Cannes - Už den před vyhlášením výsledků je jasné, že letošní velmi vyrovnanou soutěž v Cannes ve skutečnosti ovládl skandál Larse von Triera, který mediálně zastínil klání filmů i řadu politických deklamací, jež se organizátoři snažili vyvolat na podporu arabské revoluce nebo Džafara Panahího.
Nic na tom nemění, že za vším byl spíš nepovedený sarkastický vtip z tiskové konference, který měl „prolomil vlny" oficialit a ustrašené politické korektnosti canneského festivalu. Poté, co ho přehlídka vyhlásila za personu non grata, Trier poskytoval rozhovory v hotelu vzdáleném osm kilometrů od centra festivalu.
Tam se omlouval, vysvětloval, proč a jak provokuje - a dodával, že jej zákaz vstupu i trochu těší. Do Cannes přijížděl jako milované dítě, které tu vyhrálo všechno, co se dá, a má přátelské vztahy s prezidentem Gillesem Jacobem.
Skandálů je letos v Cannes dost
Odjížděl málem jako Hitler, i když před novináři popisoval svůj pohled na absurditu festivalových tiskovek či lehkomyslné výroky, že rozumí německému vůdci a je nacista. „To, co jsem plácnul, bylo idiotské. Ale cítil jsem, jak ode mě všichni očekávají, že je budu bavit. Přišli si poslechnout, co šíleného Trier prohlásí - a já jsem se nechal unést," uvedl s tím, že vinu na tom, jak se ono plácnutí nafouklo, nese i festival.
"Francie má problematický vztah k Židům, takže se tu o takových věcech nemluví. Ale já vyznávám radikální kulturu, která řeší vše nepříjemné," uvedl dánský filmař, který do Cannes přivezl svou povedenou novinku Melancholia. Nikdo ale nečeká, že by mu porota udělila Zlatou palmu.
Podobně sarkasticky žertoval o svých dalších plánech. Tím nejbližším je film Nymfomanka. „Může se stát, že budu mít problémy se sháněním peněz na další filmy, někteří herci se mnou nebudou chtít pracovat. Chci se obklopit lidmi od porna, protože na nich je fantastické, že vás mají rádi takového, jaký jste... Nebude nikdo běhat kolem a pohoršovat se, co Lars řekl nebo neřekl."
Skandálů je letos v Cannes dost, byť ne každý může soutěžit s vyřídilkou von Triera. Samy Naceri, představitel řidiče Daniela Moralese ze série Taxi, taxi, byl zadržen, neboť se dopustil útoku na veřejného činitele. Muž s násilnickým renomé urážel policisty přivolané poté, co ho ochranka nechtěla pustit na party. Naceri, který má za sebou odvykací kůru na alkohol a drogy, rozchod s manželkou a několik trestných činů, na služebně strávil několik hodin.
Dvě herečky z marockého filmu Leily Kilaniové Sur la planche, který byl zařazen do sekce Quinzaine des réalisateurs, zase nepustili v Nice celníci do Francie. Hlavní představitelky filmu Soufia Issamiová a Sara Betiouiová dostaly vízum, ale neprokázaly se zpáteční letenkou ani dostatečným obnosem v eurech a dalšími formalitami. Takže se musely otočit a vrátit, přestože byly oficiálně pozvané festivalem.
Jako Robert Smith
K tématu nacismu a holocaustu se shodou okolností po Trierovi vyslovil i soutěžní film Paola Sorrentina To musí být ono místo. Nečekané story by byl jinak schopen režisérský sebevrah. Italský autor, který se ve svém předchozím titulu Hvězda pokusil zobrazit italskou politiku na postavě letitého premiéra Andreottiho, se ale nebál.
S tímto filmem získal v roce 2008 v Cannes Grand Prix z rukou Seana Penna, jenž tehdy předsedal porotě. Nyní obsadil herce do „nezávislého filmu" natáčeného převážně v Americe. Šílený příběh křížený s road movie spojuje zdánlivě nespojitelné: frivolnost populární hudby s honbou na ukrývající se nacisty.
Režiséra fascinovalo téma druhé světové války, jejíž pachatelé dožívali v poklidu na druhé straně zeměkoule. Aby byl co nejméně poplatný očekávanému schématu, zvolil si ale za lovce nacistů nečekanou postavu - stárnoucího a nudícího se rockera.
Jeho gotik je údajně inspirovaný Robertem Smithem z The Cure. „Jako dítě jsem byl několikrát na koncertu The Cure a před třemi lety jsem potkal Smithe osobně. A byl to v dobrém slova smyslu šok. Přede mnou stál padesátiletý chlap, který vypadal, jako by mu bylo dvacet a choval se jako teenager," uvedl Sorrentino.
Stejně tak je filmový Cheyenne přerostlé dítě, které kdysi hrálo depresivní hudbu pro depresivní děti. Pořád si maluje obličej a vlasy, pomalu mluví. Chodící zombie na dublinském zámku propadá depresím, ale po smrti svého otce, s nímž třicet let nebyl v kontaktu, na sebe bere jeho nedotažené poslání. Najít více než šedesát let po válce otcova dávného mučitele.
Autoři se snaží mluvit především o Cheyennovu vztahu k otci, k přítelkyni a lidem okolo něj. Jenže při vší úctě vzniká spíš ironický karneval z obskurního kadeřnictví než film o rodině. Máte chuť si Penna v make-upu hlavně vyfotit, než abyste uvěřili čemukoliv z toho, co se zde stává předmětem osobní i rodinné psychoterapie.
Sorrentino se zaštiťuje tím, že mluví o holocaustu z jiné strany a s jinými postavami. Ale na pozadí hudby od Davida Byrnea zůstává Cheyenne jen dojemným magorem. Těžko ho brát vážně, když mluví s někdejší nacistickou manželkou a učitelkou základní školy o tom, co vlastně Němci po těch Židech chtěli.
To se de Nirovi líbí
Převážně americký tisk se naproti tomu nechal unést soutěžním titulem Drive, který natočil čtyřicetiletý režisér dánského původu Nicolas Winding Refn žijící ve Spojených státech. Ohlasy mluví o kombinaci Pulp Fiction, Mulholland Drive, scén ze skandinávského dramatu a komiky.
Refna proslavila gangsterská akční trilogie Pusher; a Drive - to je prvních deset minut jedna z nejdůmyslnějších honiček. Auto plné zlodějů a ukradených peněz hledají policejní vozy i vrtulníky. Jako bychom se ocitli někde mezi reality TV z Kalifornie a Williamem Friedkinem (Francouzská spojka, Vymítač ďábla).
Ryan Gosling tu hraje hollywoodského kaskadéra, který má v závodě vydělat peníze, jež na něho byly vsazeny. Zároveň se zamiluje do sousedky s dítětem, kterým se vrátil z vězení otec a manžel. Příběh mísí coenovsky temné dialogy, úsporné melodrama a žánrové vsuvky z automobilových thrillerů. V zákulisí se hned šeptalo, že šéfovi poroty Robertu De Nirovi se může v záplavě všech artistních a ambiciózních titulů jednoduché a napínavé schéma thrilleru líbit.
Navíc Refn vystoupil ostře proti žertíkům von Triera, když nazval Dánsko „uzavřenou malou zemí s nízkým nebem, kde si lidé ani neuvědomují, co mohou svým jednáním a humorem za hranicemi způsobit".
V soutěži se letos sešly snímky několika renomovaných tvůrců s tituly relativně málo známých filmařů, které zastupuje třeba debutující spisovatelka Julia Leighová s lehce erotickou Šípkovou Růženkou o dívce, která se začne živit jako lolitka.
Nejvíc publikum i novináře rozdělila ambiciózní novinka Terrence Malicka Strom života. Francouzský tisk oslavoval snímek Poliss o jednotce vyšetřující sexuální delikty na dětech. Dobře nakročeno mají opět bratři Dardennové se svým lidským dramatem Kluk na kole nebo Almodóvarova novinka Kůže, ve které žiji. Vyhrát může Aki Kaurismäki se sociálním dramatem Le Havre, mluví se také o Umělci, němé poctě Hollywoodu.
Nicméně většina novinářů očekává překvapení. Třeba tak vyhraje známý turecký autor Nuri Bilge Ceylan, jehož novinka Tenkrát v Anatolii představuje ságu ze života uzavřeného městečka, do něhož zasahují vnější události. Na festivalu byla promítána jako úplně poslední.
Čtěte také:
Trier: Omlouvám se. Ovšem nežádoucí je krásný titul
Cannes vykázalo von Triera za vtipy, že chápe Hitlera
Kaurismäki předvedl Cannes pohádku o správném chlapovi
Brad Pitt přivezl do Cannes návod na smysl života
Piráti přepravili z Karibiku do Cannes 3D nudu
Cannes ukazuje papeže i Kim Ki-duka v depresi
Cannes naladil Cimrman v Paříži a morbidní teenageři
Cannes zahájila nová komedie Woodyho Allena
Do Cannes míří Sněhurka, rocková hvězda, bobr i Piráti
