Recenze - Původním hororům letos tuzemská kina přejí, po nedávné Kletbě z temnot přichází Sinister. S tím zásadním rozdílem, že tentokrát snímek neprovází odér hmatatelné zbytečnosti, ale naopak potenciálu žánrové zábavy s relativně kladnými zámořskými kritikami a zajímavým obsazením.

Když točíte horor, musíte si od samého počátku ujasnit, jestli má, nebo nemá být originální či inovativní, popřípadě spíš bavit skrze plnohodnotné naplnění mustru maximálně s mírným ozvláštněním. Cokoliv „mezi" většinou nedopadá dobře a nefunguje.

Scott Derrickson (nový Den, kdy se zastavila Země) proto udělal dobře, když si na nic nehrál a rovnou se vydal druhou cestou. Což je čin, který bychom si měli všichni uvědomit, a pokud ho nechceme akceptovat, na spokojené zhlédnutí Sinistera rovnou zapomenout.

Foto: hce

Taková obyčejná rodinka

Sledujeme další z mnoha stereotypních rodinek, kterak se snaží přežít v domě, kde není vše tak úplně v pořádku. Ellison Oswalt je totiž spisovatelem píšícím o hrůzných zločinech, jenž má zvláštní zvyk: přestěhuje se vždy i s ženou a dětmi na místo, kde k událostem došlo, nasaje atmosféru a vše hodí na papír. Asi netřeba dodávat, že o co si takový člověk koleduje, to taky dostane.

Už když objeví na jinak prázdné půdě krabici se starými domácími filmy, na nichž je kromě rodinných radovánek zaznamenána sama vražda i několik vražd dalších, má být hrdinovi situace podezřelá. Jakožto pohasínající skoro-hvězda s autorským blokem ale nutně potřebuje silný námět, který by ho vystřelil zpět na výslunní. A neváhá proto obětovat bezpečí své i nejbližších.

Na filmu Sinister je sympatické, že se v něm skrývá i bez opuštěný zaběhnutých zvyklostí rozhodně víc, než kolik běžně od žánrové zábavy očekáváme. Právě motivy rozehrané okolo nejednoznačného hrdiny, který si není jistý, kde leží hranice mezi „profesním rizikem" a „utíkej, co ti síly stačí", tvoří dostatečné podhoubí k budování příjemného napětí.

Foto: hce

Obvykle protagonista/otec zastává výhradně roli ochránce rodiny, který ji před nástrahami chrání stůj co stůj. V narušení takového stereotypu se Sinister podobá kultovnímu Osvícení, kde otec (rovněž spisovatel v krizi) místo role ochránce skončil v pozici hrozby. Přestože Derrickson tak daleko nezachází, je to právě hrdinova ochota své blízké vystavovat nebezpečí, nevědomosti a nejistotě, co dělá film nejvíc zajímavým. Ne že by posedlost úspěchem a autorská krize byly novinkou, Stephen King se bez nich neobejde ve značné části svých románů, ale málokdy se vidí tak důkladně rozehrané jako zde.

Stejně mile překvapí i postupná gradace a stupňování našich očekávání a předpokladů o zdejším světě. V tomto ohledu musím důrazně vytknout traileru (pokud jste ho neviděli, přeskočte k dalšímu odstavci) prozrazení, že budou hrát v příběhu roli nadpřirozené prvky. Ve filmu to dlouho není jasné a až postupně se od skutečnosti dostáváme přes možné halucinace až k nadreálnu.

Foto: Aktuálně.cz

Hlavně nahlas!

Derricksonovi by šlo dost dobře vytknout, že k navození atmosféry využívá až příliš okatě zvukové efekty. Hrdina například sleduje němé videozáznamy, ale my u toho posloucháme hlasitou, dynamickou a vtíravou hudbu. To samé platí o scénách, v nichž se někdo osamocen plíží domem za doprovodu rytmických tónů. Nemluvě o okázalých a všudypřítomných „lekačkách", tedy scénách, které se spoléhají spíš na fyzické reflexy lidského těla v reakci na hlasité zvuky a náhlé změny přijímaného obrazu, než by navozovaly „strach", jaký mají podle vznešené definice let minulých horory vyvolávat.

Na druhou stranu se sluší podotknout, že na podobném principu audiovizuální výpomoci a budování tak trochu „prázdné atmosféry" moderní horory stojí velmi často, vlastně skoro bez výjimky. Nejen leckdy vysmívané americké, ale i populární španělské a méně asijské. Místo ticha zkrátka hraje dramatická hudba, místo vnímání děsu se lekáme a místo strašidelných věcí sledujeme rychlý střih a rozklepanou kameru.

Sinister jde skutečně ve stopách pojmu „moderní horor" se vším všudy. V dobrém i ve zlém. Nenapadá mě trend, který by se zde alespoň na okamžik neobjevil. Dokonce bychom našli i prvky vypůjčené z found-footage subžánru. Dělá to vše důrazně, svědomitě a ne zcela rutinně, proto to lze vnímat jako klad.

Foto: hce

Navíc má v rukávu eso - herecké obsazení v čele s Ethanem Hawkem. Horory často na kvalitní obsazení zapomínají, nebo si ho nemohou dovolit. Jako by vznikal dojem, že „áčkoví herci" do nízkých žánrů nepatří.

Někteří si to jistě myslí - třeba skupina populárních nezávislých tvůrců stojící za  nedávným „found-footage manifestem" V/H/S, který se do našich kin nikdy nemůže dostat, využívá leckdy amatérismus ve svůj prospěch a o známé herce by zřejmě ani nestála. Je ale pravda, že u mainstreamové produkce profesionalita určitě neškodí.

Daň za shovívavost

Střihnout si roli v hororu je ale často známkou stagnující kariéry, takže se jim nejznámější jména vyhýbají jako čert kříži. Samozřejmě čest výjimkám jako Nicole Kidman (Ti druzí) či Bruce Willis (Šestý smysl). Ti si spolu s Hawkem uvědomili, že ve skutečnosti je u hororu herecké obsazení zásadní.

Už jen proto, že platí staré dobré pravidlo „když není oběť dobře zahraná, nezajímá nás, nebojíme se o ni a film nás nebaví". Jednoduchý fakt, na který kašlala například nedávná řada remaků klasických sérií osmdesátých let (Noční můra v Elm Street, Pátek třináctého, Halloween, Texaský masakr motorovou pilou).

I když jsem o výběru tvůrců výše zmíněné „druhé cesty", tedy cesty neoriginální, při troše štěstí mírně ozvláštněné zábavy, psal jako o legitimní a pochopitelné, nezmínil jsem, co z toho nevyhnutelně plyne.

Daň za naši shovívavost vždy bude, že takovému filmu nikdy nepřiznáme nejvyšší kvalitu, i když bude technicky zcela v pořádku. Budeme vzpomínat na starší, lepší filmy, které nám připomíná. Jako v tomto případě zmíněné Osvícení, ale třeba i menší podpásovky jako thajská Clona nebo japonský Kruh, které se připomenou v pozdější části snímku.

Aby si divák Sinister užil, musí o něm zkrátka od začátku přemýšlet jako o „dalším z řady", a až pak být mile překvapen, že to tak úplně není pravda. Vždy ale pouze s odvoláním na původní předpoklad.

Na každý pád ale Sinisteru sluší kino, proto pokud v současné halloweenské náladě chcete vyrazit na něco, co má daleko do Jamese Bonda, nemusíte se zdráhat.