Recenze - Kauza Jiřího Kajínka byla nafouknuta do takových rozměrů, že automaticky vyvolává představy o tristním stavu českého soudnictví a policie. Z kvanta zveřejněných informací se zdá, že bylo učineno příliš mnoho procesních pochybení (byť to rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítá) a odsud pak plynou pochybnosti, zda Kajínek skutečně jako nájemný vrah zastřelil tři lidi, za což byl odsouzen k doživotí.
Samo masové rozhořčení nad nespravedlností, respektive pocit jisté sounáležitosti, by ale nebyly nastoleny, kdyby česká média nevytvořila z Kajínka lidového hrdinu, mučedníka a novodobého Frajera Luka. Kajínek se stal dokonce svého druhu sexsymbolem, když jej policie při posledním útěku zatkla nahého. (Možná je to udivující, ale tolik dopisů pak jeden čas nedostával ani Kája Gott, ani kluci z Lunetiku.)
Ačkoli je tedy Kajínek sám produktem divoké polistopadové doby, bývá zároveň často chápán jako její oběť. K utvrzování legendy a spíše k podivnému zahlazování stop než k hledání pravdy přispívá i nový český film nazvaný prostě a úderně podle příjmení hlavního hrdiny. Snímek se ohání heslem "na motivy skutečného případu" - ale právě tohle přitom všemi možnými způsoby porušuje, aby byl jednak právně nepostižitelný a jednak ještě o něco atraktivnější.
Tak trochu jako Kuky
V marketingovém náporu byl kajínkovský film alias "první český akční thriller" otravnější než Kuky; až je výsledkem takový Kukýnek. Splynutí těchto dvou "událostí sezóny" se pak naplňuje především v tom, že u obou se střetávají podobné neslučitelné parametry: českost a hollywoodskost.
Kajínek je film o něčem, co v jiných zemích nikoho příliš nezajímá; jde o typicky českou kauzu, jejíž rozměr je čistě lokální - ať už se jedná o velikost potenciální korupce či senzačnost Kajínkových útěků z vězení. Kolem prvního nevystavíte společensko-politickou fresku, z druhého zase těžko vznikne plnohodnotný akční film.
Všechno to jaksi odpovídá upachtěným malým českým poměrům - tudíž zbývají v zásadě dva směry, kudy se vydat: buď čistá dokumentární rekonstrukce (či hrané docu-drama), anebo výrazně stylizovaná nadsazená zábava.
Snímek debutujícího režiséra Petra Jákla (bývalého kaskadéra a reprezentanta v judu), etablujícího se scenáristy Marka Dobeše a zavedeného kammerspielmachra F. A. Brabce si ale vybírá třetí cestu - přičemž to nevypadá, že by šlo o koncepční rozhodnutí, ale spíš náhodné smíchání mnoha vlivů. Je do něj vtělena všechna nedospělost dnešní společnosti, touha dohánět západní vzory, předvádět se před ostatními, a přitom neschopnost nabídnout to základní - příběh s jednotnou atmosférou a ujasněným žánrem.
Z plátna sálá natěšená chlapáckost a autoprojekce tvůrců do postavy; až infantilní radost, že konečně můžou udělat akční biják v Česku, i když skoro není z čeho. Přitom nelze než uznat, že je to provedeno na superprofesionální úrovni, jaká u jiných českých filmů téměř nenalézá srovnání.
Second director Jákl
Jenomže při nejlepší vůli celek nevypadá lépe, než kdyby ho komplet natočil "druhý štáb". Jakýkoli velký akční film typu bondovky má sice hlavního režiséra, ale ten je najat hlavně proto, aby pracoval s herci a vdechl dílu určitý styl.
Většinu akčních scén však za něj dělá "second director" - což je často vysloužilý kaskadér, který už byl přítomný na hodně jiných filmech a má pod sebou tým borců, z nichž jeden umí perfektně snímat protáčející se kola automobilu, druhý vylétávající nábojnice z pistolí, třetí umí choreografovat rvačku a pátý namaskovat roztržené obočí, z něhož v detailu vystříkne krev.
