Fanoušci komiksového vydavatelství DC Comics minulý týden založili petici ohledně zrušení agregátoru angloamerických filmových recenzí Rotten Tomatoes. Domnívají se, že kritici nespravedlivě ve svých recenzích odsuzují snímky tzv. DC Extended Universe (DCEU), rozšířeného fikčního vesmíru sdíleného populárními postavami jako Batman, Superman, Joker nebo Wonder Woman, budujícími franšízu napříč sólovými a také týmovými snímky.
Z dosavadních tří zveřejněných titulů si z hlediska procentuálního hodnocení nejlépe vede Muž z oceli (55 procent), ještě relativně přízemní a soudržný kus, který měl po skončení Nolanovy trilogie o Temném rytíři nastartovat novou sérii filmů se Supermanem.
Obří úspěch konkurenčního studia Marvel, jehož čtyři snímky překonaly hranici jedné miliardy dolarů (a Muž z oceli utržil „jen“ 668 milionů), však dovedl studio Warner Bros. k přehodnocení strategie ohledně chystaných filmů – právě uspěchanost a přílišná snaha držet krok s trendy, které nastavily filmy s Avengers, se podepsaly na dalších dvou titulech uvedených letos v kinech, Batman vs. Superman: Úsvit spravedlnosti a Sebevražedný oddíl.
U těchto nesmírně ambiciózních a megalomanských projektů studio doufalo, že si po vlažně přijímaném rebootu Supermana opět získá kritiky na svou stranu, oba byly nicméně u odborné veřejnosti velkým fiaskem, o čemž svědčí i průměrné procentuální hodnocení 27 procent a 26 procent.
Zdánlivě nefunkční filmy však pozoruhodně naplňují fanouškovská očekávání, jelikož představují velmi věrnou a rozpohybovanou nápodobu známých komiksových předobrazů, jejichž příběhové pozadí i motivace jejich modelový divák automaticky zná, tudíž je není nutné dále vysvětlovat.
Vysokým důrazem na efektnost a vnitřní easter eggy a menším důrazem na pospolitost filmového vyprávění a jeho logickou návaznost si tak studio Warner Bros. pomalu vytvořilo nezáviděníhodnou pozici na současném, nesmírně kompetitivním trhu s komiksovými adaptacemi - přináší sice konceptuálně stále odvážnější snímky, ale pře se v nich hned několik přístupů ke komiksovému filmu najednou, což má za následek roztříštěnost, která se hlavně v porovnání s přehlednými marvelovskými snímky odchyluje od normy toho, jak by měla mainstreamová adaptace komiksu vypadat.
Předhánění a přehánění
Když se v jedné ze scén velkofilmu Batman vs. Superman znenadání ve snu Bruce Waynea objeví superhrdina Flash, aby ho varoval před budoucností, okomentuje svou přítomnost slovy: „Nepřišel jsem moc brzy?“ Touto nenápadnou frází jakoby studio ironicky poukazovalo na svůj současný status, v němž s sebou držení kroku s ostatními nese také komplikované producentské volby z hlediska nároků na výstavbu a provázanost velké franšízy.
Na rozdíl od konkurenčního Marvelu, který fanouškovská lákadla (camea postav z dalších filmů, odkazy na univerzum) chytře komponuje do vyprávění, působí obdobné prvky ve filmech podle DC Comics jaksi navíc i proto, že nemají dostatečný build-up, bez něhož dané scény nenabývají jiného smyslu než marketingového.
V červnu roku 2013 režisér Zack Snyder a scenárista David S. Goyer oznámili sequel filmu Muž z oceli s potenciální premiérou na rok 2015. Od tohoto bodu snímek prošel několika úpravami a z obyčejného pokračování se rázem stal Batman vs. Superman a ještě později Batman vs. Superman: Úsvit spravedlnosti.
Snaha vybudovat filmové univerzum opačně než Marvel, čili představením všech postav v jednom filmu, které budou následně rozvedeny v sólových projektech, se sice ukázal z producentského hlediska jako logický, ale z kreativního jako kontroverzní krok, jenž se výrazně podepsal na chaotické struktuře filmu, která si dala v necelých třech hodinách za cíl představit a vytyčit nadcházející směrování DCEU.
Snímek si toho zkrátka naložil příliš (být sequelem Muže z oceli, představením Batmana, Supermana a budoucí Ligy spravedlivých, naplnit vidinu producentů, zároveň kreativních tvůrců v čele se Zackem Snyderem), takže vysoká, až nerealistická očekávání mohla být naplněna jen stěží.
Batman vs. Superman, a ještě více aktuální Sebevražedný oddíl, tedy doplácejí na to, že namísto koherentního narativu přinášejí sérii jen ledabyle propojených sošných a ikonických výjevů ze stránek komiksu, které sice zdatně ilustrují postavy a momenty, ale ve větším celku pozbývají smyslu.
Fungovalo to ve Watchmen – Strážci, kde se Snyder mohl opřít o silnou předlohu a z ní vycházející scénář, ale Batman vs. Superman, jenž dává dohromady prvky hned z několika komiksových předloh a je čistě kreativním dílem scenáristů Chrise Terria a Davida S. Goyera, se pod nánosem nahuštěnosti motivů rozpadá.
Efektní představovačka
Vidět to jde zejména u Sebevražedného oddílu, který nesnesitelně dlouze představuje postavy v efektních, avšak prázdných montážích, jejichž jediným cílem je ukázat hrdiny v ikonických pózách a s údernými slogany. Pár učebnicových dilemat pak vytvoří falešné pozadí postav, které nejsou zajímavé tím, co dělají, ale jak vypadají.
Jejich podobnost s komiksovou předlohou je sice velmi věrná, čímž naplňuje očekávání fanoušků, role v příběhu je ale přinejmenším sporná a odůvodněna pouze tím, že tam dané postavy být musí. Příkladem je třeba Joker, kultovní Batmanův protivník, který zde plní funkci nepodstatné vedlejší postavy zbytečně zdržující děj. Jeho zakomponování do filmu tak místo logického opodstatnění vyplývá spíše z producentského rozhodnutí zahrnout tam někoho, s kým se může běžný návštěvník kina identifikovat v upoutávkách a na plakátech.
Muž z oceli k přílišné okázalosti ještě tolik nesklouzával, protože šlo o samostatný projekt, v té době nezatížený vysokými nároky studiového managementu. Až dva následující počiny však ukazují, jak těžké je u tak ambiciózních titulů skloubit kreativní vizi filmaře/scenáristy s požadavky hollywoodského studia. To, že daná strategie nyní funguje v sice schematických, ale o to promyšlenějších marvelovkách, neznamená, že bude fungovat i u Warner Bros. a jeho až příliš násilné, obrácené strategii budování franšízového filmového univerza.
Vina se dá vždy svalit na pouhé uspokojování fanouškovských tužeb („točíme to jen pro vás a pro nikoho jiného“), případně rozdílnost filmových sestřihů, z nichž ten předešlý bývá vždy lepší (viz loňská kontroverzní Fantastická čtyřka), studio by však mělo svůj přístup k filmům podle DC Comics přehodnotit, jinak půjde o vysmívané, i když kasovně úspěšné počiny (všechny tři dosavadní filmy měly otevírací víkend nad 100 milionů dolarů), u nichž vzniká riziko, že k nim začnou diváci přistupovat s jistou rezervou a předsudky.
Nejasná budoucnost
Ambiciózní rozpis premiér a režijní jména stojící za nadcházejícími DCEU filmy sice slibují další osobité projekty, nicméně zveřejněné trailery na Wonder Woman nebo Justice League ukazují spíše krok zpátky od dříve jasně stanovené diverzifikace od konkurence. Po kritice přílišné vážnosti a potemnělosti filmu Batman vs. Superman se tak nové upoutávky nesou v odlehčeném duchu a více stojí na geekovském humoru (Justice League), případně osvědčeném schématu (Wonder Woman až příliš připomíná první díl Captain America).
DCEU dosud chyběla pevná producentská ruka s jasnou vizí, která by dokázala filmy povýšit nad rámec nepříliš koherentního fanouškovského servisu. Uspořádání jednotlivých prvků svůj účel sice plní, ale samotné filmy jakoby zapomínaly na to hlavní – bavit diváky zajímavým a smysluplným příběhem a nereprezentovat se jen jako série na sebe nenavazujících divácky vděčných momentů.
Nesmyslná petice proti Rotten Tomatoes tak nakonec vyznívá pouze jako výstřelek a volání po uznání filmů, které zdánlivě fungují, ale zatím jen v očích nekritických fanoušků a studiových producentů.
Uvidíme, zda se situace zlepší příchodem Geoffa Johnse (dosud dohlížel na televizní univerzum seriálu jako Arrow, Flash nebo Supergirl), který v roli frontmana labelu DC Films nahradil Zacka Snydera. Až budoucí Justice League napoví, zda to byla změna k lepšímu.
