reklama
 
 

Český úspěch na Berlinale. Nejlepším krátkým filmem pro děti jsou Plody mraků

9. 2. 2019 10:24
Berlínský festival byl v posledních letech českým filmům docela nakloněn. Nedávno tu snímek Olga Hepnarová zahajoval důležitou sekci Panorama, loni zase titul Až přijde válka otevíral dokumentární odnož Panoramy. Letos je třeba hledat českou účast spíše pod povrchem. A to nejzajímavější lze nalézt takzvaně „mimo soutěž“.

Berlín (od našeho zpravodaje) - Krátký animovaný film Plody mraků od Kateřiny Karhánkové není nový, za rok a kousek už stihl objet zhruba 150 mezinárodních festivalů. A z mnohých přivezl cenu. V tom takřka nemá obdoby nejen mezi nedávnými českými filmy, ale také historicky vzato.

Dnes na Berlinale tuto až neuvěřitelnou pouť symbolicky završí. Organizace European Children's Film Assosiation mu udělí titul nejlepšího evropského krátkého filmu pro děti. Tedy jakousi cenu cen, o niž soutěží právě vítězové různých festivalů. A v Berlíně se uděluje proto, že jako jediný z velkých předních světových festivalů má Berlinale opravdu významné soutěžní sekce zaměřené na děti a mládež.

"Je to obrovská pocta a ještě si to neuvědomuji, že opravdu z celé Evropy vybrali tenhle film," říká režisérka Plodů mraků Kateřina Karhánková. Přitom už dostala tolik cen, že o nich pomalu ztrácí přehled. "Musela bych to spočítat," směje se.

Úspěch Plodů mraků je ale pochopitelný. Úchvatná výtvarná stránka filmu, pracující s akvarelovými barvami, se pojí s univerzálním, poetickým a přitom všem generacím i národnostem přístupným příběhem.

"Chtěla jsem dětem srozumitelnou cestou ukázat, že se člověk snadno může dostat do situace, kdy něco nelze vyřešit, ale kdyby na věc pohlédl z jiného úhlu, jiné perspektivy, tak může překážku překonat," říká režisérka, podle níž se do takových situací dostává hodně dětí i dospělých.

"Třeba když jdou do hudebky a bojí se lekce klavíru," uvádí všednodenní příklad.

Pro film o odvaze a "kroku do neznáma" režisérka hledala správný příběh a našla ho na mýtině, kde žijí malí chlupatí tvorové, obklopení hlubokým lesem. "Co potřebují a po čem touží, je hrozně blízko, ale oni to nevědí," přibližuje Karhánková.

Její film se obejde beze slov a na jeho popis slova nestačí. Ale mohou alespoň přiblížit výtvarnou metodu, kterou režisérka zvolila pro toto lyrické vyprávění o lese, kde nečíhá žádné strašidlo, přesto působí nebezpečně a temně.

"Od začátku jsem měla jasno, že scénář píšu pro výtvarnici Alžbětu Skálovou. Ta nikdy film nedělala, měla z toho obavy, ale nakonec souhlasila a dlouho jsme vyvíjely systém, jak budeme spolupracovat," říká Karhánková, která se rozhodla použít tradiční techniku ploškové animace, aby ve filmu zůstalo co nejvíce "výtvarného otisku" známé ilustrátorky Skálové. Ta se proslavila právě prací s akvarelem.

Takže každý strom, každý mech, každá díra musela být namalována zvlášť a režisérka je pak na scéně skládala. Vrstvila je na sebe, aniž by akvarelové objekty při ořezu přišly o své typické rozmlžené, chlupaté okraje.

Právě jimi - tou nevídanou strukturou a texturou, měkkostí - Plody mraků od první chvilky pohlcují diváky. "V jedné scéně bylo přes sebe třeba 400 až 500 objektů, dlouho jsme hledaly nejlepší technologické možnosti, aby to nepoškodilo výtvarnou stránku," přibližuje Karhánková proces, který zabral přes půl roku.

Autorka Plodů mraků nabídla okamžitě zapamatovatelný příběh o malých tvorečcích a jejich zvláštních rituálech, s vypiplaným obrazem i zvukem, jehož autorem je Jan Richtr.

"Třeba fakt, že pidižvíkové mají vlastní taneček, děti zvedal ze židlí, to si pamatovaly a milovaly projevy chlupáčů, to, jak opakovaně trsají na mýtině," přibližuje Karhánková.

Úspěšná režisérka se k české animační tradici hlásí především v jedné věci. "Dětský divák tu vždy byl důležitý, měl stejnou váhu jako ten dospělý," míní.

Dříve to prý bylo způsobené i tím, že některým tvůrcům režim nedovolil dělat snímky pro dospělé. "Například Maxipes Fík je pro mě dodnes srdeční záležitost," uzavírá režisérka, která v tomto ohledu na domácí tradici výtečně navázala.

Její film Plody mraků dovede o strachu z neznáma a o té metaforické odvaze vykročit do temného lesa hovořit způsobem, který zhmotňuje obavy všech diváků bez ohledu na věk, národnost, etnikum či vzdělání. A vybízí je, aby ze svých temných lesů sami vykročili.

autor: Tomáš Stejskal | 9. 2. 2019 10:24

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama