Loni jste dokončil dva dokumentární filmy, Vierku a Chačipe. Co oba spojuje?
Jsou to mé první filmy, v nichž je nějaká temnota, konflikt.
Vierka, která má v angličtině podtitul Aneb tajemné zmizení rodiny B., je na konfliktu přímo postavena.
Všechny konflikty jsou natočené během čtyř dnů. Ale z mého pohledu nešlo o těžké situace - pořád se pohybovaly na hranici hry.
Většina filmu tedy vznikla během čtyř dnů?
Přesně tak. Ida Kelarová se rozhodla, že pomůže Vierčině pěvecké kariéře, a nastěhovala celou její romskou rodinu ze Slovenska do svého domu. Sama hledala dokumentaristu, který by po dobu tří až pěti let dokumentoval Vierčin umělecký a lidský růst. Když jsem týden po prvním setkání s Idou za ní přijel do Bystrého, plánoval jsem se seznámit s rodinou i situací. Zvukaře jsem vzal jen proto, že zpívání nejde obelhat malou kamerkou.
A hned jste začal natáčet. Kdybyste to neudělal, film by nikdy nevznikl.
Když jsem chtěl znovu přijet, dostal jsem velký email od Idy, v němž psala, že v jejím životě začíná nová kapitola, protože Berkyovi se z jejího domu rozhodli odjet. Bylo mi to líto a měl jsem vztek. Ida chtěla dodělat film, i když zmizeli. Řekli, že jedou na Slovensko, ale tam nikdy nedojeli a nikdo nevěděl, kde jsou...
Nakonec jste je našel v Aši a film, který jste dotočili, je svědectví o sociálním experimentu. V čem tkví nemožnost vzájemného přizpůsobení?
Dostat se v tomto případě k rozuzlení by znamenalo provrtat se mnoha vrstvami. Kdyby šlo říct, co všechno jsem během těch čtyř dnů zažil, vyslechnul nebo vycítil, proměnil by se film v tříhodinovou studii.
Lze vůbec z pobytu uvnitř vysledovat odpověď na otázku, proč to nevyšlo?
Roli hraje mnoho věcí. Zaprvé Idina naivita nebo snad tvrdohlavost. Něco takového neudělala poprvé, jen si nikdy nenastěhovala domů celou rodinu. Druhou, asi úplně zásadní věcí je odlišná mentalita, dva naprosto rozdílné způsoby přístupy k životu. Určitou roli hrálo, že se dvě ženy dělily o jednu kuchyni. A pak tam je strašně divný táta, ten by vydal na samotnou studii. Ale to jsou věci, které člověk jen vytuší.
Pokračování rozhovoru ZDE
