Recenze - Vzhledem k tomu, jaká se na Valčík s Bašírem snáší snad ze všech stran chvála, je třeba mít se před ním na pozoru. Jak je možné, že film, který vypráví o bolavě politicky vyhrocené události, může nacházet pochopení u tolika lidí?
Je to snad tím, že upouští od jakéhokoli ideologického náhledu a oslovuje právě jen to „čistě lidské" v nás? Nebo obsahuje pro diváka s libovolným politickým a vůbec ideovým smýšlením dostatek vějiček, které každého osloví něčím jiným?
Čtěte také rozhovor s režisérem Ari Folmanem:
Valčík s Bašírem nemá být jen cool film o válce
Zřejmě platí druhá možnost, protože nelze podávat žádnou zprávu bez úhlu pohledu a nikdy se nelze očistit od určitého přesvědčení. Valčík s Bašírem má jenom tu výhodu, že jeho úhel pohledu je humanistický a vyhovuje cílovému publiku - citlivým lidem, které zajímá, co se děje ve světě. A pro ty je snadné ztotožnit se s pacifistickým poselstvím, jež vyprávění nese.
Pokud se však na tento snímek podívá kdokoli, kdo nejenže není v srdci humanista, ale především je zcela otupělý vůči umělecké formě, jímž dílo působí, může ho obvinit z velmi drsných věcí.
Propaganda, nebo sebemrskačská civilizace
Setkáme se s výtkami, že film izraelského režiséra Ariho Folmana je skrytá propaganda vojenského státu, který se po letech snaží vyvléknout z odpovědnosti za válečné zločiny, anebo úplně naopak, že jde o naprosto nezodpovědný počin, který svou poraženeckou náladou dává trumfy do rukou arabským fanatikům.
Pro některé je tedy Valčík s Bašírem demonstrací síly a vychytralosti Izraele, pro jiné smutným úkazem slabosti celé západní civilizace, která vyrábí sebemrskačská díla a ještě se za to sama oceňuje na festivalech a ve výročních anketách.
Domnívám se, že výhodou tohoto díla je nakonec komplexnost a víceznačnost. Číst jej jako úkaz jednostranné degenerace libovolným směrem (pravým či levým, pro či proti) nakonec ztroskotá na tom, že umění, pokud zůstává uměním, je na takové ukazatele neredukovatelné.
A Valčík s Bašírem je uměleckým dílem dnešní doby; už jenom tím, jak do své struktury zapojuje různé žánry a styly, či vůbec patra kultury - od té vysoké až k popu.
Izraelský Vietnam
Sledujeme osobní zpověď autora, který v devatenácti sloužil v izraelské armádě a účastnil se libanonské války, při níž proběhl také masakr civilistů v uprchlických táborech Sabra a Šatíla.
Po více než dvaceti letech se Folman marně snaží rozpomenout na to, co se stalo, a na pomoc si bere své známé, spolubojovníky a animaci. V netradičním prolnutí dokumentu a „kresleného" filmu se snaží rekonstruovat svou minulost a podíl viny na tom, že zemřely stovky (podle jiných propočtů tisíce) nevinných Palestinců.
Sabra a Šatíla jsou dnes historicky zapsány jako mementa a milníky toho, kdy se Izrael dostal v očích okolního světa do pozice nacistů. Minimálně od této události v roce 1982 je už každý palestinský kluk střílející na tank s bazukou Davidem, který stojí proti Goliášovi.
Při podrobnějším, nesymbolické a věcnějším pohledu se nakonec rozebírá hlavně to, nakolik byl tehdejší ministr obrany Ariel Šaron osobně či nepřímo zodpovědný za tolerování genocidy, kterou prováděli libanonští spojenci - fanatičtí křesťanští falangisté a příznivci zavražděného prezidentského kandidáta Bašíra Džamáíla.
Ale i nepřímé provinění „byli jsme při tom a nezabránili tomu" se s tehdejšími izraelskými vojáky i celou pověstí Izraele od té doby táhne jako trauma podobné vietnamskému syndromu Američanů.
Paměť je jen konstrukt
Do značné míry je tedy paradoxní, pokud právě teď Izrael do světa oficiálně vysílá snímek, který tehdejší dobu nevybíravě kritizuje a ukazuje nesmyslnost všeho válčení z hlediska jednotlivců. Valčík s Bašírem není žádné disidentské dílo, ale zpráva pro okolní svět: „Polepšili jsme se, máme sebereflexi a dejte nám Oscara, pěkně prosím, smutně koukám."
Čímž se znovu dostáváme k tomu, zda má mít autobiografický a intimně laděný snímek nějakou státotvornou úlohu. A dá se při vědomí toho všeho zpětně sestoupit přes vrstvy politického nánosu k dílu jako formě a estetickému zážitku?
Dá, a velmi snadno, protože Folman je múzou políbený režisér, který ovládá výrazové prostředky hraného filmu, dokumentu i animace. Valčík s Bašírem nemá jen hezký obal a povrch, s propojením žánrů a mediálních kvalit pracuje uvědoměle a systematicky.
Coby umělecké zamyšlení nad tím, jak pracuje paměť, přichází s řešením, které zřejmě nemá v dějinách kinematografie obdoby. To, co si člověk nepamatuje, si přece může nakreslit. Jde o rekonstrukce minulosti skrze animaci - opětovné oživování, obrazy, které nejsou úplně realistické. Zároveň se tak upozorňuje, že minulost a paměť jsou jenom konstrukty.
Začíná to jako hra a experiment
Působí to vlastně i dost cool - právě v onom původním významu distancovanosti od tématu; je to super, protože to má chladný nádech. Postupně se ale odstup zmenšuje a na konci přijdou televizní dokumentární záběry a řízne se do živého.
Za posledních několik let těžko najít film, který by automatičtěji spouštěl silné emoce, aniž přitom jde o citové vydírání. Prošli jsme si s hrdinou dlouhou cestu a konečně se jen nedíváme na hezké obrázky, ale pocítíme, že se za nimi skrývá něco živého, skutečného a bolavého.
Hrdina zpočátku nemá žádné vzpomínky ani emoce, jen jednu podivnou vidinu, u níž neví, nakolik je reálná. Drtivou většinu „děje" pak bere své pátrání jako hru, jako druh experimentu a sběr materiálu pro jakýsi budoucí film (který ovšem neuvidíme a jsme jen svědky „příprav").
A přestože Folmanovi jeho přítel hned na začátku řekne, že filmy mohou být i psychologickou terapií, Valčík s Bašírem tak nepůsobí až do posledních minut.
Právě plochost a nezaostřenost obrazů nebo jejich prvoplánová atraktivita (Folman, kdyby chtěl, uměl by natočit i skvělý akční film) daná sofistikovanou ploškovou (flashovou) animací působí jako štít a alibi.
Dvojrozměrnost dává vyniknout absurditě války, jistá dětinskost a nevinnost, automaticky spojovaná s kresleným filmem, dává pocítit kontrast k vojenské brutalitě, a naopak vážně věci vypadají legračně.
Pouhé siluety na pozadí či okamžité přechody mezi různými obrazovkami do stejně placatého světa, v němž se hrdina pohybuje, vypovídají o tom, že válka ve vzpomínkách není reálná, ale je to film, respektive hrdina ji nezúčastněně sleduje, jako by to byl jen film.
Ubrečené a pohnuté kino
Folman se autorsky pohybuje v několika rovinách fikce, reality a mediálního zprostředkování a rovněž závěrečný náraz nám říká jenom „dál i blíž než k televiznímu záznamu se nedostaneme". Znamená to, že paměť je vždy v jistém slova smyslu uměle vytvořená a nepamatujeme si nic skutečného?
Těžko říct, jestli přesně tohle chce Folman sdělit, protože kino je už v tu chvíli úplně ubrečené a pohnuté tím, že se v hrdinovi něco pohnulo a že vidí utrpení tak jako téměř každý den v televizních zprávách. Spíše to vypadá, že se všichni dobrali do stavu, kdy se prodrali až k obnažené realitě a téma nedosažitelnosti a nespolehlivosti paměti je už nezajímá.
Při druhém zhlédnutí jsem si nebyl jistý, zda se té tryzny chci účastnit. Ale všechny předešlé obrazy mě fascinovaly a bavily. Surfovat na jedné emociální vlně s Arim nebo s ním pařit ve víru noci na karlovarském festivalu je totiž snadné a fajn. Takový existencialismus light.
Vals Im Bashir/Waltz With Bashir, Izrael/Německo/Francie/USA, 2008. scénář a režie Ari Folman, animace Yoni Goodman, hudba Max Richter. Účinkují: Ari Folman, Ron Ben-Yishai, Ronny Dayag, Dror Harazi, Carmi Cna'an, Ori Sivan, Zahava Solomonová ad.
90 minut, distribuce: Aerofilms. Premiéra v ČR: 22. ledna 2009
| Ukázky dalších prací Ariho Folmana |
Ukázka z Folmanova dokumentu Látka, z níž je utkána láska
OMD: Enola Gay
PIL: This Not a Love Song
Max Richter - autor originální hudby k Valčíku s Bašírem
