Komediální road movie, kterou lze nyní vidět v české kinodistribuci, bývá především v zámoří obviňována z necitlivého uchopení složité rasové problematiky. Ten druhý důvod je prostší: Zelená kniha není příliš dobrý film.
Na pouť herců Vigga Mortensena a Mahershaly Aliho americkým Jihem 60. let minulého století, během níž Mortensenův poněkud rasistický Italoameričan a Aliho homosexuální černošský hudebník pozvolna nacházejí společnou řeč, se hezky kouká. Přispívá k tomu nejen herecký um a chemie mezi protagonisty, ale také cit tvůrců pro načasování komediálních situací.
K tomu je třeba přidat, že jde o příběh podle skutečnosti. V několika silných detailech upozorňuje na až absurdní vztahy bělochů z tehdejšího amerického Jihu k afroamerické minoritě. Při sledování momentů, kdy vážený host a hudební génius zároveň nesmí v místním panském sídle použít toaletu kvůli své barvě pleti, se snadno dostaví pocit, že Zelená kniha upozorňuje na důležité střípky historie.
Tady však pozitiva končí. Navzdory inspiraci skutečným příběhem Tonyho Vallelongy a muzikanta Dona Shirleyho - a navzdory faktu, že scénář napsal Tonyho syn Nick Vallelonga - jde o dost modelovou, v jádru banální vyprávěnku o sblížení dvou mužů rozdílných nátur a zvyklostí.
Vyprávěná je optikou řidiče a muže z lidu, který přesvědčí svého trochu snobského černošského pasažéra, že by neměl pohrdat takovými neotřesitelnými lidovými hodnotami, jako je pojídání smažených kuřecích křidýlek. A na oplátku si tento šofér a bývalý vyhazovač - který ještě nedávno ve svém domě vyhodil skleničky jen proto, že se z nich napili černoši - uvědomí, že i s černochem se lze kamarádit.
Pokud Zelená kniha něčím převyšuje bajku pro malé děti, pak možností, že by tuto jednoduchou optiku mohli přijmout lidé xenofobního smýšlení. Ti se ale na filmy skutečně tematizující problematiku rasismu buď z principu nepodívají, nebo se s nimi minou - ať už kvůli tématu, nebo náročnějšímu "artovému" zpracování.
Ale je opravdu tak troufalé chtít po oscarovém snímku více, než že se u něj člověk třikrát zasměje a že možná několik lidí s rasistickými sklony přiměje, aby si v místní hospodě potykali s člověkem jiné pleti?
Občas se ozývají pochybnosti, že někdo do obyčejného pohodového filmu zase tahá korektnost. Spojené státy však v tomto ohledu mají pohnutou historii a dodnes nevyřešený vztah k menšinám. Proto se těžko divit, že kritikům tak vadí film, který o tom všem vypráví zjednodušující optikou bílého muže.
Frank Vallelonga, kterého hraje Viggo Mortensen, ve filmu přijímá zdánlivě ponižující práci - tehdy přece bylo běžnější, že černoši dělali řidiče bílým, ne naopak. Jenže paradoxně je Vallelonga po celý film tím, kdo i přeneseně drží volant, kdo řídí a rozhoduje a kdo nakonec dostane nominaci na herecký výkon v hlavní roli.
Nejen to: právě on poučuje svého černošského kolegu, jak se chovat. To on jej vždy vyseká z potíží. To on černochovi pomáhá pochopit, že je tak trochu snob.
Na první pohled film vypráví o sblížení dvou lidí. Na ten druhý působí spíše jako snímek, který svou v jádru pohodovou komediální stylizací odbývá mnoho skutečných problémů. A který nikdy nedá slovo pozoruhodnějšímu z obou mužů, člověku, který se musel vypořádávat s vlastní totožností zdaleka nejen kvůli etnické příslušnosti.
Před kamerou prim vždy hraje upovídaný bílý Vallelonga, který sebe i svého "svěřence" ze všech problémů vyseká, neboť je ten typ, který by přemluvil i smrt, ať si jde brousit kosu jinam.
Největším paradoxem Zelené knihy je, že k hlavní ceně na Oscarech ji nejspíš dovedla společenská potřeba dávat více prostoru menšinám. A tak se ukazuje i druhá hodnota filmu: může posloužit jako odstrašující případ, proč není zdaleka tak jednoduché vyrovnat síly ve společnosti zaváděním kvót či automatickým upřednostňováním jistých témat.
Zelená kniha
Režie: Peter Farrelly
Aerofilms, česká distribuční premiéra 7. března
Zelená kniha je lehce nadprůměrný lidový snímek, který patří do zapadlých kinosálů a televizních programů na nedělní odpoledne. Akademici ho na oscarové výsluní vynesli omylem, neboť měli pocit, že řeší dnes potřebné rasové otázky - jen už se porotci zjevně moc nezamýšleli nad tím, jak to film činí.
Na Oscarech běžně vyhrávají takové tituly. Tuctové. Jen tentokrát oceněný esteticky neobjevný kousek vedle průměrného vkusu akademiků navrch odhaluje také jejich schopnost se při míření na ušlechtilý cíl střelit do vlastní nohy.
Videorecenze Kamila Fily na Zelenou knihu
