V 56 povídkách a čtyřech románech, které britský spisovatel Arthur Conan Doyle věnoval nejslavnějšímu detektivovi světa, mohl čtenář narazit na jediného Sherlockova sourozence - staršího bratra Mycrofta. Zřejmě jej ani nenapadlo, že by Sherlock a Mycroft Holmesovi mohli mít také sestru.
Na tomto nápadu je naopak založená série knih současné americké literátky Nancy Springerové. První díl vydala roku 2006, čímž o 11 let předběhla tvůrce minisérie Sherlock z produkce BBC, v jejíž čtvrté řadě se Sherlock s údivem dozvídá o vlastní sestře.
Knižní ságu od Springerové, minisérii s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli nebo seriál Jak prosté, v němž se z Watsona stala žena, lze vnímat jako snahu nabídnout fanouškům profesionálnější zpracování příběhů, jaké se dosud objevovaly převážně na takzvaných fan fiction webech.
Tam jsou časté právě náměty vnášející do Holmesova striktně racionálního, maskulinního a asexuálního světa citovou zranitelnost, sexualitu či ženský element. Jako servis těm, kdo holmesovské univerzum obdivují, ale zároveň v něm něco postrádají, působí také adaptace knih od Springerové, kterou teď pro Netflix natočil Angličan Harry Bradbeer.
Hlavní hrdinkou knihy i filmu je nezkrotná teenagerka, která se ve vzpírá nárokům patriarchální viktoriánské Anglie. Tu reprezentují zejména její starší bratři, kteří by Enolu nejraději zavřeli do internátní školy.
Přes jejich mimořádnou inteligenci a brilantní dedukční schopnosti si ani jeden nedokáže představit narušení statu quo a rovnoměrnou distribuci moci. Jejich perspektivou by Enola v zájmu udržení tradic měla nosit nepraktické šaty, rodit a sloužit manželovi.
Něco takového ale odporuje dívčině nátuře i výchově. O ni se po smrti manžela a odchodu synů do Londýna zasloužila Enolina svobodomyslná matka. Dívku nevedla k podřízenosti, nýbrž samostatnosti. Seznámila ji s moderní vědou, základy sebeobrany i texty jedné z prvních bojovnic za ženská práva Mary Wollstonecraftové.
Jenže v den dceřiných šestnáctých narozenin se matka znenadání vypařila. Zanechala po sobě několik indicií, správně předpokládajíc, že ji Enola bude následovat. Na počátku příběhu tak oproti tradičním holmesiádám nestojí vražda či jiný závažný zločin, ale "jen" zmizení matky.
Chci zpátky matku
Hrdinčino jednání obdobně nemotivuje v prvé řadě touha rozlousknout složitý případ a stvrdit tím intelektuální převahu, ale silné citové pouto k milované osobě. Také během Enoliny cesty za dobrodružstvím si díky četným flashbackům neustále uvědomujeme, jaký na ni matka měla vliv. Pro dívku rozkoukávající se ve velkém světě řízeném muži jsou pokrokové rady užitečnější než zkostnatělé společenské konvence.
Enola své priority pro jistotu shrnuje větou "Nestojím o záhadu, chci zpátky matku". Není to poprvé ani naposledy, co výjimečně inteligentní a výřečná mladá žena artikuluje své myšlenky a zároveň nám napovídá, oč v příběhu běží. Od začátku nekomunikuje pouze s postavami, ale oslovuje také přímo diváky.
Momenty, kdy se obrací do kamery, aby poskytla kontext, podělila se o názor nebo na nás spiklenecky zamrkala, jsou zprvu osvěžující a filmu dodávají sympaticky drzý nádech. Tvůrci ale tohoto ozvláštnění využívají tak často a samoúčelně, že začíná zpomalovat vyprávění a narušovat atmosféru.
Ke škodě příběhu se navíc vysoce komunikativní hrdinka neobrací na publikum jen kvůli informacím nezbytným pro pochopení zápletky. Nad užitečnými odbočkami, jakkoli ozřejmujícími to, co by lépe vystavěný scénář sdělil již během expozice, převažují návodné vsuvky - vysvětlují, co je tématem filmu nebo jaké hodnoty hrdinka zosobňuje.
Enola ujíždějící svým věznitelům v ukradeném automobilu volá: "Ještě nejsem zkrocená". Zřejmě, aby nám došlo, že… inu, ještě není zkrocená. Notná část monologů zas a znovu, s vervou, která může odrazovat, podtrhuje myšlenku o nutnosti odmítat zastaralé genderové role a prosazovat nové.
Také dialogy jsou přetížené výchovnými poznámkami o hledání vlastní cesty životem nebo o mužích, kteří nemají zájem měnit svět, jenž jim vyhovuje. Jistě, vzhledem k období, kdy se příběh odehrává, je pochopitelné, že Enola neustále naráží na hranice toho, co je pro ženu přípustné. Tím spíš by ale místo mluvení stačilo ukazovat.
