Recenze – Kamsi do zapadlého kampusu v Nové Anglii přijíždí hvězda americké filozofie Abe Lucas (Joaquin Phoenix). Nonkonformní alkoholik, samaritán pečující o oběti hurikánu Katrina i věrný přítel, jenž stále truchlí po nejlepším kamarádovi, co mu utekl se ženou a pak šlápl na minu kdesi v Iráku.
Pronásledovaný muž a expert na existencialismus Abe navíc trpí existenciálním blokem – nemůže dýchat, psát ani souložit. Naštěstí se projeví jako správný voyeur, když vyslechne cizí rozhovor a nalezne smysl všeho v dokonalém zločinu.
Po sérii filmů o cizincích v cizí zemi (z posledních let například Vicky, Cristina, Barcelona, Půlnoc v Paříži, Kouzlo měsíčního svitu, ale nakonec i Jasmíniny slzy) si tak Woody Allen ulehčuje výchozí pozici, když příběh zasazuje do důvěrně známého prostředí, které tvoří izolovaný mikrosvět univerzitního městečka. Přesto je výsledný dojem z filmu výrazně horší, než jsme u tohoto autora zvyklí.
V Iracionálním muži uplatňuje postupy, které byly funkční ve spoustě jeho dalších filmů, ale tentokrát nefungují. Typicky allenovské postavy se pohybují v líbivých lokacích a užívají nebo spíš odžívají své životy nevzrušivým středostavovským tempem. Oficiálně jsme v současnosti, ale svět vypadá jako jakési podivné šedesátkové retro. Připomíná skleník, který ovšem není definován zvyklostmi dané society, ale zvláštní nevyvážeností způsobenou kontrastem mezi moderními technologiemi a pedagogickým sborem fascinovaným dostupností psychoanalýzy i kvalitních drog.
Iracionální Woodyho filmařské tempo
Je to něco jako Gilmorova děvčata křížená starým Allenem, přičemž klíčové je tu slovo jako, které se stává leitmotivem celého filmu, protože všechno, co v Iracionálním muži je, už autor využil jinde, jinak a lépe. Nekritizuji tu jeho trademarky či tvůrčí gesto, které fungují v desítkách jeho dalších filmů. Problém je v tom, že Iracionální muž působí jako sled nahodile pospojovaných nápadů.
Woody Allen je pozorovatel a fenomenolog života, který skrze drobné povrchové jevy s úspěchem proniká k podstatě běžného lidského pinožení.
Moment iracionality pro něj tedy představuje východisko i plochu, na níž se hraje, a tvoří pilíř allenovské trapnosti a ironie. Autor staví na správném předpokladu, že lidé se ve většině běžných i neběžných situací nechovají racionálně, ale emotivně, nebo jednoduše hloupě. To mu dovoluje zaujmout hledisko angažovaného glosátora dění, ovšem tentokrát působí unaveně a spokojuje se s prvním použitelným bonmotem.
Filmu nepomáhají dokonce ani dobří herci včetně čím dál charismatičtější Emmy Stone. Postavy jsou v Iracionálním muži ploché a fungují pouze jako typy; málokdy víme víc než to, že mají problémy se sexem, alkoholem či svým profesorem. Allen se sice opět strefuje do žen, s oblibou ponižuje mladé muže a zesměšňuje měkké vědy, jeho postavám ale chybí hloubka a působí jako pouhé náčrty.
Film funguje toliko v jednotlivostech. Napětí generuje pouze plánování a provedení vraždy; typický allenovský metahumor se zas projevuje při jejích zpětných rekonstrukcích. Tyto momenty jsou ovšem utopeny v přemíře balastu. Například z Lucasových univerzitních přednášek by scenárista Allenových kvalit dokázal vytěžit vtipné scény účtující s rigidním školstvím, maloměšťáckými traumaty i posedlostí klasickými filozofy. Zde ovšem nelze uvěřit tomu, že by Lucas byl schopen souvisle přednášet déle jak dvě minuty.
Vyloženě zavádějící je pak použití voiceoverů, které film stylizují jako retrospektivní analýzu událostí, ale vzhledem k osudu postav je tento přístup přinejmenším matoucí.
Iracionální muž tak spadá do kategorie výplňkových snímků, při jejichž realizaci režisér přepnul na tvůrčího autopilota. Film působí, jako by ho režíroval z pohodlného křesla vzpomínek na lepší včerejšek a všechno mělo okamžitě zafungovat na první dobrou bez jakékoliv námahy.
Vzhledem k tomu, jak dobré filmy v posledních letech točí, to ale nutně nemusí být ústup z vydobytých pozic, ale prostě statistická odchylka. Ergo Woody Allen letos platí daň za iracionální tempo, v němž jeden film rovná se jeden rok.