Farhádího novinka jménem Všichni to vědí, kterou ode dneška promítají česká kina, má sice zločin v jádru svého příběhu, s napětím ale tentokrát šetří.
Španělsky mluvený snímek podeváté spojuje hvězdný pár, čtyřiačtyřicetiletou Penélope Cruzovou a o pět let staršího Javiera Bardema. A rozhodně to není spojení tak mrtvolné jako v posledním snímku, kde byli k vidění: v žánrově i vypravěčsky rozhrkaném předloňském titulu Escobar.
V novince Všichni to vědí, kde hrají dávné milence Lauru a Paca, jejich komplikovaný vztah naopak předčí napětí ze samotného zločinu. Tím je únos Lauřiny dcery v průběhu venkovské svatby.
Jinak jako by se režisér Farhádí do prostoru prosluněných vinic a rychle jezdících skútrů nořil obtížněji než kdysi do problémů rodného Íránu. Od první scény nicméně ukazuje své filmařské oko, schopné kontaktně zachytit třeba živý videohovor v autě - v něm jedna z hrdinek střešním okénkem ukazuje okolní krajinu otci.
Ten otec s rodinou nemohl přijet z Argentiny do Španělska na svatbu, údajně kvůli práci. Což je jen jedna z mnoha klamných indicií ve snímku, který přešlapuje na pomezí hitchcockovského thrilleru a psychologického dramatu.
Všichni to vědí vypráví o otevírání starých tajemství a ran. Když uprostřed veselky zmizí náctiletá Iréne, její únos je jen katalyzátorem odkrývání bolestivé minulosti. Tak jako u Hitchcocka nakonec zločin slouží coby zástěrka pro vyprávění o něčem jiném. Jen nejde o strhující napínavý příběh, ale relativně komorní ponor do rodinných sporů.
Úvahy nad tím, kdo je únosce, zda se jedná o někoho blízkého a jaký má motiv, jsou jen jemnou hrou, detektivem se divák stává na krátké chvilky. Jinak zůstává spíše pozorovatelem. Dramata se často odehrávají u stolu, ale jen stopově odrážejí sílu, kterou režisér dovedl rozproudit rodinnými tahanicemi nad prostřenými tabulemi v Rozchodu Nadera a Simin.
Javier Bardem ve své charismatické zarostlé tváři nese nejen bolest z dávného rozchodu, ale také pocit poníženosti, neboť v rodině své bývalé milenky byl služebníkem.
Režisér Farhádí stále umí paralelně rozvíjet několik silných a propletených témat, ale výsledkem už není fascinace, spíš občasné uznalé pokývání hlavou.
Diváka silněji zasáhne třeba atmosférický detail hodin na staré zvonici, kolem nichž posedávají holubi. Čas je ostatně jedním z témat filmu. Ten se vyhýbá barevnému kýči, k němuž by méně nadané tvůrce svádělo malebné prostředí vinařské vesničky.
Farhádí naopak střídá a vyvažuje kontaktní snímání živelných jízd na skútrech třeba s distancovanými pohledy na ruch ulice skrze zavřené okno, které dělí filmové plátno dřevěnou mřížkou okenního rámu.
Ale když se uprostřed svatební veselky náhle vynoří dron a jeho vrtule vířící vzduchem přinesou podivný záchvěv čehosi cizího, jako by tím dronem byl tak trochu též samotný Farhádí. Režisér, který poletuje nad střechami cizí země a do ní zapuštěného příběhu, zručně přelétá sem a tam, ale nikde se neusadí. A nikdy diváka neposadí do sedačky, odkud by omráčením nemohl vstát.
Snímek Všichni to vědí loni zahajoval festival v Cannes. To je na jednu stranu pocta, na druhou se privilegia otevírat velkou přehlídku často dostává divácky vstřícným filmů zvučných tvůrců se zvučným obsazením. To Farhádího novinka naplňuje. Ale na třetího Oscara už stačit nebude.
Všichni to vědí
Scénář a režie: Asghar Farhádí
Aerofilms, česká distribuční premiéra 21. února
Asghar Farhádí se ziskem druhého Oscara pro nejlepší cizojazyčný film za předloňský snímek Klient zařadil do nepočetného klubu držitelů dvou amerických sošek v této kategorii, k již nežijícím Japonci Akirovi Kurosawovi či Francouzovi Renému Clementovi.
Snad to nebylo znamení, že se dnes šestačtyřicetiletý Farhádí stává zasloužilým či nedejbože vysloužilým mistrem. Motivací do další tvorby mu budiž, že na rekordmana v této kategorii - čtyřnásobného držitele Oscara Federica Felliniho - má ještě co dohánět.
