Recenze - U umělce, který začínal svou kariéru jako hyperproduktivní komik a psal do novin kolem padesáti vtipů denně, neznačí extrémní natáčecí tempo nic jiného než upřímnou potřebu tvořit. Všechny Allenovy filmy jsou odrazem jeho těkavé a paradoxní povahy, neurotické exploze gagů zakrývají stydlivý a romantický naturel. V postmoderním cynikovi se pak ukrývají velké auteurské modernistické vzory jako Ingmar Bergman či Federico Fellini, pod eskapádami slov se objevují velké otázky a velké symboly.
Jakkoli uznávám Woodyho Allena jako jednoho z nejoriginálnějších a nejvlivnějších filmařů, v jistém okamžiku jsem se jeho snímky natolik přesytil, že jsem si na něj na několik let vypěstoval doslova alergii. Vlastně se to zvrátilo až atypickým dramatem Match Point, který měl s průniky do života newyorských intelektuálů závislých na pozornosti okolí a na psychofarmakách společného jen pramálo. A právě s tímto elitním světem jsem měl vždy tak trochu potíž, člověku ze střední Evropy je zkrátka tak nějak zatěžko uvěřit, že za všemi těmi hláškami a bonmoty, za vší tou potřebou pofoukat bolístky není kalkul, ale upřímnost.
Je prostě těžké ztotožnit se s tím, jaká fuška je žít v New Yorku, kde „nejsou na nebi žádné hvězdy, protože všechny už jsou na zemi", jak zpívá Lou Reed v písni Open House.
Z Evropy zpátky za oceán
Novinka Woodyho Allena Jasmíniny slzy není překvapivá jen tím, že jde po dlouhém evropském intermezzu o návrat za oceán a že vlastně vůbec nejde o komedii. Možná nejvíce překvapivé pro mě při jejím sledování bylo, že jde o jeden z mála filmů, který umí nejen ukázat, ale doslova nechat zakusit, jak těžké je být snobem. Nikoli pomocí satiry a smíchu, tedy pomocí typických Allenových zbraní, ale skrze tragickou charakterovou studii.
Zatímco v několika posledních snímcích se Allen zaobíral charakterem evropských metropolí a také povahou tamních obyvatel i tamní kinematografie, nyní vyráží na další neprozkoumanou půdu.
Už v úvodní scéně Jasmíniných slz totiž ústřední hrdinka Jasmine (Cate Blanchett) opouští svou i Allenovu domovinu, tedy New York City, a přistává v Kalifornii. A pokud si s sebou na začátku přiváží vše, čemu jsme se na newyorských snobech či intelektuálech dříve smáli, jak se snímek ubírá dál a dál, ze směšných detailů se postupně stávají věci více a více tragické. Příkladem budiž už úvodní komický monolog, který zpětnou optikou je příznakem naprostého duševního rozkladu.
Zázvor a jasmín, obyčejnost a luxus
Jasmine se uchyluje do azylu ke své sestře ve chvíli, kdy je na pokraji nervového zhroucení. Z jejího manžela (Alec Baldwin) se vyklubal podvodník, skončil ve vězení a pak na provaze, který si nachystal vlastní rukou. A Jasmine, jejíž povolání do té doby bylo být manželkou, je najednou bez závazků i bez prostředků a neví, co si počít s prázdnotou v duši i v peněžence.
Jasmínina nevlastní sestra (obě byly v dětství adoptované) Ginger však představuje její naprostý protiklad. Už v jejich jménech jsou zakódovány základní symboly, celá Allenova novinka totiž stojí na kontrastu protikladů: nejde jen o protikladnost plamenného spontánního zázvoru a jemného snobského jasmínu, jde i o kontrast mezi New Yorkem a Kalifornií, mezi obyčejností a luxusem a mezi dvěma různými způsoby lží, jimiž si usnadňujeme složité životní situace.
Woody se inspiroval slavným dramatem Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice touha a též nám ukazuje hrdinku, která své vnitřní problémy maskuje noblesou a povýšeností. Její vpád do kýčovitě barevného obydlí sestry Ginger pak vychyluje z rovnováhy vše, co v ní doposud alespoň zdánlivě bylo. Kufry Louis Vuitton se tu nikdy nebudou cítit jako doma.
Jasmine chce začít nový život, najít si práci a nový vztah, ale z osidel xanaxu a především z osidel oné nesundatelné masky newyorského snoba není snadné uniknout. A kdo ví, jestli je to vůbec možné.
Díky šikovné práci s flashbacky do newyorské minulosti se pozvolna vyjevuje, jak to bylo nejen mezi Jasmine a jejím manželem, ale i mezi ní, Ginger a jejím bývalým. Především se však ukazuje, že ony nezbytné newyorské mimikry, které si musíte nasadit, pohybujete-li se v určitých kruzích, jsou nebezpečnější a návykovější než heroin, který si užíval zmíněný Lou Reed, či xanax, který patří k nutné výbavě newyorské elity.
Uvěřitelnost, ne realističnost
V zahraničních recenzích Jasmíniných slz se občas objevují námitky, že postavy nejsou uvěřitelné či současné, že se nikdo nechová jako Jasmine a že všechny ty příslušníky kalifornských nižších vrstev, tedy Ginger a její nápadníky, Woody vyobrazuje stejně - tak, jak většinou vyobrazuje oněch 99 %. Nevím, v Kalifornii ani v New Yorku jsem nikdy nežil, každopádně klíčové tu není slovo realističnost, ale uvěřitelnost a pak taky to, proč je Allen ukazuje právě takto.
Zatímco u dřívějších neurotických trosek byl patrný odstup a mohli jsme je vnímat jako trochu karikaturní charaktery, na Jasmine se naopak s nepříjemnou intenzitou vyjevuje, že tento způsob žití může být až bolestně skutečným problémem a nikoli jen uměleckou licencí.
Zatímco Ginger, udělá-li chybu, zalže či podvádí svého přítele, tak se s tím vyrovnají možná bouřlivě, ale způsobem, který ústí do další budoucnosti, ať už společné, či nikoli. Jasmínina sebedestruktivní neschopnost žít dál, neschopnost žít autentický život však nemůže ústit ve vůbec nic. Jasmine neumí ani žít pravdivě, ani lhát přirozeně.
Po evropských odbočkách, které byly někdy celkem příjemně nostalgické (Půlnoc v Paříži), jindy až bolestně nedotažené (Do Říma s láskou), se Woody Allen vrací do Ameriky nezvyklým, leč triumfálním způsobem ve snímku, který patří k jeho vrcholům. Přinejmenším pokud se bavíme o poslední etapě jeho kariéry, za jejíž počátek lze brát přelom tisíciletí a několik dosti rozpačitých titulů z oné doby.
Zatímco Allenovy starší vážné vztahové filmy jako Interiéry či Září byly až moc intenzivní snahou o evropskou uměleckou kinematografii bergmanovského ražení, tentokrát není dramatická forma ani v nejmenším derivativní a svébytně a přitom velmi silně promlouvá o tom, že snobové jsou taky jenom lidi. Nemusí mít naše sympatie, ale rozhodně jim patří naše empatie.
Nejde jen o skvostnou charakterovou studii, ale i o výpověď o celé jedné společenské vrstvě. Nebo vlastně o dvou. Jenže na rozdíl od snobů se nižším pracujícím vrstvám dostává mnohem více kinematografické pozornosti a mnohem více pochopení ze strany publika.
