Rozhovor - Jan Svěrák mohl být vůdčí osobností české kinematografie, kdyby chtěl. A kdo ví, třeba mohl ovlivnit i světovou produkci. Nakonec se však zdá, že se obojího dobrovolně vzdal a stojí zcela stranou. Jednou za pár let sice natočí film, ten však povětšinou stojí mimo kontext a existuje jako by sám pro sebe.
Po Kukym se opět vrací k pohádce, tentokrát ještě klasičtější. Nejsou ale Tři bratři pro filmaře s tímto potenciálem málo? Nelituje Jan Svěrák svého rozhodnutí zůstat a tvořit u nás? A proč se podruhé realizuje zrovna skrze žánr pro nejmenší?
O těchto, ale i dalších tématech jsme mluvili v Karlových Varech.
Aktuálně.cz: Po Kukym se opět vracíte k pohádce. Proč vlastně?
Jan Svěrák: Zjistil jsem, že ať už děláme film z historie, nebo ze současnosti, vždycky můžeme propustit uzdu fantazii jen do určité míry. V pohádce můžete vlastně kamkoliv, jde o čirou fantazii. A když v ní máte k tomu všemu hudbu, což my máme, tak vás to vyloženě nutí udělat věci ještě divočeji.
Hodně lidí si myslí, že pohádka v klasickém českém podání už je poněkud mrtvý žánr.
To jsou kecy! Mrtvý žánr? Pohádka v tuzemských vodách možná zmrtvěla, ale to jen tím, že na ni nebyly peníze, nebo třeba nebyla chuť dělat ji filmově, pojímala se místo toho televizním způsobem. Pohádka rozhodně patří do české kinematografie, akorát se musí dělat romanticky a s fantazií.
Jde i o to, že dnešní děti už jsou zvyklé vnímat mnohem dospělejší témata bez velkých přikrášlení. Dokážou ale naopak vstřebat klasický fantaskní příběh starého formátu?
Když jsem si vybíral, jakou pohádku zfilmovat, studoval jsem nejen naše klasiky, ale i zahraniční. Objevil jsem, že každý národ a každá kulturní skupina obývající určitý prostor má své pohádky, kterými učí děti, tedy své nástupce, jak se zachovat v určitých situacích, aby přežily a aby se jim dobře vedlo. Třeba v ruských pohádkách často najdete vydírání jako legitimní nástroj komunikace. Hlavní hrdina zkrátka může vydírat, aby získal, co chce. My Češi byli po staletí národem pohůnků a švadlenek, tak máme zase specifický vztah k vrchnosti. Pan král zkrátka potřebuje rady od Honzy. Tím chci říct, že myslím, že se nikdo nerodíme s tím, že víme, jak skončí pohádka o Červené karkulce, ale že vám ji někdo musí odvyprávět, abyste věděli, co potřebujete vědět. Vzhledem k tomu, že stále míň a míň rodičů si najde čas dětem číst, je na nás, abychom těm šestiletým až sedmiletým dětem řekli, jak to dopadne.
Když přišla řeč na cílovou skupinu, do hlavních rolí byli obsazeni Vojtěch Dyk a Tomáš Klus, idolové úplně jiné sorty, než jsou šestileté děti. Budou tedy Tři bratři i pro teenagery a teenagerky?
Myslím, že jsme zabili dvě mouchy jednou ranou. Hledal jsem vynikající zpěváky schopné dobře hrát, protože jenom kolem schopných herců, na něž je spoleh, jde vystavět pořádný film. A zjistil jsem, že jak Vojtěch, tak i Tomáš moje požadavky splňují. Až pak jsem si všiml, že mají všechny ty fanynky. Musím říct, že ani jednoho z nich jsem neznal a tuzemskou popkulturu nesleduji, takže jsem o tom neměl potuchy. A měl jsem radost – hned jsem si řekl, že filmu i tím jedině prospějí.
Pojetím ale stále cílíte na nejmenší?
Oficiálně tvoříme pro děti do dvanácti let a samozřejmě jejich rodiče. Ale nevděčná a hezká věc u filmu je, že něco takového se nedá plánovat.
