Kávu, či snad koření černé jako sluncem spálená země, nabere ruka a vhodí je do rendlíku s vařící vodou. Druhá hrst je bílá, možná cukr? V symbolickém úvodu westernu Sweet Country, který právě promítají česká kina, to každopádně vře - stejně jako mezi bělochy a Aboriginci v Austrálii 20. let minulého století, kdy se film odehrává.
Zasazen je do míst, kde původní obyvatelé stále žijí v souladu s krajinou. Naopak v souladu s nimi nežijí zdaleka všichni bílí protagonisté.
Druhý film osmačtyřicetiletého australského režiséra Warwicka Thorntona je zdrcující, násilnou, větrem, sluncem a dalšími živly ošlehanou meditací nad osudem kontinentu, který je prosycen rasismem a nenávistí. Který nemá žádnou budoucnost.
Režisér, kameraman a dokumentarista Thornton se aboriginským hrdinům věnuje v celém svém díle. Tentokrát vztahy původních obyvatel Austrálie a potomků evropských kolonizátorů zkoumá na půdorysu westernu, který by se snadno mohl odehrávat na americkém Divokém západě.
Nechybí salony, drsní rančeři, psanci a přestřelky. Přesto Warwickův film z žánrového podhoubí neustále uniká, z westernových schémat utíká tak jako hrdinové do okolní krajiny.
Právě práce s různými vztahy k okolní vyprahlé půdě povyšuje film na audiovizuální přemítání. Mezi krví a úmrtími se uvažuje mimo jiné nad tím, zda vůbec existuje naděje v lepší budoucnost.
Když se do sousedství pokojného zbožného farmáře Freda Smithe nastěhuje nový soused Harry March se zálibou v alkoholu a ponižování lidí, poklidný život končí. Aboriginec Sam Kelly, který pro Smithe pracuje, se doposud setkával s respektem. Nyní přicházejí rasistické urážky a události eskalují do situace, kdy Sam Harryho v sebeobraně zabije. Sam se svou ženou se tak stávají psanci, do honu na ně se zapojuje i rasistický šerif. Mladý domorodec Philomac incident viděl, ale odmítá se k tomu přiznat a svědčit.
Sweet Country však tuto klasickou výchozí zápletku rozpouští v silných mlčenlivých obrazech krajiny, děj se v ní ztrácí podobně jako postavy. To nicméně neznamená, že mizí i napětí.
Režisér Thornton využívá tichých prostřihů do budoucnosti, které diváka neustále motivují spěchat s postavami kupředu. A zároveň sugerují až mytický rámec příběhu, jenž směřuje k nezvratnému, osudovému konci. K budoucnosti, která není růžová, ale má barvu oné kávy, již v úvodu filmu kdosi vhodil do rendlíku s vodou.
Sweet Country vypráví o tom, co máme zaryto hluboko v genech, ať už jsou to staletí podřízenosti bílému muži, či naopak přezíravost domněle nadřazené rasy. Ale také dojde na hrdost a moc krajiny proměnit tyto staleté nánosy v člověku.
Vrcholný pesimismus snímku ohledně budoucnosti země nespočívá v tom, že některé postavy jsou každým coulem rasisté. Zdrcující síla Sweet Country pramení z toho, že všechny charaktery tu nějakým způsobem překročí svůj stín, překonají své špatné stránky, své temné já. Uznají druhého, jímž dosud pohrdali, překonají svou hrdost.
Přesto ani to nestačí. Náhlý výstřel přichází odnikud, z nitra krajiny, jež je tu - ještě více než v tradičních amerických westernech - jednou z postav. A zničí veškerou víru a naději. Některé nánosy nakonec nelze smýt tak snadno. Krutost je hluboko zakořeněná a vyvěrá i tam, kde by ji nikdo nečekal.
V australských filmech je příroda - bez ohledu na žánr - běžně vyobrazována jako záhadná síla, lyrická a zároveň děsivá. Stačí vzpomenout na tajuplný hororový snímek Petera Weira Piknik na Hanging Rock ze 70. let.
Sweet Country
Režie: Warwick Thornton
Pilot Film, česká distribuční premiéra 2. srpna
Sweet Country ukazuje krajinu a zemi, kterou má ostatně už v názvu, podobným způsobem. I tady se postavy podobně jako dívčí hrdinky Pikniku na Hanging Rock střetávají s až mystickou mocí přírody. I tady se zlo skrývá v anonymitě okolních plání.
Jenže na rozdíl od Weirova filmu, který pomocí nikdy nevysvětleného mystéria také vypráví o konci jedné dějinné epochy, je ve Sweet Country mnohem více patrné, že za zlem se skrývají jen a jen lidé. Zbabělí lidé.
