Když se necelých čtrnáct dní před premiérou objevily zprávy, že anglický komik Sacha Baron Cohen v průběhu uplynulého roku pod přinejmenším šesti falešnými identitami natáčel novou show Who Is America?, začalo být jasné, že někteří členové washingtonského establishmentu z toho budou mít mrzení. Poté, co americká televize Showtime a český portál HBO GO odvysílaly čtyři ze sedmi natočených dílů, se očekávání naplňují: někdejší představitel kazašského burana Borata nebo imbecilního rapera Aliho G. přivedl na svět svůj možná nejpodvratnější projekt. Sacha Baron Cohen se stal partyzánem kulturní války zuřící ve Spojených státech a ve svém svatém boji nebere rukojmí.
Přestože dosavadní ratingy sledovanosti nejsou nijak zázračné, Cohen může být více než spokojen s vyvolaným zájmem. Z jeho formátu se stala celosvětová událost, která budí zájem médií.
Who Is America? není běžný satirický pořad, spíš neobyčejně účinná ukázka čehosi, co bychom mohli nazvat konceptuálním mediálním akcionismem. Cohen se v převleku za různé stereotypní či naopak absurdní charaktery setkává s různými Američany, nejčastěji těmi politicky angažovanými, a zkouší je ztrapnit. Neodmyslitelnou častí skečů je tedy odezva, kterou vyvolá - rozhořčené reakce napálených respondentů, od bývalé kandidátky na viceprezidentku Sary Palinové po kongresmana Joea Walshe, který dokonce vyzval k bojkotu společnosti Showtime, jež seriál vyrábí.
Cohen navíc odstartoval debatu o etičnosti svých metod a důsledcích, které pro zúčastněné mají. Zatím jeho "nachytávku" odstoupením ze svého místa odnesl jen islamofobní republikán ze státu Georgia Jason Spencer, jehož Cohen v podobě asi nejlepšího alter ega celé show - antiteroristického experta z Izraele Errana Morada - donutil vykřikovat rasistické nadávky a bránit se potenciálnímu muslimskému teroristovi holou řití.
Je přitom jasné, že konsekvence typu ztráty kariéry nebo alespoň veřejného zesměšnění jsou Cohenovým cílem. Jako vnuka muže, který přežil nacistický koncentrák, ho údajně ovlivnil citát historika Iana Kershawa, jenž napsal, že cesta do Osvětimi byla dlážděna lhostejností. Varování před plíživou možností opakování třicátých let 20. století dnes ve Spojených Státech koneckonců vyslovují osobnosti typu bývalé ministryně zahraničí Madeleine Albrightové nebo historika Timothyho Snydera. A Cohen se jako anděl pomsty snaží konfrontovat a dehonestovat prominenty z té části politického spektra, která podle něj podobné nebezpečí rozdmýchává.
Je jistou satisfakcí vidět Roye Moorea, bigotního republikánského kandidáta do amerického Senátu, obviněného ze sexuálního zneužívání nezletilých, jak se kroutí, když na něj Cohenovo alter ego vytáhne takzvaný pedofilní detektor lži. Nebo když architekt americké invaze do Iráku, někdejší ministr obrany Dick Cheney, podepisuje kanystr, kterým prý Cohen - převlečený za bývalého agenta izraelského Mossadu - prováděl waterboarding na vlastní manželce. Nebo když rasistický šerif Joe Arpaio, omilostněný prezidentem Donaldem Trumpem, ve zmatenosti přisvědčí, že by Trumpa "možná vykouřil".
Cohenovy vtípky jsou kruté, často infantilní, nevkusné, a jak je vidno z recenzí i liberálních amerických médií, neskousne je zdaleka každý. Přímé ponižování veřejně známých osob nabízí trochu jiný druh divácké satisfakce než brilantní, ale přece jen intelektuálně sofistikované satirické noční show Johna Olivera nebo Stephena Colberta, oblíbené právě u amerických liberálů.
Některé reakce kritizují fakt, že Cohen se ve svých nachytávkách nesoustředí jen na politické elity, ale také na obyčejné lidi, které dostává do nepříjemných situací. Podle mnohých tedy Cohen selhává, když jako otravný troll šikanuje nevinné. To ovšem je nejspíš záměr. A každý dostal příležitost reagovat podle svého - ze setkání s nepřístojně se chovajícím komikem takto se ctí vyšli třeba kurátorka galerie umění v Laguna Beach nebo manželský pár Trumpových voličů z Jižní Karolíny.
Jako by se Cohen snažil naznačit, že tolerance odlišných názorů mezi některými lidmi stále existuje a s Amerikou to není tak nahnuté, jak by se z jinak apokalyptického seriálu mohlo zdát.
Možná nejlepší sekvence představuje Cohena coby bělošského sebemrskačského aktivistu, jak před občany arizonského městečka propaguje projekt výstavby největší mešity v Americe. Na ukázce střetu dvou nekompatibilních názorových světů se ukazuje, nakolik algoritmy sociálních sítí ovlivňují, k jakým informacím se dostáváme, a jak emočně polarizují společnost.
Sacha Baron Cohen k tomu svým způsobem přispívá, když si za terč bere hlavně extremisty z konzervativních kruhů. Přitom na progresivní levici by se vhodní kandidáti na výsměch našli také - a to nejen někdejší neúspěšný demokratický kandidát na prezidenta Bernie Sanders, jehož se Cohenovi příliš nedaří "vytrollit" už jen proto, že tento muž má trochu jinou morální integritu než republikánští politici, kteří před kamerou například lobbují za ozbrojování dětí.
Zatímco ve svých dřívějších inkarnacích Cohen zkoumal, jak celebrity reagují na setkání s idiotem, v seriálu Who Is America? se zaměřil na demaskování idiotů ve veřejných funkcích - a to v éře, kdy politickou kariéru překazí jen málokterá nestoudnost.
Úvodní znělka seriálu připomíná, jak se americký prezident odporně vysmíval tělesně postiženému novináři. Sacha Baron Cohen s chutí a gustem překračuje hranice dobrého vkusu, ale Trumpovu laťku nepřekoná, ani kdyby se stokrát snažil. Ovšem právě proto je jeho drzé "pranksterství" v této době vymknuté z kloubů potřebné víc než kdykoli předtím.
