Spisovatelka Sandra posedává se sklenkou vína, poslouchá studentku, která do její odlehlé chalupy ve francouzských Alpách přijela na rozhovor, ale zjevně se nemůže soustředit. Sice si užívá přítomnost mladé ženy, seshora se ale valí dunivá hudba a nabývá takové intenzity, až je potřeba hovor přerušit.
Je to jen předzvěst toho, co přijde. Sandřin manžel Samuel, milovník hlasité hudby, brzy leží ve sněhu před domem v kaluži krve.
Už první scény Anatomie pádu prozrazují režisérčin cit pro budování napětí a postupné dávkování informací. Vidíme chlapce, jak si hraje se psem a běhá s ním po okolí, dvě ženy zatím hovoří v místnosti. Slyšíme hudbu, ale nevíme, kdo je jejím původcem. A nejspíš si ani nevšimneme, že náctiletý hoch jménem Daniel je nevidomý. Až když najde svého otce ležet s rozbitou hlavou, začne být zjevné, že situaci vnímá všemi jinými smysly, jen ne zrakem.
Sugestivní úvod otevírá prostor k otázkám, zda byl Samuelův pád sebevraždou, nehodou, nebo mu někdo pomohl. Protože pokud se vše stalo s cizím přičiněním, mnoho jiných podezřelých než manželka Sandra se nenabízí. Obzvlášť když začnou vyplouvat na povrch různé drobné neshody, jimiž pár procházel.
Skvělá německá herečka Sandra Hüllerová, kterou dosud nejvíce proslavila role upjaté dcery v komediálním dramatu Toni Erdmann, hraje protagonistku jako neproniknutelnou bytost. Klidně by mohla být vražedkyní. Ale zároveň není žádné monstrum.
Vodítek se v tomto filmu zkrátka nedostává, jak ukáže celá prostřední část u soudu, kde schází přímé důkazy. A tak na pomoc přicházejí domněnky, nahrávka hádky z dne před smrtí a také literatura.
Samuel i Sandra byli spisovatelé. Sandra však na rozdíl do svého muže, který procházel tvůrčí krizí, stále tvoří. Střípky skládačky pozvolna přinášené do soudní síně svědky, obhajobou i obžalobou nevrhají nové světlo jen na otázku, co a jak se stalo, ale souběžně vykreslují komplikovaný rodinný portrét, v němž figurují proměnné jako synova nehoda, žárlivost a umělecká frustrace.
Souběžně narůstá napětí i emoce posílené třeba i tím, že obviněná Němka Sandra v pozdějších fázích přelíčení přechází z francouzštiny do angličtiny, aby lépe zvládla vykreslit své pocity i složité okolnosti vztahu s manželem, který rád a často nahlas poslouchal hudbu. Mimo jiné si také nahrával velké množství věcí, které se v rodině děly - zprvu s vědomím okolí, později už nikoli. Nejspíš to byla součást snahy překonat tvůrčí blok.
Režisérka a scenáristka Justine Trietová tak jako ve všech detailech i tady nechává vrátka otevřená různým interpretacím. V jeden moment jsou do hry zatažené i motivy knih obou spisovatelů. Opět nejde jen o otázku, zda a jak lze u soudu použít fikci coby validní argument a nepřímý důkaz. V pozadí je skrytá i úvaha o moci a vnímání literatury ve společnosti.
Dále autorka mezi řádky zkoumá, jak rodinné a partnerské soužití dvou literátů ovlivňuje fakt, že jeden je úspěšný, druhý v tvůrčí krizi. Když jeden druhého v zápalu hádky obviní, že mu ukradl nápad, je to jen v momentálním afektu, nebo se skutečně otevírá stará, nikdy pořádně nezpracovaná rána?
Sandra skutečně rozvinula jednu Samuelovu nerealizovanou myšlenku do úspěšné knihy - sice s jeho souhlasem, ale to neznamená, že on se tím nemohl užírat. Podobných náznaků se ve filmu objevuje celá řada a režisérka je vždy nahlíží tak, že může jít o klíčovou informaci, ale též o jednu z drobností, banalit či škobrtnutí, jakých je v každém vztahu spousta.
Nakonec se do centra pozornosti dostává dosud upozaděný Daniel. Právě svědectví nevidomého chlapce by mohlo být klíčové.
Anatomie pádu sice končí soudním verdiktem. Ale uspokojení z něj nepřichází, neboť se nepohybujeme na území detektivky, klíčové není rozuzlení případu, ale etické drama v pozadí, jemuž dominuje zhruba poslední čtvrtina snímku.
Když se nejde dobrat pravdy, je třeba učinit nějaké rozhodnutí. Ať už ale bude jakékoli, vždy zůstane v pozadí i bolest z toho, že věci mohou být úplně jinak.
Justine Trietová natočila univerzální drama, které možná není událostí sezony, ale šéf poroty v Cannes, přemýšlivý švédský režisér Ruben Östlund, neudělal chybu, když Zlatou palmu udělil právě tomuto chytře vystavěnému snímku. Zneklidňovat umí do poslední vteřiny.
Film
Anatomie pádu
Režie: Justine Trietová
Aerofilms, česká premiéra 19. října.
