Osmý film Quentina Tarantina měl namále. Před začátkem natáčení unikl na veřejnost scénář, což horkokrevného tvůrce značně rozlítilo a přimělo ke zrušení celé produkce.
Po autorském čtení za účasti většiny herců ho ale pozitivní reakce publika přiměla opustit myšlenku vydat text pouze knižně a opět povolal kamery. A z Osmi hrozných se stal film, o němž jedni tvrdí, že je jeho nejlepším, druzí, že nejnudnějším počinem za dlouhou dobu.
Což může být pro Quentina nejpříjemnější vysvědčení. Vždyť nejenže se nestal vůdčí osobností nekompromisní filmové vlny, jak se doufalo na začátku devadesátých let, svými posledními kusy dokonce přirozeně vplul do mainstreamových vod. Na čemž není nic špatného, skalní fanoušci jsou ale mnohdy poněkud rozmrzelí. Nespoutaný Django už byl zábavný, divákům zcela poplatný film, což přece jenom "není ono". Osm hrozných oproti tomu své publikum už zase zkouší.
Druhá strana mince
Lze je považovat za opak Djanga. A najednou tedy dává smysl, že se Tarantino rozhodl pro dva tak podobné náměty bezprostředně za sebou, když předchozí díl volné tematické trilogie Hanebný pancharti byl Djangovi na pohled mnohem vzdálenější. I zde se sice vydáváme na americký Divoký západ, i zde sledujeme coby protagonistu výraznou černou postavu, jež narušuje stereotypy, i zde jsme svědky podvratné a zároveň pocty skládající hry s žánrovými prvky. Jinak jde ale o velmi odlišný film především svým nesmírně rozvleklým tempem.
Tříhodinovou stopáž strávíme skoro celou v jedné místnosti, kde postavy (jichž je víc než osm, ale čert to vem) rozehrávají souboj o převahu a o možnost vybrat odměnu za zajatou banditku, kterou se navíc dost možná některý z přítomných (nebo někteří) pokusí vysvobodit. Na rozdíl od Djanga, kde byly charaktery čitelně rozděleny na ty dobré a ty zlé, jsou zde skutečně všichni "hrozní" nebo trefněji "nenávistní" přesně tak, jak říká název. A čím se zdá člověk hodnější, tím hloupějším a zranitelnějším se nakonec ukáže být.
Tarantino se spoléhá takřka výhradně na dialogy, jež pomalu plynou a málokdy míří k něčemu konkrétnějšímu než snaze postavy A povýšit se nad postavu B. Krom několika ostrůvků pozitivní deviace, kdy se najednou řekne něco převracející dosavadní dění, jako by se záměrně vyhýbaly svému "zábavnostnímu" nebo vypravěčskému potenciálu. Sice se neubrání pár "hláškám" a "gagům", najdeme jich ale zásadně méně než jindy. Většinu děje prostě jen bublá zloba a čeká na příležitost se projevit.
Django a Osmička se tak podobají dvojfilmu Kill Bill, jehož první polovina byla třeskutou barevnou jízdou a druhá naopak pomalým rozjímáním, v němž už si násilí nejde užívat, protože najednou bolí. Až ve vzájemném kontrastu je můžeme plně docenit
Hra na hledání záměru
Jako správný fanoušek klasických westernů se Tarantino rozhodl natočit Osm hrozných v ultra širokoúhlém formátu na 70mm filmový materiál, jenž se nejvíc hodí k snímání velkých prostor, jako jsou americké prérie. Tentokrát slouží k vměstnání co největšího počtu postav do jednoho obrazu, což je do jisté míry ozvláštňující a Tarantinovi se tak podařilo obhájit tuto volbu jako víc než jen samoúčel.
Jenže obhájí si podobně hladce vše? Někdy jako by se u něj člověk bál poukázat na nedostatky, protože se vždy najde dost lidí, kteří najdou dost argumentů, aby každý prvek v jeho filmu obhájili nějakým tvůrčím záměrem. Jenže s trochou důvtipu jde záměry zaštítit i Eda Wooda, jistě tedy existuje hranice, za níž už jsou tvůrčí rozhodnutí prostě chybami nebo samoúčelnou exhibicí.
Asi jako když se v polovině filmu najednou odnikud objeví vypravěč. V podstatě tato změna paradigmatu pobaví, ale má nějaký smysl?
Jedna z kapitol se dějově vrací před ostatní. Tento asi čtvrthodinový flashback nesdělí žádnou novou informaci a vše v něm zobrazené jsme v plné míře mohli vydedukovat. V takovou chvíli se většinou scenárista stává terčem výčitek, zastánce Tarantina však namítne, že právě v tom tkví kouzlo daného okamžiku - sledujeme scénu, jejíž vyústění už je podle našich znalostí nevyhnutelné a my si můžeme plně vychutnat samotné provedení, nerušené dějovými zvraty. Takže v pořádku?
Ale v podstatě všechny Tarantinovy filmy jsou už jen sledování exekuce, jejíž výsledek tušíme - vždyť koho u nich překvapí, že na konci nekonečného dialogu dojde k výbuchu násilí, že v historickém filmu se najednou rozezní krom Ennia Morriconeho (po letech konečně přemluveného ke spolupráci) i White Stripes? To je prostě Quentin! Už není překvapivé, že se to stane, ale pouze jak k tomu přesně dojde.
Děj Osmičky bychom pak mohli vykládat jako sebereflektivní komentář vlastních postupů, když se kat Kurt Russell těší, až uvidí svou další zajatkyni viset jako tolik dalších před ní.
A když Samuel L. Jackson získává pozornost díky historce o Lincolnově dopisu, jež je ohromující jen tak dlouho, dokud o ní někdo doopravdy nezačne přemýšlet. Stejně jako děj, v němž sledujeme několik směšně překombinovaných plánů. Hledáme zde moc? A nebo málo? Kde tu leží hranice nadinterpretace?
Tarantinovy filmy pro vás nejspíš skýtají potenciál úměrný tomu, jak vám přijde zajímavé pátrat po odpovědi na tuto otázku. V této recenzi ji samozřejmě nenajdete, protože neexistuje a její existence není žádoucí. Nakolik vám bude Osmička připadat ďábelsky zábavná a nakolik otravně nudná a do sebe zahleděná, závisí do značné míry na vaší ochotě pátrat po odpovědi, která není. Což může a nemusí být zábavná hra.
Hodnocení: 70 %
