reklama
 
 

Život není film, ale série bolestivých epizod, říká režisérka Sedláčková v Dívce za zrcadlem

11. 2. 2018
Začalo to v roce 1999 filmem Ze života pubescentky, nyní režisérka Andrea Sedláčková vypráví o zralé ženě, kterou počtvrté ztvárnila Tatiana Vilhelmová. Česká televize v neděli večer vysílá nový díl autorčina filmového cyklu v hlavní roli s hrdinkou jménem Renata Soukupová.

Renata Soukupová už má desetiletou dceru, od minulého dílu z roku 2007 Opravdová láska žije s disidentem a novinářem Ivanem Holým v podání Oldřicha Kaisera, ale ve vztazích, ať už k rodičům či partnerům, si je stále stejně nejistá jako malá holka.

Režisérka Andrea Sedláčková se svou protagonistkou sdílí mnohé: také emigrovala těsně před revolucí, otec působil v rozvědce a rodiče se rozvedli, když byla ještě dítě.

Její, částečně autobiografický, televizní cyklus trochu připomíná - ne snad místem v dějinách kinematografie či autorskou invencí, ale velmi osobním přístupem - jednu mnohem slavnější filmovou sérii: řadu snímků s Antoinem Doinelem od režiséra francouzské nové vlny Francoise Truffauta

Truffaut se už od debutu Nikdo mě nemá rád vyrovnával s traumatickým dětstvím a nejdůležitější kinematografickou hodnotou pro něj byly emoce. V tom mu je Sedláčková podobná. Její cyklus popisuje vztahy jako iracionální terén plný vrtkavých citů, kde nelze hledat logiku a kde se ani nelze poučit z předchozích chyb.

V novince Dívka za zrcadlem Sedláčková dosud nejsilněji rozvíjí téma traumatizující rodinné minulosti. Zápletka o natáčení filmu inspirovaného životem Renatina otce - rozvědčíka, který Renata sama režíruje, autorce umožňuje postavit minulost a přítomnost vedle sebe, jako by šlo o jediný celek, o dvě strany jedné mince.

"Ve Francii se tomu říká autofiction," popisovala protagonistka v předchozím filmu Opravdová láska autobiografický knižní žánr, v němž se snaží o svém otci sepsat knihu.

Nyní hrdinka v tomtéž žánru pokračuje filmem. Podobně dalším osobním filmem pokračuje též Sedláčková, která opět obsazuje herce v polohách blízkých jejich skutečnému životu. Dříve to byl Kaiser jako vyléčený alkoholik, nyní coby mladý milenec Tatiany Vilhelmové přibyl její skutečný partner Vojtěch Dyk. I díky tomu Sedláčková dosahuje přesvědčivých situací, z nichž není cítit obvyklá televizní macha.

Dívka za zrcadlem je vypravěčsky i stylově o dost jiný film než jedenáct let stará Opravdová láska. Z minulosti zůstal stejný melancholický klavírní motiv, k jeho tónu ale často mnohem víc sedí česká verze hlučné španělské lidovky Adieu, již v jedné chvíli postava Ivana hraje na kytaru a zpívá spolu se skutečnou autorkou českého textu Dášou Vokatou. "Adieu, láhev se dopije, osamělá je cesta do ráje," bouří refrén písně. Kaiser s Vokatou skladbu hrávají i na koncertech. 

Snímek také nabízí vášnivější, sevřenější pohled na mezilidské vztahy než předchozí díl. Motiv "filmu ve filmu" mu dává jasnější zápletku týkající se peripetií kolem natáčení a také výraznější formální podobu.

Dřívějšího kameramanského rutinéra Vladimíra Holomka nahradil v Dívce za zrcadlem talentovaný Jan Baset Střítežský, s nímž Sedláčková spolupracovala na čtyři roky starém filmu Fair Play o dopingu za minulého režimu.

Znát je to například na jízdě kamery, která sleduje Renatina otce z průčelí pražské pasáže Lucerna skrze okno stejnojmenné kavárny: ztrácí jej, aby ho o chvíli později zachytila u východu a během setkání a rozhovoru s kolegou. To vše na jeden záběr.

Živelněji také pracuje s tématem vyrování se s otcovou minulostí, které se v Opravdové lásce odehrávalo jen pomocí slov. Renata pochopila, že otec nebyl zrůda, za kterou jej chtěla mít, a skrz tuto osobní perspektivu v novém filmu rozvíjí mnohem obecnější téma, totiž vyrovnání se s komunistickou minulostí jako takovou.

Dívka za zrcadlem

České drama
2018, 104 minuty
Režie, scénář: Andrea Sedláčková:
Hrají: Tatiana Vilhelmová, Vojtěch Dyk, Oldřich Kaiser, Eva Josefíková, Vojtěch Kotek, Jiří Lábus, Josefína Marková a další
Premiéra v České televizi: 11. února 2018
Hodnocení Aktuálně.cz: 65 %

Sedláčková ve fiktivních scénách "filmu ve filmu" rekonstruuje dobový život komunistického špióna v Praze i Londýně, neukazuje však ani smířlivé socialistické retro vzpomínání, ani černobílý odsudek doby. Už tím je její cyklus cenný: nabízí osobní perspektivu pokusu o přijmutí a pochopení minulosti.

Některé diváky však může iritovat, že navzdory silnému tématu, jasnějšímu dramatickému oblouku a konkrétnějšímu pohledu do historie ve filmu postavy nakonec ovládají iracionální pohnutí citů a spontánní rozhodnutí.

Přesto je třeba vyzdvihnout zarputilost režisérky, jež ve svém díle znovu a znovu zobrazuje život nikoliv jako dokonalý film, ale jako sérii nediváckých, bolestivých, nelichotivých a v lecčem banálních citových epizod.

autor: Tomáš Stejskal | 11. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama