Recenze - Z filmových sérií započatých po roce 1990 patří řada filmů o tom, že žádná šance není nulová a žádná mise nesplnitelná, mezi mé nejoblíbenější. Od jiných vynikajících hollywoodských sérií jako tři „bournovky" nebo tři nolanovští Batmanové, které víceméně svůj koncept rozvíjejí a precizují, odlišuje totiž Mission: Impossible zvláštně variabilní škála způsobů, jimiž byl jeden koncept postupně uchopován.
Díky technicky preciznímu vydání čtveřice „nesplnitelných misí" v blu-ray formátu, distribuovanému u nás firmou Magic Box, jsem měl možnost na všechny filmy po letech kouknout během jednoho dne, efektivněji je porovnat - a uvědomit si třeba paralelu s Jamesem Bondem.
Rozhodl jsem se detailněji zaměřit zejména na relativně zatracovaný druhý díl, jemuž časový odstup překvapivě pomohl a zvýraznil jeho historickou pozici, byť vlastně leží mimo kvality série jako takové.
Televizní původ
Před ní samotnou byl televizní seriál a ne jeden, nýbrž dva. Seriál Mission: Impossible z let 1966-1973 a stejnojmenný seriál z let 1988-1990, který už běžel svého času i na televizi Nova pod názvem Nulová šance. Jediným spojujícím členem obou seriálů byl Jim Phelps v podání Petera Gravese, který oběma IMF (Impossible Mission Force) týmům šéfoval. Vzorec uspořádání epizod byl jednoduchý, efektivní a napříč těmi takřka pětatřiceti lety se vlastně nezměnil.
V prologu se nastínilo pozadí případu. Po znělce nastoupil Jim Phelps a dostal instrukce k misi, jejíž splnění se zdá být mimořádně obtížné. K dispozici měl tým agentů, z nichž každý byl nějak specializovaný, všichni byli schopní pracovat v utajení pod různými identitami, mluvili řadou jazyků a vládli schopností neuvěřitelně operativně a logicky reagovat na nečekané podněty v průběhu samotné operace, která byla vždy uspořádána jako složitá šachová partie.
Čtěte také
Recenze: Tom Cruise v MI:4 pádí dokonale a beze smyslu
Tým po zadání naplánoval strategii, jejíž realizace pak zabrala většinu epizody, která nejčastěji končila tím, že padouchům obvykle došlo, co se kolem nich sehrálo, a tým se odmaskovaný sešel na jednom místě a se zadostiučiněním sledoval jejich pád. Oba seriály byly značně odpsychologizované a každá postava skutečně plnila v rámci přesně naplánované akce úlohu šachové figury, jejíž tah je sladěn s jednáním figur ostatních. Seriál stavěl na předpokladu, že je opojné sledovat vycházející plány.
Lze se ovšem ptát, proč se první seriál dočkal sedmi sezón, zatímco druhý seriál jen dvou - a proč se filmové verze dočkal až po letech. Má to co dělat s řadou aspektů (včetně proměny estetických nároků v televizi), ale především se samotným špionážním žánrem. Ten v 60. a 70. letech prodělával největší rozkvět - a naopak sklonek 80. let a s ním související konec studené války činil tajné agenty značně nemódními.
Bond/Hunt
Není v této souvislosti náhoda, že dočasný konec Mission: Impossible vlastně těsně následoval po dočasném konci Jamese Bonda - a že oba špionážní fenomény čekaly na přelom let 1995/96, než se vrátily. Změnil se svět a změnil se i vztah jak 007, tak IMF k jejich vlastní tradici z dob studené války. A tento stav nabyl v obou případech takřka macešskou až rouhačskou podobu - přičemž hrdinové se definují jako atletičtí individualisté v duchu 90. let.
Vsuvka - je kuriózní, že roku 1996 šel do kin i snímek Skála, který jak z Jamese Bonda, tak z Mission: Impossible značně čerpal.
Těch společných znaků je víc - Bond musí ve Zlatém oku spolupracovat s Rusy, zatímco největším padouchem je nejbližší přítel z britské tajné služby. Ethan Hunt musí v první filmové Mission: Impossible spolupracovat s grázly, zatímco největším padouchem je nejbližší přítel z americké tajné služby. Bondovi se vysmívá nová šéfová M v MI5, Huntovi nevěří jeho šéf ze CIA. Vytahuje se Bondova rodinná minulost, vytahuje se Huntova rodinná současnost a mohl bych pokračovat.
