Emmett Till byl obyčejný Afroameričan dospívající za segregace. Usměvavý mladík vyrůstal v Chicagu se svou svobodnou matkou Mamie. V létě 1955 odcestoval na víkend do Mississippi, aby bratrancům pomohl sbírat bavlnu. Při nákupu v tamním krámku si dovolil hvízdnout na prodavačku, bělošku Carolyn Bryant. To místním postačilo jako záminka, aby hocha uprostřed noci vytáhli z postele, svázali, unesli a zlynčovali.
Režisérka nynějšího filmu Chinonye Chukwu se vyhýbá explicitnímu násilí. Neproměňuje černošské trauma v senzační podívanou. Raději podněcuje představivost. Stačí krátký záběr na chlapcovo zmrzačené tělo, abychom pochopili, kolik před smrtí vytrpěl. Ze samotného incidentu vidíme pouze vpád do domu, kde Emmett spí. I to je ovšem šokující. Pro samozřejmost, s jakou si pachatelé nárokují něčí život jen kvůli jednomu hvízdnutí a barvě pleti.
Útok překvapuje také s ohledem na úvodní minuty snímku. První čtvrthodinu nevinně nahlíží do soukromí postav. Matka má sice kvůli synově cestě na Jih obavy, nechce ho však omezovat. Záběry prosvětluje slunce a teplé barvy, kamera zlehka krouží kolem Emmetta a Mamie, kteří se v jednu chvíli oddají radostnému tanci. Nic nenasvědčuje, že pohodovou atmosféru naruší ohavný rasově motivovaný zločin.
Když je o pár dní později v řece nalezena Emmettova mrtvola a Mamie se o hrůzném nálezu dozvídá, zastavuje se čas. Dlouhý záběr na tvář herečky Danielle Deadwyler, kdy kamera současně najíždí vpřed a zoomuje opačným směrem, vytváří pocit závratě. Mamie se hroutí. Její svět se hroutí. Přesto nachází odhodlání pokračovat. Zbytek filmu sleduje její heroickou snahu dosáhnout spravedlnosti.
I díky soustředěné kameře Bobbyho Bukowského, zpravidla imitující hledisko nestranného svědka, je předčasným vrcholem sekvence z obřadní síně. Mamie prosadila, aby poslední rozloučení probíhalo s otevřenou rakví, ať všichni vidí, co se jejímu dítěti stalo. Pomalé přerámování, podtrhující smutek a beznaděj, je samo o sobě účinnější než srdceryvný soundtrack, kterým si režisérka s přibývajícími minutami vypomáhá čím dál víc.
Bělochy přesvědčené o svém nároku určovat, co je přípustné, otevřená rakev pohorší. Nechtějí vidět vedlejší efekt své nesnášenlivosti. Fotografie zbitého, oteklého těla se nicméně společně s matčiným trápením, které pokračuje vyčerpávajícím soudem, stávají hybnou silou boje za lidská práva.
Druhá polovina příběhu již není tak koncentrovaná. Filmařské volby jsou opatrnější, struktura vyprávění konvenčnější, připomínající mnohá soudní dramata.
Film ale neztrácí působivost zásluhou svrchovaného herectví Danielle Deadwyler. V jejím obličeji se odehrává pro emocionální vyznění snímku stěžejní zápas. Kamera se na něj soustředí stále častěji, až během finálního monologu u soudu na několik minut přestává vnímat cokoliv jiného.
Před autoritami, které jí kladou překážky do cesty, si Mamie zachovává rozvahu, snaží se vystupovat odhodlaně. Zároveň ale nedokáže skrýt bolest ze ztráty milované osoby. Často balancuje mezi houževnatostí a křehkostí, vyjádřenou třeba jen nepatrným záchvěvem horního rtu. Stačí málo, aby tlaku podlehla. Nemůže si to však dovolit kvůli synovi a komunitě, jež v ní spatřuje symbol vzdoru proti bezpráví.
Výraz čtyřicetileté herečky, pro niž jde o první velkou filmovou roli, obsahuje širší spektrum emocí než všechny velké proslovy, kterými si scenáristé až moc okatě říkají o Oscara.
Proto zamrzí, že Mamie poznáváme výhradně v kontextu synovy smrti a následujících událostí. Nedozvíme se, co dělala před vraždou ani po vynesení verdiktu. Kvůli tomu je méně uvěřitelná její proměna z ženy s vlastním životem v aktivistku přesvědčenou, že "co se stane komukoli z nás kdekoli na světě, by mělo být věcí nás všech".
Danielle Deadwyler nicméně hraje natolik procítěně, že její postava ani při zúžené vyprávěcí perspektivě není jen symbolem zármutku, jaký zažívají černošské matky napříč dějinami.
Při čtení pamětních desek a oficiálních prohlášení připomínajících historický význam oběti Emmetta Tilla je snadné zapomenout, že na začátku byla smrt syna a trýzeň matky. Film to i přes občasnou vyumělkovanost sugestivně zviditelňuje. Zároveň připomíná, že každý život bez ohledu na rasu má stejnou hodnotu.
Teprve vloni, po desetiletích neúspěšných pokusů, americký prezident Joe Biden podepsal zákon, který prohlašuje lynčování za federální zločin z nenávisti. Pojmenován byl podle Emmetta Tilla. Vzhledem k lhostejnosti policie, soudu i velké části veřejnosti v době vraždy je to chabá a opožděná satisfakce.
Film
Spravedlnost pro Emmetta Tilla
Režie: Chinonye Chukwu
Forum Film, česká premiéra 2. února.