No a Kajínek působí, jak kdyby ho dělali jenom tihle lidi, kteří mají své libůstky, ale uniká jim celek. Úplně vidíte, jak se vyžívají v tom, že můžou inscenovat záběry, kde létají mozky z hlavy, jak je rajcuje svlékat herečky a "hérečky" (úplně slyšíte režijní pokyny: "nalij tam tu krev tak, ať jí stejká přes frndu, a na to bude nájezd!"- "pořádně ji pigluj na tý kuchyňský lince, vememe to seshora, ty nohy vejš!"), jak se vymazlí s každou zpomalovačkou, kontralichtem, přeostřováním, sázením obrazových filtrů či vystříháváním jednotlivých framů, aby byly pohyby cool cukané a podobně.
Tato inherentní prasáckost kajínkovkého filmu pochopitelně nakonec dovede způsobit i jistou provinilou rozkoš: pro ty, co vyrůstali na pirátských videokazetách, je zábavné sledovat, kterak Kajínek pro vzoru hongkongských stříleček přichází zpomaleně s dlouhým vlajícím pláštěm a černými zrcadlovkami na očích, vytahuje dvě bouchačky a obouručně pálí do auta osazeného grázly, kteří se svíjejí v krvavé agónii. Normálně byste si řekli, že něco takového je vtip, nesplnitelný sen udělat z Rumcajse Chow Yun-Fata, ale tady je to pojímáno naprosto vážně.
Parodie a exploatace
Dokonce si uvědomíte, že ona (opakovaná!) scéna je vlastně samoúčelně sadistická, protože ukazuje jenom něco, co se mohlo stát, a nikoli to, co se podle tvrzení ve zbytku filmu opravdu stalo. Ale chápete, že zvítězí touha mít tam brutální střílečku, protože přesně na této vlně morbidní úchylnosti všichni tvůrci jedou. Jákl s Dobešem a F. A. Brabcem nestvořili přesvědčivý akční film, ale nechtěnou lehkou sebeparodii a po Hodinu nevíš další nezáměrný příspěvek do pokladnice českých "exploatačních filmů".
Pokud se vám nechce číst tato studie o porevolučním české kinematografii, tak stručně: Stejně jako v rámci žurnalistiky existuje tabloidní bulvár útočící na pudy a primitivní emoce, a vedle něj seriózní noviny, kde rozpoznáte od sebe zpravodajství, komentář vyjadřující stanovisko tisku a subjektivně laděné fejetony, tak u filmu můžete rozpoznat seriozní drama, které má snahu o společenský přesah, a čistou žánrovou zábavu, která vám naopak má dát zapomenout na starosti všedního dne.
Nakonec ovšem existují i "exploatační" filmy, které se podbízejí senzacechtivostí a pouhým imitováním společenské kritiky. Pod pláštěm "odhalování tabu" se skrývá jen mnohem tvrdší manipulace s publikem a jedině lehce výsměšný odstup k tomuto typu produkce vám umožňuje brát ji jako zábavu. Problém dnešního stavu médií v Česku je právě to, že se začala v honbě za čtenáři stírat hranice mezi bulvárem a seriózními médii - a Kajínek v tomto smyslu představuje pokračování všeobecné krize.
Film, který má upozornit na cosi shnilého v české justici, policii a politice, vymění jména všech postavám, které odkazují na někoho reálného, vymyslí jim vlastní nové příběhy a „externí motivace" (zvláště vypečená je motivace Kajínkovy právničky jak z I Spit In Your Grave), pak propojí dohromady nepropojitelné nitky a čeká, že vyvolá nějakou diskusi.
Vítězství populismu v médiích i politice
Pravděpodobně pokračováním celé maškarády bude, že „fiktivní brak" zaktivizuje „televizí vyhoněného politika" Radka Johna a ten jako velkou sebeprezentační show znovu otevře Kajínkův případ. Hranice mezi realitou, fikcí, angažovaností a zábavou definitivně zmizí; hlavním vítězem bude populismus.
