Scénář nového filmu oblíbeného tvůrčího tandemu poskládal pětaosmdesátiletý Zdeněk Svěrák z vlastních povídek. Ty v podobě nehotových torz okupují běžný život spisovatele Šejnohy, kterého Svěrák hraje jako své alter ego.
Vděčný motiv prolínání reality a fikce, známý z mnoha děl od parodického Muže z Acapulca po komedii Horší už to nebude, však v podání Svěrákových končí jen u povzdechu, že tentokrát je autor předlohy a scénáře až příliš upřímný. Svého spisovatele Šejnohu shazuje výroky o někom, komu ujel vlak a kdo píše jen samé "vejšplechty".
Torza jednotlivých povídek nemají nápad ani emoce, snad jen závěrečná scéna z textu, který filmu dal jméno, se blíží typickému svěrákovskému humanismu se špetkou laskavého, jen maličko pichlavého humoru. Avšak tentokrát také s přílišnou porcí kýče.
Zbytek filmu už svěrákovskou poetiku moc nepřipomíná. Základní linka o stárnoucím spisovateli a sekernické praktické manželce je jen odvarem z Vratných lahví, natočených roku 2007. Bohužel se spíše blíží znělce karlovarského filmového festivalu, kde figuruje stejný manželský pár. V ní "pan umělec" potřebuje klid na tvorbu a inspiraci hledá s pomocí štětičky na čištění uší, kterou rejdí v pozadí festivalové sošky.
Pro každého, kdo tuto znělku nepokládá za roztomilé pokračování Svěrákova laskavě poťouchlého stylu, ale za překročení hrany vkusu, bude Betlémské světlo utrpením.
Opět se tu vrací otázka, kde končí líčení typizovaných mužských či ženských rolí coby funkční zkratka ukazující, "jak to na světě chodí", a kde začíná jen přehlídka stereotypů. Zdeněk Svěrák se tentokrát nejvíce ze všech svých filmů snaží kázat o světě, kterému nerozumí, takže se i nešvary jeho tvorby odhalují dosud nejsilněji.
Karel Šejnoha je obhajobou malého českého snílka, jenž sám nemá "koule" - což je termín, s nímž film doslovně operuje -, a tak si je vysní alespoň u jednoho ze svých hrdinů. Vojta Kotek ve verzi "s koulemi" je neodolatelný svůdník, z něhož sálá pižmo za dva rohy. Jeho neurvalosti nakonec neodolá ani nedobytná lékárnice v podání Terezy Ramby. Nechá se Kotkovým fotografem zavléci do jeho ateliéru, kde poté probíhá sex i umění.
V internetových diskusích hojně probíraný plakát, na němž nahá Ramba pózuje s elektrospotřebičem, ve filmu skutečně "vystupuje". A má jít o akt slavného fotografa. Což je detail, na kterém lze příkladně ilustrovat celkovou bezradnost Betlémského světla. Tvůrci jej nejprve opatřili jemným ilustrovaným plakátem od dánského výtvarníka Madse Berga. Ale jako by to bylo málo, objevil se pár dní před premiérou tento obří černobílý akt, doprovázený tiskovou zprávou, že Tereza Ramba se před kamerou svlékla.
To samo o sobě je především důkaz, v jakém zoufalství se producenti a distributoři nacházejí, když se po krušných covidových rocích snaží přilákat diváky zpět do kin. A ještě pozoruhodnější je fakt, jak s plakátem nakládají: laciný akt má být ve filmu nejspíše dílem mistra, který vystavuje i v zahraničí. Ale popravdě těžko říci, protože nikdo z hrdinů neoplývá charakteristikou, která by přesáhla jedno dvě slova.
Kotek je napřed "bez koulí", poté "s koulemi", Ramba zprvu nedobytná, poté hysterická, chlapeček z jiné povídky zase mentálně hendikepovaný, jeho tatínek v podání Vladimíra Javorského silně věřící. Na maminku Jitku Čvančarovou už ani přízvisko nezbylo, ta se prostě jen vyskytuje. V Betlémském světle jako by úplně zmizel rozdíl mezi tím, co je šmíra a co umění.
Už pět let starý snímek Po strništi bos, který dějově předcházel nejlepšímu dílu Svěrákových Obecné škole, se rozpadal do pásma situací a příliš nevyprávěl. Ale tehdy alespoň bylo vidět, že historická látka či návaznost na známé postavy inspiruje režiséra Jana Svěráka k nápaditému komponování záběrů. Tentokrát jako by už na invenci rezignoval.
Betlémské světlo se rozpadá do sekvencí úplně rozdílných tónů a nálad. Jednotlivé povídky a jejich postavy nejsou vzájemně kompatibilní, ani jejich interakce s autorem nepřináší nic moc jiného než pocit, že staříka všichni otravují. Snad až na ty postavy, které spolu zrovna souloží.
Zdeněk Svěrák si vždy psal role šarmantních, nenápadných svůdníků, mužů mnoha chyb, ale také zvláštního kouzla. Protože novému filmu chybí prostor charakterizovat hrdiny, včetně jejich stvořitele Šejnohy, obnažují se tyto mechanismy až nevkusně.
Co dříve mohlo být označeno jako lechtivý, leč dobrosrdečný vtípek, dostává nyní podobu humoru z páté B. "Připadám si jako plochá postava," říká v jedné chvíli Ramba. Kotek jí sáhne na prso a podotkne: "Ani mi nepřipadá." I kdyby to mělo vycházet z povahy hrdinů, bylo by to laciné. Jenže v podobném duchu se nese celý film.
Šejnoha s největším zájmem sleduje právě sexuální eskapády nejmladší dvojice hrdinů. A sám se v jednu chvíli dozví, že je predátor, stejně jako Kotkova postava, kterou stvořil. Uštěpačnou poznámkou "Já brzo vyhynu" přitom Svěrák jen stvrzuje, že tohle je jeho svět. Svět predátorů, kterým se dříve říkalo třeba rozšafní chlapíci.
Jeho novinka jako by tak byla především smutným epitafem za pozoruhodnou tvůrčí kariérou a také za starým světem, který už je pryč. A nezbývá, než si z toho poněkud na sílu dělat legraci.
Svěrák sice protagonistu zesměšňuje, ale nejde o skutečnou sebereflexi. Spíše o drobné alibistické vtípky, jež pomáhají maskovat problémy filmu. Třeba to, že v něm nefungují postavy, či že postrádá zápletku. A že je to celé o stárnoucím, už trochu neschopném spisovateli? Takhle jednoduše se ze všeho vylhat nelze.
Bylo by asi příliš chtít po tvůrci, který na romantizování mužských nešvarů postavil mnoho svých hrdinů a nejpozději u snímku Vratné lahve tato perspektiva začala být silně problematická, aby ke konci kariéry otočil. Přesto je bolestivé sledovat, k jaké vulgarizaci teď dovádí stereotypy rozšafných chlapíků, pro něž se čím dál více spíše chce použít přízvisko "prasák".
Tu pachuť nepřebije ani dojemná scénka u svíčky, která má závěrem pohladit. Po několika předchozích kopancích však jedno pohlazení nepomůže.
Betlémské světlo
Režie: Jan Svěrák
Bioscop, v kinech od 10. března.