Víte přece, pro koho točíte, nebo ne?
Víme i nevíme. Třeba Kolju jsme dělali pro české publikum a ani nás nenapadlo, že by ho někdo v zahraničí mohl pochopit a ocenit. Kdo se vyzná ve vztahu Čechů a Rusů? Kdo pochopí ironii toho, že Rus je tu malý človíček odkázaný na velkého Čecha?
To je pro mě překvapivá informace, protože jsem Kolju vnímal vždycky právě jako melodrama obdivuhodné univerzální pochopitelností. Jde vážně o náhodu?
Vlastně ano. My univerzálnost vzdali. Řekli jsme si, že točíme výhradně pro české publikum. I anglický koproducent to vnímal tak, že nám teď pomůže k ryze českému projektu a později se pustíme do něčeho anglicky mluveného. Nevěděl, že půjde o jeho nejslavnější film, který si pak bude vepisovat do životopisu. Vratné lahve jsme zase koncipovali pro starší generaci a byli jsme překvapení, že na ně odrostlé děti, především dvacátníci, braly do kina své rodiče. Proto se u Tří bratrů ani nepokouším odhadovat reakci.
Proč jste vlastně po Koljovi neopustil Čechy? Mluvilo se o vás ve spojitosti s Dobrým Willem Huntingem, kterého jste mohl režírovat.
Protože jsem se bál, že k nabízeným scénářům nebudu mít osobní vztah. Že bych do nich nevložil srdce a vykonal je jen jako práci. A že bych je tedy udělal blbě. Opravdu osobní scénář jsem zkrátka nenašel.
Jestli můžu být upřímný, mně přijde jako chyba nevyužít tuhle příležitost. Nenatočit třeba jeden film méně angažovaně a později dostat víc prostoru, jak to udělalo tolik jiných režisérů, kteří z Evropy vyrazili do Ameriky.
Asi si musíte uvědomit, co jsou vaše priority. Například když hodně pracujete, vzdáváte se automaticky času, který byste strávil se svými dětmi, se ženou i sám se sebou. Musíte odjet do Kalifornie, chodit s producenty na večeře a veškerou svou energii věnovat kariéře. A jde o to, jestli až vám bude sedmdesát, nebudete litovat, že jste se nevěnoval blízkým, že jste víc nechodil po lese, nekopal do klacků a nepřemýšlel o věcech, co vás zajímají. Protože řekněte mi, co je smysl života?
To se ptáte?
Ano, to se vás ptám. Co byste dělal vy na mém místě?
Já myslím, že bych asi vyrazil do Ameriky.
Ve vašem věku bych to udělal taky. Když mi bylo třiadvacet, napsal jsem do amerických studií, že bych tam chtěl zadarmo dělat stážistu a učit se dělat speciální efekty. Zaplať pánbůh mi nikdo ani neodepsal, i když tehdy jsem byl samozřejmě nešťastný. Každopádně kdybych tam na těch šest měsíců jel, třeba bych zůstal a všechno mohlo být jinak, kdo ví.
Asi byste nemusel řešit facebookovou kauzu, kdy si neznámí recesisté dělali legraci z vašeho otce, že je pedofil. Nemůžu se nezeptat, jestli vám celá záležitost nepřijde přehnaná třeba i z vaší strany?
Mně tohle už ani nepřišlo jako trapný humor, ale přímo nebezpečná, psychopatická záležitost. Tohle můžete dělat mezi sebou, když je vám do třiceti. Ale když to zkusíte na člověka, kterému je přes sedmdesát, tak se pohybujete na tenkém ledě. Já jako jeho syn jsem viděl, že ho to málem zabilo. Zajímalo by mě, co by ten hlupák dělal, kdyby zabil Zdeňka Svěráka.
Nicméně tu kauzu držela při životě právě vaše ostrá reakce spíš než onen recesista. U něčeho, co vám může připadat nevkusné, ale rozhodně nešlo o vážně míněný útok, jen celkem běžný facebookový humor.
