Samolepka "žena za volantom", zdobící Jitčino auto, je míněna ironicky. Padesátiletá Slovenka ve skutečnosti řídí tak dobře, že se jako jediná žena v Česku pravidelně účastní autokrosových závodů. Spíš než vášeň pro automobily ji u toho drží partner, Moravan Jaroslav. Ten od deseti let snil, že bude vyhrávat poháry za rychlou jízdu. Kvůli otcově původu ale za komunismu skončil jako horník. Sice se vzdálil vysněné profesi, avšak získal finanční zázemí a společenskou prestiž.
Náročnou, leč dobře placenou práci Jaroslav opustil po vážném úrazu. V 90. letech minulého století, stejně jako mnozí Češi, podlehnul mámení svobodného trhu a vrhl se na podnikání. Místo ohromných zisků přišly dluhy, rozpad manželství a zpřetrhání pout s dětmi. Kapitalismus se pro Jaroslava stal další slepou cestou.
Vzdor všem nešťastným rozhodnutím a karambolům se ale nevzdal. Jako automechanik se vrátil k dětskému snu a životní náplň nyní hledá v závodních vozech.
Protagonista nového filmu Mira Rema kvůli zdravotním problémům sám nezávodí. Od toho má Jitku. Do auta dal podle svých slov všechno. Očekává proto výsledky v podobě vyhraných soutěží. Ty se ale nedostavují a Jaroslav je čím dál frustrovanější. Svůj vztek směřuje k Jitce, k dceři, která jej obvinila z krádeže, k vládě i státním úředníkům. Vůči sobě kritický není. O vlastních neúspěších mluví sebelítostivě, ukřivděně.
To za komunistů nebylo
Zodpovědnost za vlastní štěstí delegoval Jaroslav na druhé. Jejich hlasy však přes burácení motorů neslyší. Má vlastní pravdu a cizí názory či pocity jej nezajímají. Když se Jitka vybourá, projevuje o ni starost, jen než zjistí, že se jí nic nestalo. Pak partnerskou péči střídají výhrady ke stylu jízdy a zoufání nad tím, kolik bude stát oprava "zrakveného" auta. Jitka proud stížností přijímá s pochopením a boží trpělivostí.
Slyšitelně kritičtější je vůči Jaroslavově posedlosti motory a výfuky jeho matka Jiřina. Zatímco on se neustále motá okolo strojů, věčně podrážděná seniorka tráví čas před televizí nebo u kuchyňského stolu, kde z velkého hrnku usrkává kafe a nadává na syna i demokracii. "To za komunistů nebylo," láteří, když listuje bulvárním časopisem.
Na její výtku, že do auta jen zbytečně cpe peníze, Jarda odpovídá: "Pro mě je to zábava. Smyslem není zisk."
Naděje, že by alespoň matka se synem našli společnou řeč, je mizivá. Jiřina stejně jako Jaroslav konformně setrvává ve svém světě, jehož omezený prostor nehodlá opustit. Miro Remo, který už v předchozích filmech prokázal jedinečnou schopnost napojit se na myšlenkový obzor natáčených osob, tomu podřídil způsob snímání. Obývací pokoj i kuchyni, jež představují Jiřinino dominantní působiště, zabírá statická kamera vždy z prakticky totožného úhlu.
Podobně se opakují záznamy Jaroslava v autodílně nebo za volantem dodávky, se kterou jezdí na vrakoviště pro náhradní díly. Celý film, začínající i končící chytlavým hitem What Is Love z 90. let, pak má kruhovou strukturu. Odpovídá zacyklenosti závodění i přesvědčení postav o nemožnosti dosáhnout zásadních změn.
Skoro jako hraný film
Přestože věčně spílající mechanik nesměřuje k prozření ani sebereflexi a na konci stejně jako na začátku razí nihilistické heslo "dobře nikdy nebude", vyprávění nestagnuje. Naopak je bohaté na každodenní zápasy i zlomové životní události. Remo udržuje diváckou pozornost citem pro drama, formální dravostí a postupným odkrýváním dalších vrstev Jaroslavovy osobnosti, která je komplexnější, než se zdá na první pohled. Dokument stojící na neinscenovaných autentických situacích tak má strukturu blízkou hranému filmu.
Lineární dění, zaznamenané štábem v průběhu tří let, prokládají krátké flashbacky v podobě domácích videí s Jaroslavovou bývalou manželkou a dětmi. Během drandění na čtyřkolce nebo oslav Vánoc v rodinném kruhu vypadá protagonista spokojeněji než v přítomnosti. Náhlé vpády těchto retrospektiv působí jako neodbytné vzpomínky na životní etapu, po které nespokojený Jaroslav pořád teskní.
Subjektivitě postav jsou podřízené také songy konvenující jejich vkusu nebo adrenalinové závody. Ty ale natáčelo několik kamer rozmístěných ve vozech a na kapotách, mezi nimiž je bryskně, ale přehledně střiháno. Řezání ostrých zatáček, otřesy, skoky a nárazy tak s Jitkou zakoušíme z první ruky. Napínavost jízd umocňuje výbojná rytmická hudba. Některé z nejefektnějších akčních scén české kinematografie jsou nečekaně k vidění v dokumentu.
Strhující závody připomínají záležitost života a smrti. Stejně je vnímají aktéři, jejichž perspektiva je pro estetiku, komiku i tragiku filmu určující. Z téhož důvodu Láska pod kapotou nenahlíží frustraci lidí, kteří si připadají nepochopení a nevyslyšení, v širších společenských souvislostech. Jaroslavův vesmír vymezuje autokros. Na politiku sice nadává, aktivně se o ni ale nezajímá. Zažil již příliš mnoho zklamání, za jejichž viníka považuje systém. Právě to z něj však činí snadnou oběť dezinformací a protisystémových stran, jak postupně vychází najevo.
Sebepojetí protagonistů zrcadlí i stylizované symetrické záběry, patřící mezi poznávací znamení Mira Rema. Zvýšená vnímavost vůči tomu, jak postavy myslí, komunikují a přemýšlejí o sobě, se ale neděje za cenu ztráty tvůrčího odstupu.
Ironický nadhled charakterizující Removu dosavadní tvorbu, včetně třeba nekompromisního portrétu hudebníka Richarda Müllera, je přítomný také v Lásce pod kapotou. Někdy se projeví pohotovým přeostřením na mouchu před objektivem, z níž se posléze stává neoficiální maskot filmu, jindy ostrým střihem na Jiřinu s další kousavou poznámkou na rtech.
Jednu výtečně vystupňovanou střihovou sekvenci režisér vystaví na paralelách mezi Jardovým zaujetím jeho nikam nevedoucí kratochvílí a vystoupením kulturisty, který své svaly jen dává na odiv, ale nevyužívá jich k ničemu smysluplnému. Scéna, v níž se heroický patos snoubí s lehce jízlivým úšklebkem, je stejně jako jiné momenty otevřená různým výkladům a svědčí o důvtipu režiséra. Namísto předkládání jednoduchých závěrů vybízí k vlastní interpretaci.
Vsuvky, jež nabourávají vážnost situací, zároveň vedle opakování určitých akcí rytmizují celek. Láska pod kapotou je proto divácky vděčná jak zásluhou tří svérázných postav, tak rychlým spádem a technickou vycizelovaností každého záběru.
Stačí být Čech
Remo ovšem s touto svůdností, díky které nás baví trávit čas s Jaroslavem, Jitkou i Jiřinou, nakládá podvratně. Čím víc jsme pohlceni jejich světem a čím intenzivněji prožíváme jejich konflikty, tím víc poznáváme jejich odvrácenou tvář.
Nejdříve jen zvolna sílí letmé náznaky náklonnosti k rasismu a xenofobii, aby vyústily závěrečnou účastí obou partnerů na koncertu kapely proslulé texty podněcujícími k nesnášenlivosti. Radostně se při poslechu hudby tváří nejen Jitka, ale také Jaroslav, během jiných společenských akcí stojící bokem. Snad konečně našel komunitu, s níž souzní. Jde o vzácný okamžik pospolitosti, kdy s nikým nepolemizuje a působí vyrovnaně, ačkoliv v dosahu nejsou žádná auta, do nichž by mohl bušit kladivem.
Zatímco jsme s pobavením a soucitem sledovali trochu akční, trochu romantický příběh automobilového nadšence urovnávajícího rodinné spory, do filmu se bočními dveřmi vkradl znepokojivější motiv. Se stejnou nenápadností, s jakou nejspíš proběhla radikalizace Jaroslava i dalších příslušníků jeho generace, potýkajících se s neodbytným pocitem, že tahle doba není pro ně.
Přes vysokou míru subjektivity tak nakonec Láska pod kapotou vypovídá také obecněji o naší přítomnosti i směru, kterým se Česko ubírá.
Jakkoli se finální odhalení může zprvu jevit šokující, v kontextu protagonistova životního příběhu dává perfektní smysl. Zklamán komunismem i kapitalismem, našel útěchu mezi lidmi, které spojuje nejmenší společný jmenovatel - příslušnost k národu. Tady nemusí nikomu nic dokazovat, o nic se snažit, za nic bojovat. Stačí, že je Čech.
Když Vít Klusák natočil kontroverzní portrét neonacisty Svět podle Daliborka, z krajně pravicového přesvědčení titulní postavy učinil její definiční znak. Remo k Jaroslavovi přistoupil bez předem utvořeného závěru, ne jako k "náckovi", který zaslouží manipulaci, moralizování a výsměch. Díky tomu vznikl nuancovaný portrét člověka, jenž na ztrátu iluzí a pevných kulturních rámců zareagoval příklonem ke zvěstovatelům nekomplikovaných pravd.
Dokument vyprávějící o vtipné i napínavé cestě za životním snem je současně cenným doplňkem výzkumů popisujících stále větší roztříštěnost české společnosti. K opětovnému propojení jednotlivých fragmentů by podle sociologů mohla přispět větší empatie vůči lidem, které společnost zaměřená na výkon vnímá jako ty méně úspěšné.
Právě to nám Láska pod kapotou usnadňuje - a právě z toho důvodu je jedním z nejdůležitějších filmů roku.
Láska pod kapotou
Režie: Miro Remo
Aerofilms, v kinech od 16. září.