V případě Mission: Impossible šlo vlastně o přímý rozchod s konceptem seriálu, kdy je v prvních pětadvaceti minutách vyvražděn víceméně celý IMF tým, Ethan Hunt se stává zarputilým psancem a odhaluje spiknutí ve vlastních řadách (což je podobné, jako by se Lassie ve filmové verzi odmítla vrátit a Maggie Simpsonová prožívala pubertu). Vytvoří si nový tým, ale prim v něm hraje Hunt - a opojná scéna průniku do centrály CIA tvoří jen část filmu, tedy nástroj vyprávění, nikoli jeho páteř.
Od týmu k individualitě…
Produkční snaha vytvořit z Ethana Hunta nového Jamese Bonda, který ale nebude zatížený tradicí několika desítek filmů, románů a komiksů, se očividně promítla i do následující M:I 2. Tam už ale série zcela opustila schéma přísně logicky vystavěné zápletky a špionážních her a jediná „týmová" scéna filmu se tak pouze jeví (oba Huntovi spoluhráči jen čekají, až z přísně hlídané budovy vyleze, dokonce s ním ani nemohou komunikovat).
Zápletka M:I-2 se hlásí k bondovskému schématu v podobě, v jaké ho sama 007 série opustila společně se stárnoucím Rogerem Moorem. Zákeřná chemická zbraň, neohrožený superhrdina, velezákeřný superpadouch (opět z vlastních řad), šílené kaskadérské kousky a vnadná přítelkyně, která našeho hrdinu pudí k šíleným činům a časově sešněrovává vyprávění neodvratným deadlinem. M:I-2 naivitou své zápletky potěšila jen málokoho, ovšem jak vysvětlím dále, její síla je někde jinde.
Zdálo se, že série už nemá co nabídnout. Hunt se však vrátil - a to až roku 2006, tentokrát v revidované podobě, kdy od atraktivních superkousků přecházel zpět ke strukturované zápletce a od superpadouchů k tajné službě.
Ani tady ale pojítko s Bondem nemizí, protože dojem vyprázdnění a smrti konceptu nastal s Dnes neumírej v roce 2002 i u něj a také on čekal až do roku 2006 na Casino Royale - v revidované podobě a v návratu ke špionážním kořenům.
…a od individuality k týmu
M:I 3 reprezentuje postupnou cestu zpět k seriálové tradici, a to nejen v opětovně kladeném důrazu na tým, na který se musí Hunt ve svém boji se systémem (dílčím padouchem je znovu někdo z domácí špiónské svity) spolehnout, ale hlavně ve struktuře vyprávění. Ve filmu se dá velmi snadno vysledovat pravidelný rytmus střídání „epizod" spojovaných dílčími vítězstvími, prohrami nebo napínavými konci, po kterých následuje několik minut vysvětlujícího nebo matoucího "znovu-úvodního" dialogu.
Zatímco ale M:I 3 ještě stále udržuje kontinuálně rozvíjenou individuální a týmovou linii akce, letošní Mission: Impossible - Ghost Protocol učinila radikální krok a celý film uspořádal jako sérii přísně kolektivně realizovaných misí (přičemž i tentokrát jsou členové týmu systémově v ilegalitě), které mají jednotící rámec boje proti padouchovi. To je sice značně inovativní a esteticky odvážné, ale při využití na poli celovečerního filmu má tento přístup svá úskalí, jak jsem popisoval tady.
Všechny čtyři filmy bezesporu představují experiment s možnostmi vyprávění, souběžným rozvíjením paralelně probíhajících událostí, zhušťováním a roztahováním času. To platí i pro druhý díl, který ale směřoval svoji pozornost jiným směrem než k rozvíjení zápletky - využíval totiž její rozvolněnosti naopak k experimentování se stylem. A právě filmařská řešení jednotlivých výzev představují nejpodnětnější složku všech čtyř snímků, kterou se odlišují od jiných sérií… a druhý díl zvlášť.
Stylistické vlivy
V souvislosti se stylem (tedy systematickým využitím nějakých technických a uměleckých postupů) si totiž zaslouží detailněji rozebrat právě onen zatracovaný druhý díl. Ano, z hlediska logiky návaznosti filmu na zavedenou franšízu „Nulové šance" jde značně mimo. Působí, jako by někdo vzal zamítnutý bondovský scénář a vložil do něj Ethana Hunta, zadání mise a dva členy týmu (ale ne v míře, která by přesahovala způsoby, jimiž spolupracuje s různými kolegy sám Bond). Ovšem!
Na stylu všech M:I filmů se podepsaly rukopisy jejich režisérů: Briana De Palmy (který uplatnil bohaté zkušenosti s narativně-stylistickými hříčkami á la Alfred Hitchcock), J. J. Abramse (jenž čerpal z vlastního špionážního seriálu Alias) nebo Brada Birda (žánrově blbnul ve výborných animácích jako Železný obr nebo Úžasňákovi). Všichni zmínění ale vycházeli z amerického kontextu, amerických filmařských tradic a amerického chápání hrdiny. Režisér dvojky John Woo je ale úplně jiný případ.
Dnešní generaci už možná jméno Johna Woo moc neříká, ale tehdy šlo o jednoho z nejvlivnějších hongkongských tvůrců (bez něj by třeba Matrix vypadal úplně jinak). V jeho gangsterkách umíraly (v takřka baletně komponovaných záběrech i scénách) v dešti kulek stovky lidí - a naše generace jeho filmy jako Killer či Hard Boiled milovala. Wooova okouzlující kombinace filmů Sama Peckinpaha a Jeana Pierra Melvilla představovala v 80. a 90. letech zásadní ozvláštnění estetiky akčního filmu.
Jeho hongkongské akční snímky byly ale experimentálnější, v zobrazování mužů v heroických pozicích i parťáckých vztazích „homoerotičtější" (platonicky, ovšem) a ve fetišizaci zbraní okázalejší.
Na americké poměry šlo ale stále o levná a partyzánsky natáčená díla. A v M:I-2 měl spoustu prachů, narcistického blázna Cruise za produkcí i v hlavní roli, žádné osudové vyprávění a velká témata, která by jej „omezovala" jako třeba u Tváří v tvář - a takřka volné ruce při realizaci.
Co jsme před dvanácti lety nemohli plně posoudit, se ukazuje teď - M:I 2 je film, který stojí svým filmařským stylem mimo západní filmařské tradice, okázale se vysmívá estetickým normám a představuje totálně solitérní úkaz tvůrčí svobody, který není svázaný americkým uvažováním, případně strachem z přepálenosti či přílišného patosu.
Anarchie em-í-dvojky
M:I-2 využívá obrovské kvantum možností filmového média: zrychlené a zpomalené části záběrů, opakování stejné akce několikrát za sebou, rychlé střídání širokoúhlých objektivů a teleobjektivů, dlouhé záběry i rychlé montáže, barevné vzorce sladěné v pohybu či sestříhané na hudební doprovod tanga, fetišizace tváří a těl (a to zdaleka neplatí jen pro úvodní scénu Toma Cruise na skalách), případně strojů a zbraní atd.
Paradoxem je, že wooovská baletní estetika akce se nakonec vytratila pod diktátem norem promyšlené roztěkané akce greengrassovské (Bournův mýtus) či anarchisticky stříhané akce bayovské (Transformers). Sám Woo už nikdy neměl tak volnou ruku a všechny jeho další akční filmy působily jako parodie vlastních postupů, zatímco M:I-2 svou kontinuitou, nerealističností a extravagantním manýrismem představuje v dějinách amerického akčního filmu unikum - příběh je jen nástroj stylu.
Jistě, do série příliš nezapadá, vyprávění nepatří mezi nejkomplikovanější (ačkoli lze ocenit práci s deadliny) a k vývoji špionážního žánru příliš nepřispěl. Pro estetické dějiny filmu je ale ve své nezřízené vzpouře vůči tradici neviditelného stylu v hollywoodské kinematografii velmi důležitý. Z tohoto hlediska má smysl ho nepřeskakovat, nezatracovat a naopak si všímat, čím vším ozvláštňuje zkušenost s filmovým uměním - i když se vám budou občas nad tím estétstvím kroutit prsty u nohou.
Čtyři filmy - čtyři Cruisové?
Několikrát se zdálo, že Ethan Hunt se už nevrátí, ale nakonec jsme se vždycky dočkali a série dokázala nabídnout nějaké ozvláštnění špionážního (č)i akčního filmu. Za těch šestnáct let poskytla čtveřice tvůrců čtveřici různých způsobů, jak se k legendárnímu seriálovému modelu postavit. A co víc, vždycky se vrátil i Tom Cruise. Mission: Impossible ho zastihla na strmém vzestupu (1), na vrcholu (2), během pádu (3) - a naposled při úspěšném pokusu o návrat na výsluní (4).
Mohli bychom sledovat řadu nesplnitelných misí jako řadu nejdůležitějších záchytných bodů jeho kariéry od poloviny 90. let, kdy se ze sex-symbolu měnil v mocného hollywoodského hráče. Ale to by byla škoda, protože všechny čtyři Mission: Impossible jsou vlastně dodnes výborné filmy - byť jeden možná z trochu jiných důvodů, než z kterých se na špionážní filmy s Ethanem Huntem, šílenými úkoly a komplikovanými plány koukáme. Sirka hoří… doporučuji misi přijmout a v blu-ray kvalitě zvlášť.
Mission: Impossible kolekce I - IV (4Blu-ray), Magic Box, 2012, doporučená cena 1999 korun
