Podobá se nepříliš dobrému středoškolskému učiteli dějepisu. Historické drama Toman Ondřeje Trojana sice s péčí i vášní archiváře vytahuje z hlubin historie fascinujícího protagonistu, jenže o něm vypráví s podobným "zanícením", jako když špatný pedagog rutinně vrší letopočty a události. Bez interpretace, bez perspektivy, bez napětí.
Šéf zahraniční rozvědky Zdeněk Toman po druhé světové válce odváděl špinavou práci pro komunistickou stranu, díky svým konexím v Londýně kšeftařil s kdečím, aby komunisté měli z čeho financovat svůj brzký volební úspěch. A když se objevila příležitost vydělat na lidech, Toman neváhal kasírovat Američany za to, že budou moci pomáhat židovským válečným uprchlíkům.
Zkrátka materiál na velkou ságu o vzestupu a pádu či na dobové drama, které nahlédne převzetí moci komunisty z nepříliš akcentovaného úhlu pohledu. Režisér, producent a spoluautor scénáře Ondřej Trojan odmítl vyprávět velký příběh jednotlivce a spíše se soustřeďuje na to druhé.
Toman v podání Jiřího Macháčka přitom po celých 145 minut snímku zůstává poněkud nečitelnou postavou. Tvůrci jej údajně chtěli vyobrazit jako cynického člověka, který prospěchářsky kšeftuje s čímkoli. Ale z filmu žádnou podobně jasnou perspektivu vyčíst nelze.
Snímek je vyprávěný jako až pozorovatelsky odtažité dokumentární drama, v němž nikdy nevzniká napětí, nemá vlastně žádnou zápletku, jen vrší události a diváka zahlcuje obrovským množstvím vysvětlujících titulků o místu a době děje či o jménech a funkcích postav.
Toman po většinu času jedná s vrcholnými představiteli československého státu od Rudolfa Slánského přes Jana Masaryka až po Klementa Gottwalda a jeho skutečné motivace či charakter si divák může jen domýšlet. V jedné chvíli protagonista neváhá říci Rudolfovi Slánskému: "Jsi stejnej Židák jako já."
Takové scény snad mají připomenout složitý osud Židů po válce ve východním bloku, kde převládaly antisemitské tendence a kde se lidé snažili svůj původ skrývat, ale snadno mohou vést naopak k budování stereotypu Tomana coby hamižného Žida. A vzhledem k antikomunistickému étosu celého filmu také k myšlence, zda se nechce říci, že být komunista a ještě k tomu Žid je ještě horší než být "pouze" komunistou.
Takovou perspektivu bezpochyby tvůrci nezamýšleli, jenže snímek Toman je jako otevřená studnice dobových detailů, z nichž si lze náhodně vytahovat a domýšlet takřka cokoli.
Ondřej Trojan přitom ve svém předchozím filmu Občanský průkaz - s pomocí scénáře Petra Jarchovského a knižní předlohy Petra Šabacha - dovedl zachytit dobový marasmus na emotivním příběhu party dospívajících kluků, na všednodenních příkladech toho, v čem byla doba 70. let minulého století záludná.
Tentokrát však chce Trojan vyobrazit nikoli běžné žití, ale ty velké dějiny. Výsledkem je ale jen úmorný sled historických střípků, v nichž nám sice tvůrci pomocí titulků pilně představí všechny hrdiny jménem a funkcí, ale o mnoho víc se o nich během filmu nedozvíme.
Díky tématu poválečné migrace i motivu kšeftaření prostupujícího politikou se snímek otře o aktuální paralely. Ale místo uvažování o dnešku vybízí spíše k úvahám, zda je potřeba další drama, které neříká nic jiného než to, že komunisté jsou zlí. Zda je třeba točit film, v němž se musí objevit hodný Američan s dýmkou, aby Tomanovi někdo mohl říci, že je třeba se chovat také lidsky. Pozoruhodný osud Zdeňka Tomana se nakonec zcela rozpustí mezi podobnými banálními okamžiky.
Když Toman prchá před komunisty, kterým se nakonec jeho kšeftaření s Američany i jeho prospěchářství znelíbilo, a v zemi se schyluje k politickým procesům, zmatený a vyčerpaný divák po takřka dvou a půl hodinách filmu vlastně neví, jestli mu má fandit, či zda sleduje útěk toho největšího padoucha ze všech. O tom, že by pozoroval komplexního rozporuplného hrdinu, ho ani nenapadne uvažovat, neboť k tomu film nezavdá žádný důvod, Tomanova nitra se nedotkne ani na okamžik.
Toman
Režie: Ondřej Trojan
Falcon, distribuční premiéra 4. října
Je zřejmé, že se jedná o vědomé rozhodnutí tvůrců - neinterpretovat, nepodsouvat divákům jeden názor. Jenže to je vůbec nejtěžší vypravěčská poloha, která v tomto případě vedla spíš k chaosu a libovůli než k touze se jakkoli myšlenkově konfrontovat s těžkou etapou našich dějin.
I během závěrečných titulků tak publikum zůstane v pozici zmatených studentů, kteří mají tendenci se přihlásit a zeptat: "Pane učiteli, proč nám to vše vyprávíte a jak tu co s čím souvisí?"
