Cannes - Několik hodin zbývá do vyhlášení výsledků 63. ročníku canneského festivalu a média i festivaloví hosté spekulují, kdo si letos odnese Zlatou palmu za nejlepší film. Vždyť úspěch v elitářské soutěži nejprestižnějšího světového podniku je sladkým i zapovězeným snem režisérů na celém světě.
„Cena z Cannes napomáhá zviditelnění filmu, který se dostane snadněji do distribuce. Nicméně ani Zlatá palma není sama o sobě zárukou komerčního hitu,“ připomíná kritička Lena Lutaudová. Mezi oceněné „propadáky“ patřila například Chuť třešní Abbáse Kiarostámího či titul Věčnost a den Thea Angelopoulose. Na druhou stranu řada filmů proměnila Zlatou palmu i ve „zlatou bonanzu“.
Protistátní gangsterka
Ještě dva dny před vyhlášením ovšem zastínila program a tipy na vítěze asi tisícová demonstrace proti uvedení filmu Hors-la-loi (Mimo zákon). V něm líčí Rachib Bouchareb citlivé události francouzského masakru při oslavách konce války v Alžírsku v roce 1945. V okamžiku, když se zvrhla manifestace Alžířanů oslavujících po porážce nacismu nabytou svobodu v demonstraci za národní samostatnost, francouzské vojenské síly rozpoutaly masakr.
Oficiálně lidé na páteční demonstraci ověšení národními trikolórami vzdali v Cannes poctu francouzským obětem alžírské války a společné historie - kterou má snímek údajně překrucovat. Mezi přítomnými byla řada poslanců, krajně pravicových politiků i bývalých válečných veteránů. Zpívala se státní hymna a skandovala hesla odsuzující někdejší alžírské bojovníky za svobodu.
„Francie si zvedá národní sebevědomí. Ale co je na tom paradoxní, film je ve skutečnosti gangsterka, který vypráví příběh tří bratří a kontroverzní události věnuje sotva šest minut,“ napsal list Libération.
Alžírský humbuk zastínil i zprávu, že se festival údajně snažil „podstrčit“ všem soutěžícím režisérům k podpisu petici za propuštění Roman Polanského, který v domácím vězení čeká na vydání do USA.
Ruská road movie do pekla
Podle francouzského tisku je největším favoritem na vítězství snímek se zkomoleným názvem Biutiful od Alejandra Gonzálese Iñarrita. „Přes některé chyby by tento film měl figurovat mezi oceněnými. Ať už máte jakkoli velký smysl pro jeho směs lyrismu, humanismu a krutosti, příběh kriminálníka se dvěma dětmi na krku vás musel zaujmout,“ napsal Philippe Azoury ve zmíněném Libération.
Kritik nepochybuje ani o tom, že představitel hlavní role Javier Bardem je největším adeptem na cenu za mužský herecký výkon.
Mezi ženami je favoritek víc. Kromě Lesley Manvilleové z Dalšího roku jsou to francouzská hvězda Juliette Binocheová za výkon v Kiarostamího filmu, a jihokorejská herečka Jeon Do-yeon za Služebnou režiséra Im Sang-sua.
Zákulisní drby mluví v souvislosti se Zlatou palmu také o nenápadném filmu Des hommes et des dieux (Lidé a bohové) domácího matadora Xaviera Beauvoise. Naopak by bylo velkým překvapením, kdyby si v neděli došel pro cenu někdo z druhého francouzského soutěžního týmu – od Bertranda Taverniera a jeho historického filmu Princezna z Montpensier.
Na Croisette se dokonce povídá, že po skončení novinářské projekce zvolal slovutný pařížský kritik: „Bože, skoro jsem z té princezny umřel. Bylo to zábavné asi jako písemka ve škole.“
Leigh nebo Loach?
Britský tisk pochopitelně sází víc na svého zástupce v programu na Azurovém pobřeží – zmíněný film Další rok Mika Leigha. Emocionální příběh jedné příkladné stárnoucí rodiny, k níž se uchylují ztroskotanci z okolí, zaujal kritika Xana Brookse. „V podstatě je to teď souboj mezi dvěma tituly: mezi Leighovým filmem a Beauvoisovým snímkem Lidé a bohové. Další rok je krásný hořkosladký příběh, který oslavuje všechny radosti a bolesti postupného stárnutí,“ napsal v Guardianu.
