Řím - Spolu s Federicem Fellinim a Luchinem Viscontim patřil Michelangelo Antonioni do triumvirátu největších italských režisérů. Jeho život skončil v pondělí večer v Římě. Nestor světové kinematografie zesnul ve věku 94 let, informovala agentura ANSA.
Poslední desetiletí života měl vážné zdravotní problémy. Prodělal mozkovou příhodu, která jej téměř připravila o schopnost mluvit. Ani to mu ale nebránilo v tom, aby se - s pomocí manželky - vracel k filmu. Ještě v roce 2001 dokončil v Toskánsku snímek Eros.
Kultovní zvětšenina
Jeho kultovním počinem a možná nejslavnějším filmem celých 60. let dodnes zůstává Zvětšenina. Film z roku 1966 natočený v Anglii podle povídky Julia Cortazara patří k těm, se kterými se vyrovnává každá generace diváků.
"Nejtěžší bylo přizpůsobit se jeho požadavkům, byl génius s téměř sadistickými sklony, drsný a neuvěřitelně precizní. Nikdy se nezajímal, jaký má herec názor, prostě musel plnit rozkazy," vzpomínal britský herec David Hemmings, představitel hlavní role módního fotografa Thomase.
"Neměl vlastně ani žádný scénář, jen koncept v hlavě, který nikomu nesvěřil. Mnozí říkají, že byl obtížná osobnost, ale já ho miloval, byl pro mě nejvynalézavější ze všech."
Antonioni ve Zvětšenině zachytil pátrání po tajemné vraždě, kterou Thomas vyfotí. Kritici si cenili především toho, jak zobrazil atmosféru "swingujících golden sixties" v Londýně včetně erotické nevázanosti, narkotických tripů a rockových excesů.
Zároveň je film metaforou o nepoznatelnosti a prchavosti světa a obrazů, které symbolizuje právě Thomasův aparát. Snímek označovaný jako "nadčasové podobenství o cestě k poznání a o relativitě pravdy a zdání" končí slavnou tenisovou scénou s neexistujícím míčkem. Thomas ho hledá a hází zpět jako osvobozující přijetí těchto limitů…
Film dělám žaludkem…
Antonioni se narodil v roce 1912 v dobře situované rodině v severoitalské Ferraře. K filmům, jež podle vlastních slov "dělá spíše žaludkem než mozkem", se dostal po absolvování fakulty ekonomie a obchodu v Boloni.
Zpočátku se věnoval psaní kritik, scénářů, byl pomocným režisérem a autorem dokumentů se sociální tématikou. Ve Francii spolupracoval například s Marcelem Carném a doma pak s průkopníkem neorealismu Robertem Rossellinim. Hraný celovečerní debut natočil až ve svých osmatřiceti. Kronika lásky vypráví o ženě, která volí mezi city a blahobytem.
V roce 1957 přišel Výkřik, ve kterém americký herec Stev Cochran coby cukrovarnický dělník bezcílně putuje po Itálii. Tady už se Antonioni odpoutává od neorealismu k hlubší psychologii postav.
V roce 1960 vzbudil skandál na festivalu v Cannes. Jeho snímek Dobrodružství byl kvůli novátorskému použití filmového jazyka vypískán. Získal ale Cenu poroty a jeho "tetralogie citů" - kam kromě Dobrodtužství patří filmy Noc, Zatmění a Červená pustina z let 1960 až 1964 - mu nakonec zajistila místo ve světové kinematografii.
Ve všech snímcích o citové ochablosti obsadil svou dvorní herečku a pozdější životní partnerku Moniku Vittiovou. "Jeho filmy mi pomohly ke slávě, ale pochopila jsem i sebe samu," vzpomínala.
Z Londýna do Číny
Na přelomu 60. a 70. let se Antonioni vypravil až za hranice země a natočil několik filmů, které jeho věhlas ještě posílily. Kromě Zvětšeniny, za niž získal v roce 1967 Zlatou palmu v Cannes, to byl například Zabriskie Point. Vizuálně působivý snímek z roku 1969 s hudbou Jerryho Garcii a Davida Gilmoura nicméně americká kritika tehdy odsoudila jako infantilní oslavu radikalismu a kritiku amerických nectností.
V dokumentu Čung-kuo (1972) zachytil "výdobytky kulturní revoluce šíleného rustikálního ideologa" Mao Ce-tunga.
"Zkuste mu odporovat a rozčtvrtí vás. Na druhou stranu zase oceňuju, že si vybírá jen ty nejlepší," vyjádřil se o Antonionim Jack Nicholson, hrdina dalšího ceněného snímku Povolání: reportér (1975).
Film tematicky navazuje na Zvětšeninu. Příběh reportéra Davida Locka, jehož profese odsoudí k tomu být pouze svědkem faktů a nikoliv jejich protagonistou, začíná v podstatě tam, kde příběh fotografa Thomase končí. Antonioni tu znovu předestírá svá zásadní témata: citovou vyprahlost i nepoznatelnost života.
Za mraky
Antonioni vždy lpěl na tvůrčí nezávislosti, zarputile odmítal kompromisy; nebylo divu, že už od 70. let sháněl peníze na své projekty čím dál obtížněji.
V roce 1985 ho navíc postihla mozková mrtvice, po níž se dlouho nemohl hýbat ani mluvit, a vypadalo to, že už nikdy žádný film nenatočí. V listopadu 1994 ale začal s pomocí Wima Wenderse a své ženy Enricy, jež štábu tlumočila jeho psané instrukce, režírovat snímek Za mraky.
Ve čtyřpovídkovém filmu se Antonioni nechal inspirovat svou knihou Kuželník u Tiberu, souborem drobných próz. Minimalistický snímek shrnuje jeho krédo: vyprávět obrazem. V roce 1995, kdy ho dokončil, obdržel čestného Oscara za celoživotní dílo.
Velký ctitel intuice vždy připouštěl, že jeho filmy jsou náročné a nesnadno srozumitelné. "Jenže - filmu není třeba beze zbytku rozumět, stačí ho jen cítit," prohlašoval autor, o kterém Martin Scorsese řekl, že je básník s kamerou, a kritici, ze byl za tvůrcem "nespokojenosti se životem a nešťastné lásky".
