"Jaký účel dnes plní příběhy?" ptá se během své přednášky skotská profesorka naratologie Alithea. Mýty, které dříve činily svět přehledným a srozumitelným, byly podle ní vystrnaděny vědeckými poznatky. Stávající obliba superhrdinských příběhů, v lecčem navazujících na starodávná vyprávění o bozích, ovšem napovídá, že otázka není správně naformulovaná. Nový snímek australského režiséra George Millera, proslaveného sérií o Šíleném Maxovi, na ni přesto hledá odpověď skoro dvě hodiny.
Adaptace 28 let staré povídky anglické spisovatelky a literární teoretičky A. S. Byattové, kterou Miller převedl na plátno se svou dcerou Augustou Gore, připomíná snahu vlámat se do otevřených dveří. Na podkladu konceptu, který zřejmě fungoval na papíře, si film Tři tisíce let touhy vymýšlí neexistující problémy, aby na ně hledal řešení.
Hrdinka Alithea kvůli výzkumu cestuje do tureckého Istanbulu. Na tržišti si koupí láhev - a když ji cídí v koupelně hotelového pokoje, nechtíc z ní vypustí džina. Náhle se před ní zjevuje nahý obr se špičatýma ušima a stylovou bradkou. Hovoří starořecky a nabízí, že naratoložce splní tři přání.
Protagonistka se nezdá zaskočena. Příběhů o džinech četla spoustu a jazyk, jímž Homér napsal Ilias a Odysseu, také ovládá. O pár okamžiků později už se nečekanému hostovi svěřuje s tajemstvím, které dosud nikomu neřekla.
Je to jenom pohádka
Můžeme se podivovat, jak rychle žena hraná Tildou Swintonovou pojme důvěru k cizinci, jenž strávil několik století v malé skleněné schránce. Autoři si však pro tento případ vytváří alibi hned v úvodu, kdy Alithea mimo obraz avizuje, že nám své neuvěřitelné zážitky bude vyprávět formou pohádky. Poukázáním na žánr tvůrci mohou odbýt veškeré nelogičnosti, dějové skoky i nepropracovanost postav, které Swintonové a Idrisu Elbovi v roli džina nenabízejí moc příležitostí zazářit.
Jenomže film nechce pohádkové konvence naplňovat, jako to udělal režisérův environmentální animovaný Happy Feet z roku 2006, ale dekonstruovat. Alithea nezapře vědeckou průpravu. Místo aby využila džinovy nabídky, řekla mu svá tři přání a rozloučila se, iniciuje hloubkový rozhovor. Byla by přece škoda nevyzpovídat bytost, která díky své nesmrtelnosti zná příběhy všech věků.
Džinovo následující vyprávění o princeznách, kouzlech a bitevních vřavách hrdinka poslouchá se zaujetím dítěte - jak by ne, když má Idris Elba tak podmanivý hlas -, zároveň ale nepřestává pátrat po hlubších významech a vzorcích. Film mezitím střídá hotelový pokoj se snovými krajinami plnými magických stvoření, zatímco v jiné rovině balancuje mezi banalitou a sofistikovaností. Vizuální i vypravěčskou.
Zatímco dialogy dvou herců sedících v županech na hotelu jsou natočené zcela konvenčně a divák během nich intenzivně vnímá každou minutu filmového času, jednotlivé historky nabízejí orgie typické pro sedmasedmdesátiletého režiséra George Millera.
Stejně jako v jeho posledním Šíleném Maxovi: Zběsilé cestě z roku 2015 se akce odehrává výhradně uprostřed filmového rámu, což nám i při divokém tempu usnadňuje orientaci. Odpoutaná kamera sviští úzkými chodbami, dělá troufalá salta a přemety, díky vizuální podobnosti jeden záběr hladce přechází do dalšího. K vizuální dynamice přispívají i ostré barevné kontrasty mezi kostýmy a prostředím.
Tam, kde se Šílený Max spoléhal na praktické efekty a skutečné lokace, však Tři tisíce let touhy hýří digitálními efekty. Film kvůli pandemii vznikal převážně před zeleným plátnem, což režisérovi poskytlo tvůrčí svobodu. Skutečnost, že mnohé záběry umělostí připomínají dvacet let staré videohry nebo akční brak, jim dodává starosvětské kouzlo. Není těžké uvěřit, že právě takto vypadají vzpomínky tisíce let starého džina.
Proč to dělají
Elbův charismatický vykonavatel nejskrytějších přání vypráví nejprve o Šalamounovi a královně ze Sáby. Pak dychtivou posluchačku přenáší do Osmanské říše mezi sultány a konkubíny. Cyklus věnovaný ženám, které se vzepřely mužské nadvládě a jeho zbavily svobody, zakončuje rekapitulací osudu Zefiry. Tato mladá manželka tureckého obchodníka toužila po poznání, avšak partner ji vnímal jako pouhou hračku.
Nevadilo by, že jednotlivé historky jsou jednoduché. Když chcete porozumět základním vyprávěcím principům, hodí se to. Po velkou část filmu však není jisté, s jakým cílem se příběhy vrší. Dělají to hrdinové s cílem lépe se vzájemně poznat? Protože se nezdá, že zrovna s tímhle by měli problém.
Džin se tak zas a znovu noří do příběhů, rozpínajících se napříč třemi milénii i bezpočtem kontinentů, avšak hlavní zápletku ani vztah postav to neposouvá. Film působí prázdně a mdle.
Výchozí situace připomíná pohádku o Šeherezádě z Tisíce a jedné noci. Manželka perského krále si ale vyprávěním záměrně neukončených příběhů snažila zachránit život. Pro Alitheu a džina ve hře nejsou srovnatelně velké sázky. V zásadě jen tak klábosí.
Pocit, že se nic hrozného nemůže stát, prostupuje celým dílem, které s přibývajícími minutami vzrušuje čím dál méně. V divákovi sílí pochyby, zda je Alithea způsobilá přednášet o naratologii. Člověk by čekal, že s tolika přečtenými teoretickými knihami dokáže odvyprávět ucelenější příběh.
Jestli záměrem bylo zrecyklovat největší romantická klišé a říct něco o síle vyprávění či představivosti, nepodařilo se. O rozkoši z objevování fikčních světů nebo jejich schopnosti nastolit mezikulturní dialog se ve filmu především mluví. Silnější emoci - vinou epizodického vyprávění a nulové chemie mezi postavami - předat nedokáže.
Tři tisíce let touhy nakonec nejvíc oslní hrstkou bombastických vizuálních nápadů. Škoda, že si je George Miller nenechal do lepšího filmu.
Film
Tři tisíce let touhy
Režie: George Miller
Bontonfilm, česká premiéra 6. října.
