Jejich nejlepší hodina a půl v režii Lone Scherfigové se odehrává se v období Blitzu, tedy v době masivních náletů na Londýn v roce 1940, a autorka se nevyhýbá zobrazení následků bombardování v podobě zničených ulic a zkrvavených mrtvol.

Obrazy válečného zmaru v sobě ale nenesou žádnou tíhu, slouží spíše jako atraktivní kulisa k břitké konverzační kanonádě suchého britského humoru tak trochu ve stylu Billyho Wildera.

Scénář zkušené televizní scenáristky Gaby Chiappeové elegantně spojuje prvky komedie, dramatu i romance do nostalgické a výpravné dobové podívané.

Na povedeném výsledku má pochopitelně velký podíl plejáda slavných britských herců a rozhodně i samotná Scherfigová, která prokazuje, že od svých dánských začátků ve filmech Italština pro začátečníky a Wilbur se chce zabít neztratila nic ze svého smyslu pro komediální načasování.

Snímek si zábavně pohrává s motivem ženské emancipace. Hlavní hrdinka Catrin Coleová (Gemma Artertonová) se dostane shodou náhod - a také proto, že většina autorů je na frontě - do scenáristického týmu filmového studia, které dostane za úkol vytvořit velký vlastenecký biják pro pozvednutí národní morálky.

Skvělý Bill Nighty

Catrin u vládních propagandistů uspěje s námětem o dvojici sester, které se s lodí svého otce, tedy vlastně strýčka, zapojily do pomoci obklíčeným vojákům v rámci evakuace z Dunkerquu.

Nadšení bývalé sekretářce nekalí ani její muž Ellis (Jack Huston), který s novou kariérou nesouhlasí, ani špičkový, ale poněkud samolibý kolega Tom (Sam Claflin), jenž Catrinin cit pro dialogy ženských hrdinek označuje přezíravě za "ty ženské kydy". Jenže jak se ve filmech skoro vždycky ukáže: co se škádlívá, to se rádo mívá.

Jejich nejlepší hodina a půl je ovšem klasická ansámblová komedie, která nestojí na příběhu tří čtyř charakterů. Výraznou úlohu tu má dobrých deset postav. Skoro každou scénu, v níž je, si pro sebe ukradne Bill Nighy v roli stárnoucího hereckého nestora Ambrose Hiliarda, který žije v iluzích o své dávno uvadlé slávě.

Hladkost natáčení pak zase komplikuje přítomnost toporného neherce Carla Lundbecka (Jack Lacy), jehož role byla do scénáře připsána na rozkaz shora. Jako americký letec ve službách RAF by měl podle Churchillových představ posílit zájem zámořského publika o probíhající válku. Což opět přidělá vrásky scenáristickému týmu, protože Američané v Dunkerquu žádní nebyli.

Příběh onoho vlasteneckého filmu je samozřejmě naivňoučký, ale Scherfigová si dává dobrý pozor, aby její přístup k němu nesklouzl k parodii. Popisuje proces natáčení jako sice občas komplikovanou, ale přesto euforickou záležitost. Je to příběh lidí, kteří filmem žijí a kteří jsou ochotni pro co nejlepší výsledek ze sebe vymáčknout to nejlepší.

Jak se filmu poměrně úspěšně daří vyhnout sentimentalitě, tak jsou všechny ony veselé historky z natáčení prošpikované nenápadným patosem, oslavujícím film jako magické médium, jehož síla se přenáší na diváky nejen v dobách válečných.

Na rozdíl od většiny drásavých festivalových filmů je Jejich nejlepší hodina a půl nepokrytá eskapistická pohádka. Snímek s nakažlivou vášní vypráví o tom, že i příběhy, které nabízejí hlavně únik před problémy každodenní reality, mohou mít očistný účinek. A svým vlastním příkladem to dokazuje.