reklama
 
 

Producent Downey: Nezbývá než doufat v rozmary diktátorů

26. 3. 2015 16:36
Na festival Febiofest přijel britský filmový producent Mike Downey. Podpořil zde kampaň za propuštění ukrajinského režiséra Olega Sencova.

Rozhovor – Jméno Mikea Downeyho možná neznají ani pravověrní filmoví fanoušci, ale určitě znají řadu filmů, které by bez jeho zápalu nespatřily světlo světa. Downeyho nezávislá společnost F&ME (Film & Music Entertainment) stála během patnácti let za vznikem více než 50 celovečerních filmů koprodukční povahy. Soustředí se na autory a snímky nejen z Evropy, ale i z Jížní Ameriky nebo Afriky.

Febiofest uvedl několik Downeyho snímků z posledních tří let. Představovat není potřeba Petera Greenawaye, jenž našel v Downeym obchodního parťáka pro svůj experimentální opus Goltzius a společnost Pelikán o vlámském malíři, tiskaři, divadelníkovi a pornografovi z přelomu 16. a 17. století. V londýnském exilu žijící íránský klasik Mohsen Makhmalbaf v Gtuzii natočil alegorii o pádu diktatury a vůdci procházejícím s vnukem zničenou zemí – film nazvaný Prezident. A stejně tak v Gruzii našel útočitě i štáb snímku Ztracen v Karastánu, výborné hořké komedie Bena Hopkinse o režisérovi v tvůrčí krizi, který podlehne nabídce vládce ve fiktivní v zemi v kavkazském regionu natočit zdejší národní opus.

Postsovětskému regionu se ale Downey nevyhnul ani ve své roli lídra kampaně za propuštění ukrajinského režiséra Olega Sencova, kterého před necelým rokem na Krymu uvěznila ruská tajná policie a jehož drží ve vězení kvůli vyspekulovaným obviněním z terorismu. Downey se za Sencova bije coby vyslanec Evropské filmové akademie.    


Aktuálně.cz: Proč se vlastně Oleg Sencov dostal do hledáčku zájmu ruských tajných služeb?

Dá se říci, že se ocitl ve špatný čas na špatném místě. Byl aktivistou Majdanu a při anexi na Krymu přímo pomáhal ukrajinským vojákům. Ale obvinění z terorismu jsou samozřejmě vymyšlená. Rusové potřebovali odhalit nějakou buňku, najít nějaké exemplární případy odboje. Věc je o to absurdnější, že Ukrajinec Sencov je souzen – první přelíčení by mělo proběhnout v dubnu – jako občan Ruské federace. Na Krymu totiž začalo platit po anexi Krymu těsně před jeho zatčením nařízení, že kdo se nepřihlásí k ruskému občanství, bude na něj automaticky nahlíženo jako na Rusa.

A.cz: Petici za propuštění Sencova podepsaly desítky filmařů. Jaká je naděje, že by ten tlak mohl k něčemu vést?

Nutné je pořád udržovat povědomí o celé kauze, to rozhodně nemůže uškodit. A pořád si říkám, že Putinův režim je iracionální a když si spočítá, že mu Olegovo propuštění může přinést body, udělá to. Je jasné, že se Sencov v Rusku nedočká spravedlnosti, ale rozmary diktátorů, jako je Putin, jsou nevyzpytatelné a nám v ně nezbývá než doufat.

A.cz: Zástup evropských umělců podporujících kolegu je úctyhodný, ale zkoušel jste se spojit přímo s ruskými neziskovkami nebo umělci?

Zkoušeli jsme to, spolupracujeme s právníky, kteří zastupovali členky Pussy Riot. Dobře znají situaci a nejsou naivní. S umělci je to složité, v Moskvě je taková atmosféra strachu, že žádat po někom, aby se v jakékoli formě vyslovil v tak vyhrocené kauze, je prostě těžké. Každý, kdo by vystoupil z davu a otevřeně upozornil na bezpráví v tomto válečnickém ovzduší, by se ocitl na černé listině.


A.cz: Je pravda, že režisér filmu Leviatan Andrej Zvjagincev se kritičtěji k současné nomenklatuře vyjadřuje také jen mimo záznam.

Určitě. Naštěstí natočil film, který mluví sám za sebe. Jak se mu ho podařilo zafinancovat a ho skrz odpovědné úředníky, je záhada. Asi nečetli pořádně scénář a vycházeli z předpokladu, že nikdo by se takový film neodvážil natočit. Je to mimochodem pro mě nejlepší evropský film loňského roku. Nijak na sebe okatě neupozorňuje, ale poctivě vypráví příběhy obyčejného šilenství v téhle bláznivé zemi.

A.cz: Je zvláštní, že Rusko takový film nominovalo na Oscara. Je to proto, že se Putin cítí tak silný v kramflecích?

Jasně, proč by se ruská moc měla zajímat o těch pár opozičníků v Moskvě a velkých městech. Stejně tak nemá respekt k americké filmové akademii, je to pro ně nějaká provinční záležitost.

A.cz: Filmy Prezident a Ztracen v Karastánu jsou oba o diktátorech ve fiktivních postsovětských republikách. Je to náhoda, nebo to téma pro vás něco osobně znamená?

Je to zajímavé. Na jednu stranu jde o náhodu, na straně druhé se ty filmy dobře doplňují jako dvě strany jedné mince. Jeden je tragédie a druhý komedie. Oba se zabývají podstatou diktátorství, ale Ztracen v Karastánu jsou víc o situaci, kdy se umělec chystá podepsat smlouvu s ďáblem. Je to o tom, kam se člověk dostane s uměleckými kompromisy. Z pohledu hlavního hrdiny, režiséra Emila, kterého hraje Matthew MacFadyen, se na příběh dá dívat jako na nevinné dobrodružství. On se ale zapletl se zkorumpovaným režimem a tak jeho projekt nemohl skončit jinak než špatně.


A.cz: Se scénářem k tomuto filmu přišel Pawel Pawlikovski, který před pár týdny dostal režijního Oscara za snímek Ida. Nechtělo se mu režírovat i váš film?

Původně byl najat i jako režisér. Paralelně pracoval na Idě, nám se na film podařilo sehnat peníze a Pawel se vyjádřil v tom smyslu, že scénář mu ještě nepřijde hotový. Když jsem na něj zatlačil, přiznal se, že Idě chce dát přednost. Ale jsem rád, že se na filmu podílel jako spoluscenárista i Ben Hopkins, který je také režisér a mohl se tedy režie ujmout. Pawel by asi s tímto filmem Oscara nevyhrál. A my jsme natočili film, jaký jsme chtěli. Udělal správnou volbu, jak můžeme s luxusem možnosti pohledu zpátky říci.

A.cz: Spolupracujete se spoustou velkých režisérů. Oslovujete je s nabídkami, nebo se vám hlásí sami?

Je to směs obojího. Jsme už na scéně dlouho a pár filmů jsme vyprodukovali. V branži vědí, co od nás čekat. Nezáleží nám na tom, v jakém jazyce nebo jaké kultuře se naše projekty odehrávají, jistý druh scenáristů a režisérů to k nám přitahuje. My zase pořád vedeme diskuze s lidmi, s nimiž jsme už na něčem pracovali. Jde o takové semeniště talentů, v němž zúrodňujeme různé nápady a vize. Třeba Rebecca Linkiewicz, která napsala scénář k Idě, teď pro nás píše film, který se začne točit v červnu. Což je skvělé.

A.cz: A nezapojují se vám nějak do té líhně projektů čeští filmaři?

Bavíme se o pár projektech s producentem Rudolfem Biermannem. Podílel jsem se na jeho posledním snímku Andělé všedního dne. Jsme spolu v kontaktu například v souvislosti s jeho projektem o Masarykovi. Uvidíme.

A.cz: Proč jste vlastně přešel od divadelní režie k produkování filmů?

Byl jsem totálně znuděný. Měl jsem pocit, že zkouším pořád stejnou hru na stejném místě za stejný rozpočet a se stejnými lidmi. Připadal jsem si jako kadeřník, který se specializuje na stále stejné účesy. Posledních pět let byl ten sestřih stále kratší a já jsem už obrazně řečeno stříhal do krve. Prostě jsem měl jasno, že je čas na změnu.

A.cz: Nemáte režisérskou ambici i ve filmu?

Ne. Baví mě, že pořád řeším široké spektrum nápadů. Přitom mám denní intimní kontakt s procesem natáčení. Upřímně věřím v sílu filmu, že dokáže lidi přimět přemýšlet a třeba svým malým příspěním změnit i to, jak lidé myslí. V zásadě jsem se svou rolí tady na Zemi spokojený.

A.cz: Založil jste svou kariéru na nadnárodních projektech, které těží ze systému koprodukcí. Vylepšil byste na něm něco?

Sobecky se na to dívám z pohledu své země. A říkám, že Británie se musí stát plnohodnotnou součástí Evropy, protože v současnosti britské filmové fondy a daňové úlevy nejsou nastaveny směrem k otevřenosti a pluralitě. Je to monokultura. Vzniká stejný druh filmů, dělaný stejnými lidmi a pro stejné publikum. Ty filmy jsou velmi dobré, ale obecně mi tu chybí propojenost s Evropou. Kdykoli se dostanu na londýnské nádraží King´s Cross, vždy mě dostane nápis: kupte si své jízdenky do Evropy. Vždy si říkám, počkat, vždyť my ale v Evropě jsme! Jenže zvlášť ve filmu jsme velmi ochranářští. Náš postoj je: proč bychom měli dávat peníze nějakým zatroleným cizincům. Moji němečtí francouzští nebo třeba čeští partneři si to nemyslí, je tu kreativně zdravější přístup.

A.cz: Vaše portfolium je široké, ale přece jenom: nemáte sen ještě točit s nějakým režisérem, s kterým jste dosud nespolupracoval?

Ani ne. I když vlastně rád bych něco zkusil se svým společníkem z firmy Stephenem Daldrym, který natočil třeba filmy Billy Elliot, Hodiny nebo Předčítač. Známe se od devíti let a nikdy jsme nechtěli prací na společném projektu ohrozit staré kamarádství. Ale teď jsme si říkali,  že i kdyby se něco pokazilo, naše přátelství nějaký film rozhodně nemůže ohrozit.

autor: Jan Gregor | 26. 3. 2015 16:36

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama