Ty lehce obtloustlé prsty neumí zůstat v klidu. I když kamera zachycuje protagonistu při kouření cigarety, díky detailnímu, trpělivému pozorování jako by neustále odhalovala, že ruka klavíristy Martína Perína touží v každé vteřině po přítomnosti piana. A když zrovna nástroj není "po ruce", prsty bubnují do čehokoli, co je zrovna poblíž.
Sólo však není žádným portrétem virtuosa či oslavou hudebního talentu. Dotýká se mnohem bolestivějších témat. Původem francouzský, v Česku usazený producent a režisér Artemio Benki se po dobu pěti let vracel do největší jihoamerické psychiatrické léčebny v Buenos Aires, kde se čtyři roky ukrýval před světem jeho protagonista Períno.
Talentovaný mladík jednoho dne zjistil, že nemůže ani chodit po ulici a pobývat mezi lidmi. A dobrovolně se nechal hospitalizovat. Ale slova diagnózy jako agorafobie či schizofrenie ve snímku padnou letmo a poměrně pozdě. Režisér Benki je především trpělivým pozorovatelem, který sice otevírá velká témata, ale tím nejméně nápadným možným způsobem.
Jen mezi řečí zazní, že mladého Perína matka kritizovala za to, jak hraje Chopina, neboť toužila po dokonalosti. Tady se snímek dotýká tak častého jevu přehnaných rodičovských ambicí. Dále pak zkoumá témata závislosti, samoty či návratu do světa běžných lidí.
Pozoruhodný je ale snímek Sólo hlavně proto, že nekomentuje, nevynáší jasné soudy, nehovoří k publiku jinak než všedními dialogy se spolupacienty či otcem. Naopak k němu promlouvá silou filmových detailů.
Právě záběry na protagonistovy prsty a tvář vytvářejí na jedné straně lyrickou mozaiku, na straně druhé až fyzický dojem, který umožňuje prožít protagonistovu existenciální krizi takřka na vlastní kůži.
Períno na jedné straně naplňuje tradiční představy o výjimečných umělcích, jimž je jejich tvorba spásou i zhoubou zároveň. Film toto téma zároveň zachycuje nevyhroceně. Jen se trpělivě dívá, kterak se Períno pokouší sehnat klavír, na němž by mohl hrát, kterak potřebuje pobývat doslova na dosah hudby. A pak mezi řádky prohodí, že matčina kritika ho už v útlém věku mátla natolik, až nebyl schopný rozlišit, co je realita. Hraje toho Chopina tak špatně, jak tvrdí ona? Či tak dobře, jak říkají ostatní?
Sólo mělo světovou premiéru letos v květnu na prestižním festivalu v Cannes. Tamní dramaturgové si všimli, jak intuitivně, přesto sebejistě vypráví o zásadních věcech, aniž by na sebe a svá témata jakkoli upozorňovalo.
Jen pobývá v přítomnosti muže, který v pastelově růžovém saku dovede vtáhnout publikum dřív, než začne hrát na klavír. A přitom také muže, který v tom elegantním obleku a s hřívou kudrnatých černých vlasů nejistě postává uprostřed společnosti, od níž ho dělí jakási těžko popsatelná bariéra. Taková, kterou dovede spatřit jen trpělivé, přesně zacílené oko kamery.
Sólo je snímek o vnitřních nejistotách, s nimiž se může identifikovat kdokoli. Je to univerzální výpověď o tom, že na kohokoli může žití navalit takovou tíhu, až trvá roky, než se s ní vypořádá. Pokud vůbec.
Přitom jde také o film, který téma umí odlehčit. Někdy pomůže náhoda, když uprostřed nejromantičtější, technicky brilantní pasáže pod Perínem praská stolička. Jindy diváky pečlivý výběr scén provádí úsměvnými situacemi uprostřed ústavu.
"Jako rána, která nebolí," popisuje Perínovu hudbu jeden ze studentů, kteří měli za úkol slovy popsat, co klavírista právě zahrál. Je to přiléhavý popis celého snímku, který vypráví o protikladech skutečného světa. Přitom je to snímek, který nepřetéká silou básnického gesta. Naopak se skládá z gest drobných a mimoděčných.
Je to portrét vyprávěný prsty, které o světě a svém protagonistovi pojednávají se stejnou intenzitou, když zběsile běhají po klávesách, i když jen drží cigaretu a přikládají ji k ústům.