Na čem se však řada lidí z médií shodne, je to, že letošní ročník byl o něco slabší. „Přijelo méně celebrit, v kinech se promítá o něco méně kvalitních filmů, některé soutěžní snímky byly dokonce zastíněny tituly ze sekcí Quinzaine des realisateurs či Un Certain Regard anebo řečmi o kontroverzích,“ napsal nelítostně Brooks.
Snad úvahu jako vítěz ještě přichází ještě zmíněný „francouzský“ film Íránce Abbáse Kiarostámího Certified Copy, ale také na poslední chvíli zařazený snímek Kena Loache Route Irish. Přes trochu divadelní herecké výkony kritiku zaujalo především Loachovo téma morálního přerodu cynického podnikatele v současném Bagdádu.
Cesta na východ
Bylo by to asi obrovské překvapení - ale cenu by si zasloužil artistní snímek My Joy (Moje radost) ukrajinského, v Německu žijícího Sergeje Loznici. „Režisér dosud známý především z dokumentární tvorby způsobil na Croisette docela velký šok. Jen nikdo nepochopil, v čem spočívá ona titulní radost,“ napsal v Libération Gérard Letory.
Ve skutečnosti se totiž ocitáme na cestě amorálním, zdevastovaným a zkorumpovaným Ruskem, po níž nás provází mladý řidič náklaďáku. Nekonečné silnice rozbitého asfaltu jsou lemovány fantomy bolestné minulosti i ztracenci. Hrdina tu potkává prostitutku, asfaltáře i vojáka, obraz dotváří zkorumpovaná policie.
Protahované záběry neučesané postsovětské reality vyvolávají především melancholii a pocity beznaděje. Nikam tu nelze utéct, není ani kam se vrátit. Přitom každý záběr udrží diváka napětí. Stále čekáme, co se tu kterou chvíli stane, kdo komu vrazí nůž do žaludku. „Jak to tak s Rusy bývá, cokoliv se snažíte udělat, končí kalašnikovem,“ prohodil v Cannes sám režisér, který ve svém filmu za slávou a vlastenectvím spíš zoufalství, násilí a fanfarónství ruské duše.
Jeden dialog z meditativního filmu přesně dokládá tuto zmrtvělou cestu sestupu do pekla: Kam vede ta cesta před námi? / To není cesta, ale jenom směr./ Směr kam?/ Nikam. Nejsilnějším místem je postava jakéhosi Dostojevského Idiota, světce i obecního blbce, který dokáže pojmenovat svět kolem sebe.
Kitano jako outsider
Mimo je zřejmě nový krvavý Kitanův film Outrage, který propadl u kritiky. „Je to opravdu ohavnost! Nejhorší film v soutěži! Nepovedený návrat Takeši Kitana k jakuza filmům jen vrší sled násilí mezi dvěma rivalizujícími klany,“ hlásají titulky a kritik Le Mondu Jacques Mandelbaum říká jasně: „Tato cesta v čase se unavenému Kitanovi nepovedla.“
Nijak velké vyhlídky si asi nemůže dělat ani Doug Liman, Sean Penn či Naomi Watts s filmem Fair Game. „Je to jedno z největších zklamání festivalu,“ napsal v listu Le Figaro Bastien Hugues o snímku, který tematizuje manipulaci s informacemi, které vedla k invazi do Iráku.
Porota vybírá vítěze z 19 soutěžních snímků. Pod vedením Tima Burtona v ní zasedli herci Kate Beckinsale, Benicio Del Toro a Giovanna Mezzogiorno, filmař Shekhar Kapur nebo skladatel Alexandre Desplat. Ken Loach, Mike Leigh a Abbas Kiarostámí už Zlatou palmu mají.
Loni v nabitém programu soutěžili (opět) Ken Loach, Quentin Tarantino, Pedro Almodovar, Ang Lee, Jane Campion, Lars von Trier nebo Michael Haneke, který vyhrál se snímkem Bílá stuha.
