Leckdo by dokázal vylíčit okamžik, kdy si poprvé uvědomil sílu kinematografie. Pro amerického režiséra Stevena Spielberga nastal v prosinci 1952. Bylo mu šest let a rodiče jej poprvé vzali do kina. Dávali barevný velkofilm z cirkusového prostředí Největší představení na světě.
Dnes pětasedmdesátiletý držitel dvou režisérských Oscarů po letech vzpomínal, že příběhu příliš nerozuměl, ale pohyblivé obrazy jej uchvátily natolik, že jim zasvětil zbytek života. Tímto momentem prozření začínají i Fabelmanovi, jeho dosud nejosobnější snímek.
Neznamená to, že dřív by Spielberg nečerpal z vlastních zkušeností. O dětském strachu, chybějících otcích, citovém poutu k matce a narušené rodinné dynamice vyprávěl mnohokrát. Ve sci-fi Blízká setkání třetího druhu nebo E.T. - Mimozemšťan, ve válečném eposu o dospívání Říše slunce i retro komedii Chyť mě, když to dokážeš. Osobní byl pro něj vzhledem k židovskému původu také Schindlerův seznam.
Teprve ve Fabelmanových se ale k vlivům, které jej formovaly, nevyjadřuje metaforickou oklikou. Žádný útok dinosaurů a invaze mimozemšťanů, ale komorní, nuancovaná rodinná anamnéza. Při psaní scénáře s dramatikem Tonym Kushnerem čerpal z vyprávění svých rodičů a sester, z fotografií a domácích filmů. Jména postav změnil, stejně jako chronologii událostí, a záběry zalité rozptýleným světlem napovídají, že sledujeme vzpomínky zastřené nostalgií. Směr však vytyčují autobiografická fakta.
Typické nadšení
Terapeutický rozměr je zřejmý. Spielberg při natáčení mohl kontrolovat traumatickou rodinnou historii, které jako chlapec jen přihlížel. A právě fakt, že film nám poskytuje nástroje ke zvládání životních nástrah, Fabelmanovi zkoumají od úvodní sekvence. Činí tak s neutuchajícím, dětsky bezprostředním a pro Spielberga typickým nadšením i nezvykle sebekritickým, skeptickým odstupem.
Malý Sammy Fabelman, v kině uvelebený mezi matkou a otcem, s hrůzou a obdivem sleduje, jak do sebe na plátně narážejí dva vlaky. Je to pro něj iniciační zkušenost. Děsivý výjev nedokáže dostat z hlavy, a tak si na Chanuku vyprosí model vláčků, aby ho mohl doma rekonstruovat ad nauseam. Navíc jej natáčí otcovou tajně vypůjčenou kamerou.
Záběry si později promítá na vlastní dlaně, z nichž vytváří improvizované plátno. Sepětí tvůrce s dílem nemůže být větší. Scény jako tato potvrzují Spielbergovo mistrovství ve vyjadřování složitých emocí s pomocí symbolů, řeči těla nebo rámování. Film jimi překypuje, tvoří z nich významově hustou síť, která láká k opakovanému rozplétání.
Podstatou chlapcova počínání ovšem není fascinace destrukcí, ale snaha zpracovat strach, který v kině zakoušel. I později mu kamera pomůže čelit složitým emocím, učiní je uchopitelnějšími. Ale také mu dá možnost před pocity pohodlně utéct do smyšleného světa, jehož pravidla sám stanoví.
Protagonistova formativní léta snímek sleduje napříč dvěma dekádami a několika americkými státy. Hrdinovo umělecké zrání se vypravěčsky i emocionálně proplétá s komplikovaným, na konflikty hojným vztahem rodičů.
Sammy je nejstarším ze čtyř dětí pianistky a počítačového inženýra, Mitzi a Burta Fabelmanových. Matka jej inspiruje srdečností či uměleckým založením, otec zase technickým myšlením, schopností rozebrat každý přístroj i problém na součástky a vzorce. Oba obdivuje.
Věrné detaily
Počáteční scény - intimní, lehce zasněné, s perfektně vyváženým poměrem humoru a dojemných vyjádření rodičovské lásky - fungují jako vřelá pozvánka do světa, v němž Spielberg vyrůstal. Kamera Janusze Kaminského nás neuspěchaně provází jednotlivými pokoji a spolu s hudbou Johna Williamse navozuje útulnou atmosféru.
Propracovaný svět oživují dobově věrné detaily od balicího papíru po amatérskou filmovou techniku a vrstevnaté výkony herců. Zejména Michelle Williamsové a Paula Dana v rolích rodičů, kteří své děti milují víc než sebe. Nezapomenutelné jsou krátké výstupy Judda Hirsche a Davida Lynche, obou důvtipně obsazených i výborně využitých. Gabriel LaBelle coby dospívající Sammy pak zaujme tím, jak se stále víc podobá skutečnému Spielbergovi zamlada.
S vypravěčskou lehkostí režisér vyřeší i hrdinův přechod z dětství do puberty. K obdobným posunům, a kvůli neustálému stěhování rodiny také ke změnám prostředí, dochází opakovaně. Motivy na sebe ale navazují hladce, vyprávění nepůsobí epizodicky. Jeho výstavba je neobyčejně chytlavá a 150 minut filmového času rychle uteče.
Příběh není roztěkaný také proto, že se celou dobu soustředí na Sammyho dospívání prostřednictvím filmů. V každé životní etapě zdokonaluje své režisérské dovednosti a učí se naslouchat publiku. Na promítání svých prvních pokusů, primitivního westernu nebo válečného krváku, se těší, ale také je při něm nejzranitelnější. Emoce, které během režírování zpracoval, vydává při projekci všanc příbuzným a kamarádům.
Talent houževnatého hrdiny roste spolu s intenzitou dramat, jež se mu odehrávají před očima. Příběhy se rozvětvují do několika směrů, postavy jsou si vzdálenější, hřejivost střídá odtažitý chlad. A pak Sammy odhaluje znepokojivé tajemství. Nepříjemnou pravdu příhodně nevidí na vlastní oči, ale na celuloidu, kde si ji může pouštět stále dokola. Stejně jako dřív srážku vlaků.
Scéna jako z investigativního thrilleru ale kromě napětí vyjadřuje i další emoce. Třeba chlapcovo rozčarování nebo zmatenost, na čí stranu se postavit. A srovnatelnou bohatostí se vyznačuje většina důležitých sekvencí. Všechny jsou kompozičně, svícením, střihem i rytmem v podstatě bezchybné a sdělují mnohem víc, než co zaznívá v dialozích, navenek zbytečně doslovných.
Pozoruhodné dílo
Spielberg z pozice ostříleného režiséra demonstruje to, co jeho alter ego teprve nejistě zjišťuje: že film zvládne vyjádřit naráz lásku i bolest, smích a zoufalství, naději i strach. Řemeslnou virtuozitu však podřizuje subtilnímu vyprávění, které nachází hloubku a význam i ve zdánlivě banálních příhodách.
V jedné zvlášť vypjaté chvíli si Sammy představuje, že tíživé dění sleduje z bezpečné vzdálenosti, jako by vlastní život mohl režírovat a přestříhat do méně bolestivého tvaru. Film mu na jednu stranu umožňuje vytvořit si bariéru, která jej odděluje od děsivého a matoucího světa, na druhou stranu ho může zranit, odhalit o něm i druhých to, co by raději nevěděl.
Na tuto dvojsečnost Sammy naráží i na střední škole. Filmařský um je pro něj vstupenkou mezi vrstevníky, kteří ho jinak jen šikanovali pro jeho židovský původ. Najednou si každý chce zahrát v jeho snímku. Jako člověk za kamerou se ale společenského života přímo neúčastní, je pouze pozorovatelem. Ve vztahu k blízkým zažívá něco podobného. Zásluhou filmu jim víc rozumí, a zároveň se od nich vzdaluje.
Závěr tentokrát vzhledem k vývoji událostí nemůže být stejně uspokojivý jako v jiných Spielbergových filmech. Jak ale naznačuje proměna protagonisty, potažmo filmografie Stevena Spielberga, lék na bolest nakonec našel. Svá dětská traumata začal překlápět na filmový pás.
Kdo čeká sentimentální vzpomínání na dětství a kýčovité vyznání lásky ke kinematografii, bude překvapen, jak je snímek melancholický a jak ambivalentně se staví k možnostem filmového média. Právě upřímnost, s jakou Spielberg reflektuje vlastní tvůrčí východiska, z jeho novinky dělá pozoruhodné a navzdory vytěžování známých motivů originální dílo.
Nevydává se jen k počátkům vlastního zaujetí kinematografií, ale k podstatě její manipulace se vzpomínkami a emocemi. Připouští, že filmy mohou vést ke sblížení i odcizení. A současně dokládá, že málokdo s tím dnes v Hollywoodu umí nakládat lépe než on.
Film
Fabelmanovi
Scénář a režie: Steven Spielberg
Vertical Ent., česká premiéra 24. listopadu.