Takto vzniká dojem, že namísto dobrodružného snímku, v němž by za postavy měly promlouvat především jejich činy, sledujeme přednášku o počátcích ženské emancipace. Navíc založenou na jedné tezi, která klade důraz na změnu jednotlivce, nikoliv systému.
I korzet přijde vhod
Když se hrdinka na výpravě za nezvěstnou matkou zakouká do prvního vrstevníka, kterého potká, a jeho problémy začne ze soucitu řešit jako své, navíc dochází k jistému nesouladu mezi slovy a činy. Spíše než feministickým filmem je Enola Holmesová filmem, v němž se o feminismu mluví.
Emancipační myšlenku přesvědčivěji vyjadřují okamžiky, kdy Enola dává průchod své inteligenci i důvtipu a podle potřeb mění identitu. Svazující požadavek, aby ženy ztvárňovaly jen striktně vymezené role, případně se oblékaly určitým způsobem, dokáže proměnit ve výhodu. I nenáviděný korzet může zachránit život, když na vás někdo zaútočí nožem.
Se stejným polopatismem, s jakým hájí individuální svobodu, film žel objasňuje i všechny záhady. Protagonistka v klíčových momentech vždy bryskně shrne důkazy a vysvětlí, na co přišla s pomocí stop, jichž jsme si mnohdy ani nemohli všimnout.
Milovníci detektivek, kteří se rádi zapojují do pátrání a skládají jednotlivé dílky dohromady s hrdinou, budou zklamáni. Kriminální žánr je v souvislosti s filmem zmiňován spíše z respektu ke jménu génia dedukce. Prim zde hrají akce, humor a romance.
Zatímco prolamování čtvrté stěny a hrdinčino ironické glosování příběhu prozrazuje inspiraci britským seriálovým hitem ze současnosti Potvora, na němž se režisér Bradbeer podílel, choreografie soubojů i kinetický styl akčních scén připomene Sherlocka Holmese od filmaře Guye Ritchieho.
Skutečně originálních nápadů je ve filmu poskrovnu. Podobně jako jiné tituly od Netflixu připomíná produkt poskládaný bez velkého rozmyslu nad tím, po čem diváci zrovna touží. Tedy například po akčních hrdinkách a estetice komiksů či videoher.
Bezprostřední Brownová
Tvůrci si dávají záležet, aby od Enoly Holmesové přes nestřídmou dvouhodinovou stopáž nedokázal odtrhnout oči ani ten nejroztěkanější divák. Vedle netradičních úhlů kamery, energického soundtracku a zpřehledňujících změn barevného ladění si pomáhají animovanými sekvencemi nebo mezititulky jako z němého filmu.
Vyprávění, postupně se rozbíhající do vedlejších kolejí, z nichž ne všechny vedou k uspokojivému cíli, ovšem není stejně dynamické jako vizuální styl. Místo aby příběh gradoval, rozpadá se na tonálně různorodé a kauzálně slabě provázané epizody. Spolehlivěji než ústřední tajemství, nakonec vyznívající trochu do prázdna, jej drží pohromadě a táhne vpřed výkon Millie Bobby Brownové.
Šestnáctiletá herečka, proslavená rolí El ve sci-fi seriálu Stranger Things, je bezprostřední ve všech polohách a kostýmech. Nikdy neztrácí jiskru ani cit pro komediální timing. Její inteligentní, pozorná a tvrdohlavá hrdinka zůstává konstantně okouzlující vzdor tomu, jak nekonzistentní je vinou eklektického stylu a "freestylového" vyprávění zbytek filmu.
Zásluhou Brownové by Enola Holmesová měla teoreticky fungovat alespoň jako takzvaná "origin story", příběh o zrodu postavy. Výzvy, před něž ji zápletka staví, hrdince umožňují postupně předvést vše, co ji naučila matka. Od her se slovy po umění boje džiu džitsu. Soběstačnost musí opakovaně prokazovat před společností i bratry.
Enola se ale od začátku jeví jako prakticky dokonalá. Se svým pronikavým intelektem všemu hravě přijde na kloub a mrštně vyvázne z každé šlamastyky. Nemá se kam vyvíjet. Po většinu času je prezentována jako příkladná feministická ikona, příliš bezchybná, aby byla uvěřitelná. Jen vzácně se projeví jako dívka, která váhá, pochybuje a neví si rady.
Také to je důsledek skutečnosti, že autoři film pojali jako argument a jeho poselství nadřadili soudržné vyprávěcí struktuře a logice vývoje hlavní postavy. Budiž. Pro teenagery, které film - potažmo samotná Enola - oslovuje primárně, je jistě skvělé, když budou v popkultuře nacházet vzory vybízející k samostatnosti, větší citlivosti vůči sexismu a odmítání starých pořádků.
Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby podobná díla nepodceňovala diváky a nechávala jim volnost, ať odpovědi alespoň na některé otázky vypátrají sami. Takto se publikum stává obětí stejné vnější kontroly, proti které Enola Holmesová s obdivuhodným zápalem bojuje.
Enola Holmesová
Režie: Harry Bradbeer
Film je k vidění na Netflixu.