V návaznosti proměny politiky v mediálně simulovanou show účinkují i podobné přeskoky z úlohy investigativce do polohy umělce v osobě reportéra Josefa Klímy, který se v Kajínkovkém filmu rovněž objeví (jak jinak než sám za sebe, ačkoli nikdo jiný reálný ve filmu není).
Byť Klíma při natáčení svých reportáží projevuje občanskou odvahu, jeho "umělecká" scenáristická tvorba - například Nahota na prodej (1990) a Requiem pro panenku (1991) ad. - v sobě má bulvární kořeny a rozdmýchává různé stereotypy, které nakonec jen plodí další nenávist a všeobecně špatnou náladu ve společnosti.
Film Kajínek z této nálady rovněž čerpá a jde jí vstříc, protože jako každá správná exploatace se živí nenávistí (nemělo by zapadnout, jak neuvěřitelně rasisticky zobrazuje Romy) a součástí hry je i to, že počítá s tím, že bude nenáviděn, obviňován z překrucování faktů, obhajoby zločince; nemůže mu uškodit, ale spíše ho posílí, že budou propírány i podivné okolnosti jeho vzniku a tak dále.
Možná tyto úvahy působí poněkud přitažené za vlasy a někdo nebude ochotný vidět souvislosti, v jakých vstupuje Kajínek na scénu. A snad by tu mělo být i nějaké „tradiční recenzování"- tedy by bylo vhodné doříct něco k výše uvedenému efektu "druhého štábu".
Jeho důsledkem totiž zákonitě je, že nikdo moc nepracuje s herci a ti působí ztraceně. Snaží se naplňovat nějaké šarže, ale nevědí proč a jak. Naprostá odbytost se projevuje i na tom, že jsou všichni nadabování, protože při natáčení bylo jedno, jak kdo co říká. Na Kajínka se tedy snad dá dívat s lehce perverzním obdivem, ale poslouchat se moc nedá; nehledě na to, že každý herec hraje tak, jako by byl z jiného filmu.
A co se týče pečlivosti samotného snímání záběrů, zcela minimální snaha naopak byla věnována tomu, co se v nich objevuje, aby děj působil, že se odehrává před nějakými deseti a více lety. Namísto toho neustále narážíte na dobové anachronismy (oblečení, mobily, počítače, auta) a vůbec neschopnost znovuzpřítomnit byť i nedávnou minulost - což je jen důsledek toho, že Kajínek je také další film uštrikovaný ze sponzorských darů a potřeby ukazovat jejich loga.
Před nějakou dobou českými kiny prošuměl snímek Bronson vyprávějící o nejnebezpečnějším vězni Velké Británie. Ať je to jakkoli problematický film, který ze svého hrdiny dělá něco trochu jiného, než v současnosti je, pořád zůstává uměleckým dílem s vytříbenou vizí. A přesně tím Kajínek není, i když to je tak jediné, čím by mohl být, pokud by ho někdo měl brát jinak než jako bizarní pitominu.
Pokud jeho tvůrci chtějí použít nějaký slogan, jenž by zaujal na světových trzích, tak by jím mohl být třeba "The most interesting fail in recent history of czech cinema". Což je svým způsobem pořád doporučení, že to stojí za zhlédnutí.
| Kajínek | |
| Kajínek | |
| Žánr: | Akční, Drama, Krimi, Thriller |
| Režie: | Petr Jákl ml. |
| Obsazení: | Konstantin Lavronenko, Tatiana Vilhelmová, Bogusław Linda, Vladimír Dlouhý, Michal Dlouhý, Ľubomír Paulovič, Werner Daehn, Josef Klíma, Norbert Lichý, Alice Bendová, Ken Duken, Daniel Daden Svoboda, Hynek Čermák, Deana Horváthová - Jakubisková, Jana Pehrová - Krausová, Jiří Maria Sieber ad. |
| Délka: | 107 minut |
| Premiéra ČR: | 05.08.2010 |
