Film jednoho z nejlepších režisérů a scenáristů současnosti, čtyřiašedesátiletého Nuriho Bilge Ceylana z Turecka, nicméně dokazuje, proč má smysl jezdit na filmové festivaly a pobývat tu přes tři hodiny v chladu místních kin.
Samet je učitel. Rád by opustil odlehlou vesnici, kde působí, a věnoval se svému řemeslu v Istanbulu. Když ho však žačka obviní, že se choval nevhodně, veškeré naděje na přeložení do hlavního města se hroutí. Zhruba tak by se dal shrnout děj snímku, který je jinak postavený na kombinaci uhrančivých záběrů z míst na okraji světa a precizně vystavěných dialogů, jež od všednodenních starostí přecházejí k hlubokým úvahám o podstatě lidského údělu.
Režisér přitom nikdy nenudí, naopak jde o strhující podívanou, kterou se vrací do formy. Novinkou se může směle porovnávat s vrcholy vlastní tvorby, jako byl snímek Tenkrát v Anatolii z roku 2011.
Je obtížné popsat, proč je Ceylan tak mistrný. Mnohé z toho, co se děje na plátně, lze těžko převést do slov tak, aby se to alespoň přiblížilo kouzlu, s jakým si dovede diváka omotat kolem prstu. Ale už protagonistu vybral úchvatně. Samet je hrdina mnohdy až nesnesitelný, trochu sobecký, vypočítavý, ale přitom lidský. Desetkrát za film ho chcete nenávidět, ale přitom mu rozumíte, vidíte se v jeho slabostech, pochybách.
Unavená naděje pojednává o rozporech mezi opuštěným venkovem a metropolí, zachycuje postavy, kterak pijí čaj v šerých místnostech a debatují o životě.
Jejich výměny jsou tak přirozené a natolik přesně oscilují mezi každodenní banalitou a skoro filozofickými úvahami, že protagonistům nejde neviset na ústech. Divák vždy čeká, kam danou scénu dovedou.
Snímek si z hlavní soutěže festivalu ve francouzském Cannes odnesl cenu pro nejlepší herečku, sedmatřicetiletou Merve Dizdar. Ta se přitom objeví na plátně sotva na nějakých 30 minut. Ale její výkon a to, jak promění život dvou mužských protagonistů, působí tak oslnivě, že soška z nejdůležitější světové přehlídky jen těžko může být pro někoho překvapením.
Naopak toto rozhodnutí dokládá, nakolik je Ceylan mistrem svého řemesla. Díky schopnosti vystavět komplikované dialogové scény a drobná mikrodramata, z nichž přitom skládá mnohem širší "obrázek", než by se mohlo na první pohled zdát, by mohl být přirovnán k romanopisci.
Unavená naděje střídá úchvatné přírodní kompozice s obyčejnými stísněnými byty či úřadovnami. Díky tomu, že hrdina fotografuje, nabízí divákům sadu portrétů místních obyvatel, které by šlo okamžitě vystavit v prestižních galeriích. Až celková výstavba však z filmu činí jeden z vrcholů karlovarského festivalu a letošní kinematografie vůbec.
Nuri Bilge Ceylan si dovolí věci, které by jinému tvůrci nemohly projít - třeba jeden z nejuhrančivějších zcizujících záběrů, jaké kdy byly na plátně k vidění, když protagonista v emotivním momentu na chvíli vystoupí mimo scénu, za kulisy. Stane se to s takovou samozřejmostí, až se tají dech, jak je něco podobného vůbec možné, jak to, že to může fungovat?
Film prostý patosu
Gruzínská romance Kos v ostružiní, kterou tento týden rovněž uvedl karlovarský festival, má také v centru výraznou protagonistku žijící v místním zapadákově.
Osmačtyřicetiletá prodavačka Etero je samotářka, straní se lidí, jako by už svým výrazným obočím a sveřepým výrazem byla odsouzena k životu v ústraní.
Hned na začátku snímku se jí ale stanou dvě věci, které změní dosavadní běh jejího života. Napřed při sběru ostružin spatří kosa, na něhož se zahledí s takovým zájmem, až se zřítí ze svahu a jen tak tak, že vyvázne pouze s odřeninami. A brzy nato do hrdinčina krámku přijede doplnit zboží závozník. Ona k němu vzplane takovou vášní, až to vyústí v akt, jímž přijde o panenství.
Režisérka Elene Naveriani vypráví v jistém smyslu prostý příběh první lásky, ale zasazený do neobvyklých kontur, do světa hašteřivých matek od rodin, kde vládnou klevety i předsudky a kde je lehce korpulentní samotářka Etero podivínkou. Přitom představuje jedinou z postav, jejímuž životu a konání nechybí důstojnost.
Snímek je plný nenápadných, mlčenlivých scén často odehraných s kamennou tváří, skoro jako kdyby finský tvůrce Aki Kaurismäki trochu zvážněl a zrealističněl.
Kos v ostružiní by se dal označit za čistou romanci, příběh o zrození lásky, který graduje až k závěrečné scéně. Ta dovede vehnat slzy do očí i největším cynikům. Přesto je ten film prostý patosu či sentimentu.
