Opět se začínalo Hollywoodem. Podobně jako v Berlíně také festival v Cannes ve středu večer zahájil americký snímek vyprávějící o starém Hollywoodu. Zatímco na Berlinale bratři Coenové ve filmu Ave Caesar! vnikli přímo do drsného byznysového srdce "mašiny na filmové sny", Woody Allen nyní do Cannes přivezl příběh takřka nevinný, nořící se do mladistvých srdcí jeho aktérů.
Café Society, jež letos v září uvidí také čeští diváci, je film plný paradoxů. Osmdesátiletý Woody Allen ho jako obvykle nenapsal na počítači, ale na stroji. Přitom jde o první snímek, který natočil pro společnost Amazon.
Film o životě uvnitř velkého studia ve 30. letech tedy nevznikl v jednom z nich, ale v produkci "digitální" firmy. Allen, jenž stále nevlastní počítač a do telefonu mu oblíbené jazzové desky musí nahrávat asistent, pro Amazon čerstvě dostříhal i svůj první seriál.
"Vmáčknu to mezi své dva filmy a pryč s tím. Jaképak ciráty? Vždyť je to jen televize," okomentoval nedávno natáčení šestidílného pořadu. A dodal, jak brzy mu prý došlo, že televize už nevypadá jako před padesáti lety.
Allenův nový film Café Society v mnoha ohledech vypadá právě jako z doby před padesáti lety. Příběh, vyprávěný jako román, napsal tvůrce, jenž v rozhovorech prohlašuje, že do osmnácti let četl hlavně komiksy a že raději než knihou se zabaví sledováním baseballu.
Café Society začíná příjezdem hlavního hrdiny do Kalifornie. Tentokrát to však není zazobaná protagonistka z vyšší třídy, která se v San Francisku střetne s životem "dole na zemi", jako tomu bylo v Jasmíniných slzách, nejsilnějším Allenově dramatu posledních let.
Mladík Bobby Dorfman přijíždí z Bronxu do Los Angeles za strýčkem, velkým hollywoodským zvířetem, a je plný ideálů. V tomto lehce podezřelém městě, kde člověku klidně nalijí kávu ještě před jídlem, a "dokonce dřív než pomerančový džus", mladý muž hledá práci. Ale najde především strýčkovu krásnou asistentku. A to ještě netuší, že právě kvůli ní by strýc klidně zpřetrhal pětadvacetileté pouto s vlastní ženou.
Ale na úplném počátku, dávno před odhalením tohoto milostného trojúhelníku, je ještě jedna scéna. V ní kamera lehkovážně bloudí typickým hollywoodským večírkem a hraje si se světlem, což v Allenových snímcích nebývá příliš zvykem. "Může za to" kameraman Vittorio Storaro, držitel tří Oscarů, který se proslavil spoluprací s Bernardem Bertoluccim a jednoho z Oscarů má třeba za Coppolovu Apokalypsu.
O pět let mladší Storaro, sám milovník klasického umění, zvyklý "malovat" analogovou kamerou, přesvědčil Allena, aby vůbec poprvé natočil film "na digitál". A Allen, který při natáčení vždy sleduje především herce a o kameru se moc nestará, prý od druhého natáčecího dne nemohl odlepit oči od digitálního monitoru, který − na rozdíl od tradiční kamery − ukazuje takřka finální obraz.
Možná za to může užší spolupráce mezi Allenem a jeho kameramanem, možná Storarovo mistrovství. Každopádně si v mnoha scénách této zasněné "love story", která tak jako mnoho snů dopadne maličko jinak, lze užívat drobné změny světla. Už jen v nich se vypráví příběh o dospívání a střetu s realitou.
Bobby si nikdy nenavykne na Los Angeles a brzy v New Yorku řídí bratrův podnik Café Society, který vyrostl na pevných základech gangsterského byznysu. Není tedy divu, že beton se ve filmu používá především na pohřbívání nepohodlných osob.
Allen postupně odhaluje povahu jednotlivých členů rodiny − od Bobbyho věčně nespokojeného otce přes bratra Bena, jenž "vyrostl pro kriminál", po starostlivou matku. Ta nejlépe ztělesní pevné rodinné židovské kořeny, když o svém nezdařeném dítku typicky po allenovsku prohlásí: "Nejdřív vrah, a teď ještě křesťan!"
Spíše než o komedii přeplněnou vtipem jde o romanci jako ze starých časů, v níž Jesse Eisenberg v roli Bobbyho nepostrádá Allenovu roztěkanost, ale má navíc i šarm a Kristen Stewartová v roli osudové lásky tu poprvé v kariéře − nastartované upírskou ságou Stmívání − hraje odlehčenější part.
Takové sekretářky před více než padesáti lety v Hollywoodu hrávala Audrey Hepburnová. Allenův příběh však, na rozdíl od zlatého věku Hollywoodu, v němž se odehrává a jehož díla místy připomíná, nedopadne jako ve snu.
V Café Society se vše − na rozdíl od klasického Hollywoodu − děje celkem mimoděk. Hrdinové přijímají svůj osud jako dospělí lidé. City jsou vroucí, ale pro sentiment není místo. Malé incidenty přinášejí fatální důsledky, ale moralizování nepřijde. Je to drobný film, tak jako jsou drobné proměny světelnosti v jeho klíčových scénách. Ale mnohdy se v podobném krátkém záblesku odhalí víc než v dlouhém epickém vyprávění.