Podívejte se, skončilo to tím, že celou věc vyšetřovala policie. Kdyby jediné z těch dětí řeklo „možná jo“, má tatínek takovej průser, že bych se rozhodně tomuhle humoru nesmál. Já vážně doufám, že autor téhle recese se bude smažit v pekle. Celá věc se naštěstí uzavřela - zrovna před pár dny policie oficiálně potvrdila, že táta nikomu neublížil.
Váš blízký vztah s otcem, nejen osobní, ale i pracovní, je známá věc. Jak se vám společně pracuje po tolika letech?
V případě Tří bratrů napsal otec k trojici klasických pohádek stmelovací příběh. A do toho jsme ještě spolu s hudebním skladatelem Michalem Novinským včlenili zdramatizovanou hudbu Jardy Uhlíře. Spíš než s tatínkem a Jardou jsem tedy pracoval se skladatelem Novinským na úpravě jejich práce.
Žánr pohádky vám tedy vyhovuje, budou další?
Bavilo by mě to. Dostanete se do přírody, na zámky, navíc mě baví rekonstruovat staré doby a řemesla. Vždycky třeba vzpomínám na uhlíře z pyšné princezny, kteří ukazují, jak se kdysi žilo a pracovalo. V naší pohádce se proto třeba dojí, aby se děti neštítily kravských cecíků a nemyslely si, že se mléko vyrábí v továrnách.
Plánujete ale i drama?
Vlastně ano. Chtěl bych si trochu odpočinout od romantismu a od krásy a chci natočit něco sice stále veselého, ale dramatického. A mám tajný plán, který nemůžu prozradit. Snad jen naznačím, že s sebou v posledních dnech nosím knížku, v níž si zaškrtávám zajímavé pasáže, a přemýšlím, jak ji pojmout. A je zhruba o vaší generaci – generaci mladých lidí, kteří se narodili na konci osmdesátých let. Zatím si ale nejsem zcela jistý, že se tento konkrétní projekt rozjede, proto nechci být konkrétnější.
I kdyby to nevyšlo, vrátíte se k vážnějším tématům? Z pohádky si zrovna já přece jenom příliš nevezmu.
Ano. Ale stejně se musím znovu žánru zastat. Problém české pohádky a českého filmu obecně je krom nedostatku financí i nedostatek kvalitních scénářů a především dramaturgů. Jsem přesvědčený, že každý český film by byl snesl ještě tři další přepracování scénáře, než došlo k realizaci. Dokud existoval na Barrandově studiový systém, fungovali dramaturgové na mnohem lepší úrovni, projekty procházely řidším sítem. Pohádka je navíc velmi finančně nákladná, proto se, jak jsem říkal, mnohdy šidí televizním inscenováním. Přitom však musí být výpravná a bohatá, jinak nebaví. Nám naštěstí Barrandov velmi pomohl a dával nám velké slevy.
Hodně se teď řeší splývání televizní a filmové produkce. Týká se to právě pohádek, na nichž je vždycky televizní uchopení bolestně poznat. Vidíte v tom problém?
Rozhodně. Televize má úplně jiný styl vyprávění formátem. Máte tam především detail a polodetail, což je na plátně nuda. Tam patří celky, které musíte sakra zabydlet, to jsou ty „moneyshoty“.
Vy jste televizní film nikdy nedělal, že ne?
Kdepak, mě nebaví pracovat v těch stísněných podmínkách televizní továrny. Zase se vracíme k zainteresovanosti lidí, která není zdaleka taková jako u filmu, kde spolu čtvrt roku žijete a bojujete o co nejlepší výsledek.
V Americe přitom televize zažívá renesanci. Steven Soderbergh utekl k HBO, protože mu poskytuje lepší podmínky, než jaké si dokáže dojednat u filmových studií. U nás jsme tomu zatím daleko.
Přesto myslím, že v tom tkví budoucnost i pro nás. Lidí bude do kina chodit méně a méně a jedinečný společný zážitek ze sálu už není tolik žádaný. Proto myslím, že v té televizi nakonec všichni skončíme.
Berete to jako přirozený vývoj, nebo jako něco, čeho se je potřeba bát?
Přirozený vývoj. Vlastně se těším, až budu moct jednou dělat nějaký náročnější televizní seriál.
