají prim aktuální témata či traumata minulosti.

Režisér a scenárista Fatih Akin ve svém filmu o skutečném hamburském alkoholikovi a vrahovi žen Fritzi Honkovi nepřináší žádná očividná poselství. Vše, co chtěl sdělit, vtělil do zmarem a hnusem prosáklých kulis Hamburku 70. let, kde jako by obyvatelům stále seděla za krkem poválečná deprese. A promítala se do jejich duší stejně jako korpulentních, nahluchlých či deformovaných těl.

Slavná herečka Hanna Schygullová na otázku, zda má v Německu nějakého pokračovatele slavný režisér Rainer Werner Fassbinder, před lety zmínila právě Fatiha Akina. Ten ve svém nynějším filmu přinejmenším radikalitou projevu skutečně navazuje na solitérního a provokujícího tvůrce.

Zlatá rukavice, jak se jmenuje Akinův film i zaplivaná hamburská hospoda, kde protagonista Fritz Honka dennodenně vysedává, je snímek, který od první scény nutí publikum ošívat se a odvracet zrak. Honka, jehož mladý a pohledný herec Jonas Dassler s pomocí maskérů ztvárnil jako kluhavé monstrum, hned v úvodu vpadne na scénu uprostřed svého špinavého podkrovního bytu. Tam publikum předtím sledovalo nehybné ženské tělo, ležící ve spodním prádle v posteli.

Honka jej manicky a surově začne cpát do igelitového pytle a divákům dochází, že tělo není jen nehybné, ale také mrtvé.

Brzy na řadu přichází porcování pomocí pily a v podobném duchu snímek pokračuje. Akin vědomě pracuje s konvencemi brakových filmů a hororů, ale na rozdíl od béčkové kinematografie věnuje až dokumentaristickou pozornost výpravě, detailům i snímání.

Protagonistou v jistém smyslu není alkoholik a vrah Honka, ale celá hamburská čtvrť St. Pauli, která má pro Němce často až mytický charakter coby ráj nočního života. Když však do těchto míst vjede dvojice mladých studentů, která vyprávění rámuje, setkává se s jinou realitou. St. Pauli a hospoda Zlatá rukavice jsou místem ztroskotanců, ztracených iluzí.

Režisér Akin nenabízí odpovědi a vlastně ani žádné jasné otázky. Pouze sleduje kulisy jedné hospody, jednoho bytu a několika ulic mezi nimi. S až metodickou urputností vykresluje svět, kde by nikdo nechtěl žít. Místo, kde lidé žvatlají nad patnáctým panákem pálenky a kde odpudivý Honka má potíže pozvat na drink i ty nejošklivější a nejtlustší ženy ze Zlaté rukavice. Jejich repliky se obvykle nesou v duchu: "Na toho bych se nevymočila, ani kdyby hořel."

Režisér Fatih Akin svým novým filmem vyzývá publikum na souboj. | Video: Warner Bros. |  02:25

Diváci se dozvědí spoustu věcí, které možná nechtěli vědět a hlavně vidět. Třeba na co vše se dají použít v láku naložené tlusté párky či vařený skopový jazyk. Kdo v sále vydrží do konce, uvidí, jak škvírou ve stropě mladé dívce kapou do talíře s polévkou červi.

To vše podbarvují nostalgické hity na hranici kýče, ty, které česky a někdy i německy zpíval Karel Gott. V jedné chvíli dokonce skutečně zní jeho hlas. Až k titulkům, z nichž ironicky hraje lokální verze dobového hitu Seasons in the Sun, tedy po německu Wir sind jung wir sind frei. Ale o mládí a svobodě, o nichž se zpívá, Akinův film opravdu nevypráví.

Režisér nikdy nesklouzává k vydírání takzvaných exploatačních filmů. Je brutální, ale postupuje promyšleně. Vždy ví, co chce divákům ukázat, co už pouze uslyší, a co si raději ani nechtějí domýšlet. Jeho film je fackou do tváře ani ne tak divákům, spíš mnohým filmům letošní berlínské soutěže, kde se tvůrci předhánějí, kdo sdělí větší a zároveň banálnější poselství.

Ve Zlaté rukavici je neintenzivnějším sdělením provokace diváka k tomu, aby se ke sledovaném nějak postavil.

Je možná přehnané považovat Akina za Fassbinderova nástupce, ale jeho snímek si zaslouží pozornost jako radikální gesto, které vše podstatné vtělilo do kulis, do tváří a chování protagonistů. Do chování, které postrádá smysl, neboť upít se k smrti či ubít někoho k smrti žádný smysl mít nemůže.

I takoví lidé z okraje si ale režisérovou optikou zaslouží pozornost. V jejich chování autor nehledá nic poetického, a možná ani důstojného, ale právě v tom drze překračuje konvence.

Zlatá rukavice není film, který by jednou za čas šokoval, jako to často činí horory. Akinovo dílo drží konstantní tón, od začátku do konce je intenzivní, jde na hranu nesnesitelnosti. Ale mezi vším tím zmarem režisér pečlivě dávkuje extrémně suché fórky, které prozrazují, že si drží potměšilý odstup. Že nechce prvoplánově šokovat, jen publikum vyprovokovat k reakci.

Ze Zlaté rukavice se jistě nestane oscarový kandidát jako z Akinova předchozího snímku Odnikud. Třeba tento film skončí na brakových festivalech, kde pouze tamní diváci ocení, s jakým umem se noří do zde oblíbených témat.

Ale tato "rukavice" je také rukavicí, jíž Akin profackovává snobské publikum a vyzývá ho na souboj. Lakmusový papírek, zda dnešní festivalový divák snese extrémní formu uměleckého sdělení. Zda ji zkusí brát vážně, nebo jen odvrátí zrak. Možná je to jen mistrovství světa v "trollingu", ale může mít ozdravný účinek.

autor: Tomáš Stejskal | 10. 2. 2019 14:59

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama