„Revenant“ je výraz odvozený od francouzského slova „revenir“, což znamená „vrátit se“. Je to označení mrtvého, který se navrátil mezi živé. V první polovině 19. století tuto přezdívku získal americký pohraničník a lovec Hugh Glass poté, co byl v roce 1823 napaden medvědem grizzlym a zanechán svými kolegy na smrt. S těžkými zraněními povstal z vlastního hrobu a kulhal přes 320 kilometrů promrzlou divočinou do bezpečí.
Glassův příběh se stal legendou. V roce 1971 se dočkal filmové adaptace s názvem Muž v divočině a v novém tisíciletí o něj obnovilo zájem románové zpracování Michaela Punkeho The Revenant. Z něj největší měrou čerpá nejnovější snímek režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárrita, zejména účelovou dramatizací několika nejasných kapitol z Glassova života. Zážitek, jaký přináší ve formě revizionistického westernu, je užitím netradičních filmových postupů jiný než cokoli za poslední roky viděného v kinematografii.
Symfonie mrazu a žáru
Po zisku Oscarů za Birdmana režisér znovu spolupracuje s kameramanem Emmanuelem Lubezkim, osobou naprosto klíčovou pro celou realizaci projektu. Jeho metoda dlouhých kompozic s přirozeným světlem, se kterou je schopný dát snímku na první pohled rozpoznatelnou identitu, z něj učinila jednoho z nejžádanějších kameramanů v Hollywoodu.
V jisté skupině kritiků ale budí spojení Lubezkiho s Iñarrituem obavy. Kameramanovi je občas vyčítáno, že pod vedením režiséra, který není s jeho poetickou vizí zcela kompatibilní, mají jeho záběry sklony ke kýčovitosti. Nejsou ospravedlněny nosným vyprávěním nebo podnětnými myšlenkami. A Iñárritu, jenž je autorem povrchně zahloubaného dramatu Babel, se s ohlasy na Zmrtvýchvstání znovu ocitá v úzkých.
Negativní kritika „prázdného“ režijního vedení se u Zmrtvýchvstání množí. Někdy je oprávněná, z velké části je ale způsobená unáhleným zobecňováním formy, jakou si Iñárritu s Lubezkim zvolili. Kameramanova stylu dlouhých záběrů se skutečně využívá naplno. Nejsou tak dlouhé jako v Gravitaci nebo snad ve skoro jednozáběrovém Birdmanovi. Ale vzhledem k náročnosti natáčení v reálných lokacích (Montana v USA, Alberta v Kanadě, Argentina) jde o dosud nejextrémnější projekt, na kterém mohl Lubezki prokázat svůj ohromující talent.
Být medvědí kořistí
Otřepaná kritika dlouhých kýčovitých záběrů tentokrát neobstojí. Kamera se nezkrocenou přírodou kochá, ale nijak přehnaně – nejdelší kompozice jsou použity v akčních scénách. Nepřerušované záběry jsou hlavně způsob, jak vtáhnout diváka do světa filmu, a takto fungují výborně. Jen málokdo se nebude ošívat v pět a půl minuty dlouhé scéně boje Glasse s medvědí matkou. Výjev je to natolik autentický a děsivý, že povědomí o pozorující kameře úplně mizí.
Iñárritu s Lubezkim ale u naturalismu nezůstávají a občasně aplikují postupy, které na přítomnost kamery zase upozorňují. Voda zanechává na objektivu kapky a dech DiCapria ho několikrát zamlží. Tyto v jiném kontextu „školácké“ chyby tu plní podvratnou funkci, se kterou se režisér ukazuje jako tvůrce se skutečně jedinečnými nápady a vizí.
Vrcholem je nečekaný pohled DiCapria přímo do kamery – na diváky, kteří strávili většinu filmu pohlceni, jen aby nás z něj nepochopitelně vytrhl. Jestli nás to má upozornit na strukturovanost filmového světa, nebo něco jiného, je věc interpretace. Každopádně Iñárritu se těmito kroky jeví jako podstatně rafinovanější filmař než jako dobrodruh, co s herci inscenuje divadlo v lesích daleko od civilizace.
Ale i scény komplikovaných představení, kdy herci tančí s kamerou v pečlivých choreografiích, jsou úžasné. V jednom záběru se z pohledu jednotlivce přechází do celku a zase zpátky. Přechody mezi hledisky postav jsou bezproblémové a i uprostřed bitvy s indiány je bezpečně sdělováno, co se v chaosu kolem nás odehrává. V tomto ohledu je tandem kameraman-režisér ještě odvážnější než v Birdmanovi. Celé to jde proti zvyklostem, protože klidné rozhovory jsou stříhány rychleji než akční scény s množstvím pohybu.
DiCaprio bez hlasivek
Počítačové efekty svou bezchybností napomáhají dramatičnosti, zjevným příkladem je medvědice nerozeznatelná od skutečné, méně zjevným pak svištící šípy nebo skryté střihy. Další důležitou složkou snímku je hudba skladatele Rjúčiho Sakamota a jeho dvou kolegů, která používá nástroje v kinematografii asociované s východoasijskou hudbou nebo zvuky přírody. Překlenutí ruchů a hudby je další originální prvek, který stojí na rozhraní dotváření věrohodné atmosféry a komentování děje.
Takřka univerzální chvála DiCapriova hereckého výkonu je po zhlédnutí filmu srozumitelná a oscarové ocenění je vysoce pravděpodobné. Ačkoli jeho hvězdná image byla dlouho spojena s mladickou tváří, zde se zcela ztrácí pod mastnými vlasy, plnovousem a ohyzdnými jizvami. Hugh Glass je pro něj o to atypičtější role, že je hlasovým projevem velmi handicapovaný – většinu stopáže tráví sám a po útoku medvěda bez schopnosti mluvit. Méně mluvit by naopak prospělo Tomu Hardymu, jehož mručení a zvláštní akcenty, v tomto případě podivný jižanský, se stávají stálými problémy mnoha jeho rolí napříč filmy.
Revenant Zmrtvýchvstání se prezentovanými motivy často jeví jako dost plochý. Ve snových pasážích se zjevuje Glassova mrtvá žena a obrazovou působivost podráží jednoduchá symbolika. Triviálnost těchto vizí ještě zesílí v porovnání se Stromem života, který Lubezki také snímal a v němž jsou filozofující výjevy podstatně abstraktnější a méně návodné. Iñárritu je zkrátka divácky přístupnější režisér než Terrence Malick, což není žádné překvapení.
Děj Zmrtvýchvstání vychází ze schémat revenge thrilleru, v němž postava překonává překážky, aby mnohdy násilným způsobem došla k rovnováze. Vedle zvolené formální podoby snímku se tento rámec zdá hrubý, pokleslý a předvídatelný. Jenže právě jejich spojením vzniká úžasný nový tvar. Známý příběh vstupuje do formy, která často ignoruje ustálená pravidla hollywoodského vyprávění, a historka o brutálně se mstícím muži je náhle vzrušující, ačkoli tušíme, jak dopadne.
S přihlédnutím k subžánru je Zmrtvýchvstání úchvatně svébytné a novátorské dílo.
