Na propuknutí epidemie AIDS v 80. letech reagovali filmaři podobně pomalu a opatrně jako média nebo vesměs nečinní politici. Na nákazu, krátkozrace dlouho spojovanou pouze s homosexuálním pohlavním stykem, se zprvu zaměřovaly především nízkorozpočtové, experimentální a dokumentární filmy. Čas od času se vedlejší postava s pozitivním testem na virus HIV objevila v nějakém seriálu.
Zlom nastal v roce 1993, kdy mělo premiéru hvězdně obsazené hollywoodské drama Philadelphia. Za ztvárnění právníka umírajícího na AIDS obdržel Tom Hanks cenu Oscar. Přestože film stvrzoval mnohé stereotypy spjaté s gayi a namísto poukázání na systémové rozměry problému se snažil hlavně vzbudit soucit, v kinech celosvětově utržil přes 200 milionů dolarů a výrazně zvýšil povědomí o zákeřné nemoci.
Více děl o této problematice pak začalo vznikat v novém miléniu. Častěji než o umírání na AIDS a diskriminačním přístupu širší veřejnosti ale filmy a seriály ze současnosti vyprávěly o životě s HIV. Klíčové období počátku 80. let, kdy neznámá, rychle se šířící choroba znamenala největší hrozbu a umíralo na ni nejvíc lidí, filmaři důsledněji reflektují teprve v poslední dekádě.
Reálnými událostmi okolo snahy zvýšit povědomí o AIDS je inspirováno oscarové drama Klub poslední naděje z roku 2013 nebo o čtyři roky novější francouzský film 120 BPM, vyznamenaný Velkou cenou na festivalu v Cannes. Televizní adaptace se dočkala také autobiografická divadelní hra Larryho Kramera Stejná srdce. A za počátky epidemie se nyní ohlíží nová minisérie Byl by to hřích, která je k vidění na HBO GO.
Autor pětidílného příběhu Russell T. Davies na sebe nedávno upozornil Skandálem po anglicku nebo dystopickou vizí blízké budoucnosti Roky a roky. Stojí také za několika epizodami Pána času. Do povědomí diváků se ale zapsal především jako tvůrce seriálu Queer as Folk z roku 1999. Jeho deset dílů oslavovalo život v anglickém Manchesteru, jak jej zakoušela trojice gayů v různých fázích objevování své queer identity.
Seriál provokoval nejen maximálně otevřeným pohledem na homosexuální vztahy, ale také zjednodušujícím vykreslením některých postav a opomenutím mnoha podstatných témat. Jedním z nich bylo právě riziko nákazy virem HIV.
Daviesova novinka, čerpající z jeho vlastních vzpomínek na léta dospívání, v tomto ohledu splácí podstatný dluh. Radosti vyplývající ze sexuální svobody nepřehlíží, ale zohledňuje také možné nepříjemné důsledky.
Podobně jako v Queer as Folk se autor zaměřuje na trojici mladých gayů. Ty na počátku osmdesátých let osud přivádí do jednoho londýnského bytu, výstižně přezdívaného Růžový palác. Ritchie do metropole přicestoval ze zkostnatělého maloměsta na ostrově Wight. Mladík využívající svého atraktivního vzhledu sní o kariéře herce, který jednou zazáří na muzikálové scéně ve West Endu. Jeho mantra zní: "Chci být prostě šťastný."
Roscoe prchl z domova krátce po zjištění, že má být kvůli "převýchově" odvezen do domovské Nigérie. Projev vzdoru vůči svazujícím požadavkům puritánského otce tak učinil stylově v ženských šatech a s nalíčenou tváří. V Londýně z něj výstřední chování naopak dělá hvězdu večírků.
Zatímco Ritchie a Roscoe v rychlém sledu střídají partnery, o pár let starší Colin z Jižního Walesu je v otázkách sexuality natolik obezřetný, až jej kamarádi mají za panice. Svědomitý mladý muž pracuje v pánském krejčovství, kde potkává zkušenějšího Henryho, který žije ve vztahu s mužem již 30 let. Krejčí ztvárněný populárním americkým hercem Neilem Patrickem Harrisem vnáší do bezstarostné nálady první epizody zlověstné podtóny a předzvěst smrti. "Divná rakovina" newyorských gayů už zjevně dorazila do Británie.
Následující díly, sledující starosti a slasti postav až do začátku 90. let, se zvolna posunují od uvolněné vztahové komedie k tragédii, od radostných shledání k bolestivým loučením. Jádrem minisérie se však ani v pozdějších epizodách nestává smutek a umírání. Prim celou dobu hrají vztahy, které obávaná choroba vystavuje těžkým zkouškám.
Každý z přátel na virus reaguje po svém. Ritchie jeho existenci popírá a nehodlá omezovat promiskuitní chování kvůli tomu, co považuje za výmysl homofobů. Colina víc než sex zajímá kariéra. Zdá se, že ho dostatečně chrání introvertní povaha. Na služební cestu do New Yorku, zasaženému epidemií nejvíc ze všech amerických měst, přesto odlétá s jistými obavami.
Hlas rozumu po celou dobu reprezentuje kamarádka neodlučitelného tria, starostlivá Jill. Když tabuizovaná nemoc začne ohrožovat její nejbližší, snaží se o ní zjistit co nejvíc informací. Jakkoliv je nápomocná mladá žena v podání Lydie Westové okouzlující a na obrazovce stráví skoro nejvíc času, zároveň patří k nejméně prokresleným postavám. Definuje ji téměř výlučně péče o druhé. Vlastní zájmy a vztahy jako kdyby neměla.
Podobně jednoduchými typy, založenými na malém trsu povahových rysů, jsou i další hrdinové. Například Roscoe, jehož eskapády včetně setkání s premiérkou Margaret Thatcherovou často slouží jen k pobavení a významněji neobohacují zápletku.
Minisérie napěchovaná dějem se příliš nezdržuje psychologizací. Ve snaze postihnout co nejvíce aspektů ze života britských gayů se na scéně objevují stále nové postavy a výzvy. Vidíme tak sice, s jakou přezíravostí či zlobou na menšinovou sexuální orientaci reagují rodiče, politici či policisté, ale pocity ponížení, odmítnutí či strachu na straně samotných gayů série při překotném tempu nezkoumá do větší hloubky.
Výjimku představuje Ritchie, který je první větší hereckou příležitostí pro Ollyho Alexandera, dosud známého především v roli zpěváka synthpopového tria Years & Years. Mladého bohéma poznáváme v rozmanitějším spektru situací než jeho kamarády a víc jsou zohledněny i jeho temnější stránky. Mezi plakátově bezchybnými vrstevníky vyčnívá možná víc, než by bylo u díla s tolika klíčovými postavami žádoucí.
Ve společnosti, jež vnímá homosexualitu jako nemoc, Ritchie přes sebevědomé vystupování stále bojuje se studem a výčitkou, že nenaplnil představy svých konzervativních rodičů. Muž zpočátku prezentovaný jako trochu samolibý krasavec je s každou další odhalenou vrstvou ambivalentnější. Jeho prozření v předposlední epizodě patří k nejsilnějším momentům série.
Byť autor seriálu queer komunitu neidealizuje a občas nezodpovědné chování hrdinů neomlouvá, dává si záležet, abychom jako hlavního viníka prudkého šíření viru vnímali homofobní společnost, která se optikou série dopustila většího hříchu než kterýkoliv gay.
V komplikovanější pozici než Ritchie se navenek nachází Roscoe nebo jejich společný přítel s indickými kořeny Ash. Normativní požadavky většinové společnosti nenaplňuje jednak svou homosexualitou, jednak barvou kůže. Přestože ale většina ústředních postav nejsou běloši, problematiku rasismu, která byla v Británii 80. let zásadním zdrojem společenského napětí, série vyjma pár úsměvných interakcí opomíjí.
Zůstávání na povrchu určitých témat je částečně daní za odlehčenost, které se seriál nezříká ani v pozdějších epizodách. V té době kamarádi mizí, vztahy se stávají vážnějšími a v platnost vchází nechvalně proslulý Článek 28, zakazující propagaci homosexuality. Ke svižnému tempu přispívají prudké střihy, rychlé švenky kamery, skoky v čase nebo sledování více paralelních dějů.
Postavy sršící energií si zejména v kinetických prvních dvou epizodách podmaňují prostor v rytmu osmdesátkových songů od Erasure, Barryho Manilowa nebo Pet Shop Boys, jejichž hit It’s a Sin dal sérii název. Kontrolu nad svými těly i vnějším prostředím ale Ritchie a jeho druzi vinou AIDS postupně ztrácejí. Namísto klubů a barů, v nichž se bez obav třela těla o těla, je stále častěji vidíme na pohřbech a infekčních odděleních aseptických nemocnic, kde je oddělují masivní dveře a ochranné obleky.
Sympatické mladé hrdiny, potažmo celou sérii nicméně neopouští humor. Ani v krizových momentech nezapomínají na radostné chvíle, které je v minulosti spojily. Sebedojímavé truchlení nikdy nepřeváží a občasná inklinace k sentimentální telenovele, která vytěžuje každé neštěstí, aniž by přestala být líbivá, se i díky tomu až do konce naplno neprojeví.
Změnu ve vnímání a prožívání epidemie AIDS nejsugestivněji vyjadřuje proměna stylu. Křiklavé barvy nahrazují chladné tóny, hyperaktivní kamera se zklidňuje. V poslední epizodě, tvořené sérií brilantně napsaných slovních konfrontací mezi Jill a Ritchieho matkou, jsou záběry dlouhé až několik desítek vteřin. Vypořádávání se s emocionální zátěží sledujeme skoro v reálném čase.
Výborné zakončení nejpřesvědčivěji demonstruje, že těžiště minisérie spočívá v důvtipných dialozích, nikoliv v produkčních hodnotách nebo nepředvídatelném vývoji vyprávění.
Byl by to hřích nemůže výpravou od pohledu konkurovat třeba sériím od Netflixu. Děj se omezuje na pár lokací, šaty vypadají jako čerstvě vytažené z kostymérny a dobový New York reprezentuje pár uměle působících záběrů ulice, po které projíždějí nablýskané žluté taxíky. Nejvíc pak omezený rozpočet vynikne ve scéně, kde policisté potlačí demonstraci. Ve srovnání s autentickými záběry z filmu Jak přežít mor a jiných dokumentů o aktivistických skupinách prolamujících mlčení vyznívá bezzubě.
I ducha doby tak zpřítomňují zejména dialogy postav a jejich vztahy, do nichž pod vlivem vnějších okolností proniká stále více nedůvěry. Zachycení proměny ve vnímání AIDS jak gay komunitou, kterou choroba ohrožovala nejvíc, tak širší veřejností však sérii činí nadčasovou. Rozličné reakce na nemoc, jejíž původ i metody léčby daly vzniknout řadě fake news a konspiračních teorií, v lecčem připomínají dnešní vypořádávání se s pandemií koronaviru.
Povědomě působí intenzivnější vědomí vlastní smrtelnosti, stigmatizace, iracionální jednání i frustrace z nekompetentního a neadekvátního jednání vlády.
Byl by to hřích zřejmě nevyvolá stejný poprask jako Queer as Folk, ale díky emocionálně bohatému příběhu, množství postav a širokému časovému záběru nabízí vtahující, obšírnou a srozumitelnou výpověď o nemoci, která se před 40 lety zdála být podobně zrádná, záhadná a nezkrotná jako dnes covid-19.
Byl by to hřích
Tvůrce: Russell T. Davies
Režie: Peter Hoar
Seriál je k vidění na HBO GO.
