Recenze - O stavu české kinematografie něco vypovídá, když se film Zdeňka Tyce Jako nikdy jeví bezmála jako zjevení. V záplavě komerčních produktů plných product placementu na straně jedné a ambiciózních narcistických nedodělků na straně druhé představuje tenhle film typ podívané, která se už v Česku pro kina v podstatě nenatáčí: komorní psychologické drama, které staví na pečlivě prokreslených charakterech a skvělých hereckých výkonech.
Film o umírajícím malíři Holasovi (Jiří Schmitzer) a dvou ženách, které se o něj starají, není založen na žádných líbivých nebo podbízivých motivech. Je dost znát, že scenáristka Markéta Bidlasová je divadelní dramatička a dramaturgyně.
Příběh tří hlavních a několika vedlejších postav si lze docela dobře představit jako divadelní hru. Režisérovi vyšla víra v to, že neokázalé téma je natolik nosné, že obstojí i bez sentimentu a citového vydírání. I když vypráví o věcech depresivních, koření své vyprávění i jemným humorem (viz scéna s farářem).
Cholerik, kterého si lze jen těžko zamilovat
Je to vlastně docela jednoduchý příběh. Až na výjimky se navíc odehrává v prostředí jedné velké venkovské chalupy, v níž si svůj ateliér, chrám i tvrz vybudoval akademický malíř v podání Schmitzera.
Není to zrovna postava, do níž je snadné se zamilovat. Cholerický protiva si s oblibou vybíjí vztek na svých nejbližších a člověk se může jen dohadovat, do jaké míry se na jeho náladách projevuje progresivní stadium rakoviny.
Podívejte se i na fotografie z natáčení:
Přesto se o něj oddaně starají dvě ženy. Současná partnerka Karla (Petra Špalková) je bohémka celou svou duší. Někdejší Holasova žačka z „akády" je ostrá a vtipná holka od rány, kterých se muži bojí a beznadějně se do nich zamilovávají. Bývalá milenka Jaruna (Taťjana Medvecká) je vdaná zdravotní sestra a zastupuje ošetřovatelský archetyp ženy, která svůj objekt lásky zahrne veškerou péčí.
Mezi oběma ženami se od počáteční vzájemné nedůvěry a žárlivosti vyvine něco na způsob přátelství. Je zbytečné složitě definovat, co Karlu s Jarunou pořád tak osudově spojuje s Holasem, který je fyzicky už jen stínem někdejšího alfa samce. Na plátně je to totiž vidět, takže jakákoli slova jsou zbytečná.
Schmitzer je impozantní zjev, a když ironicky seřve svého syna Tomáše (Marek Němec) a vynadá mu do zbabělců, stačí tahle jedna scéna, aby člověk pochopil, jakou celoživotní frustraci a potlačovanou nenávist si syn z výchovy svého otce odnesl.
Tycův nejlepší film dekády
Skvěle ovšem Schmitzerovi sekundují obě ženy. Obzvlášť Petra Špalková je jako Karla naprosto přesná do těch nejmenších detailů gest a mimiky. Jestli nikdo z tohoto trojlístku nezaboduje na jaře na Českém lvu (nebo jak se ceny budou nově jmenovat), lze to už teď považovat za nespravedlnost.
Co se režie týče, je Zdeněk Tyc ze staré školy. Nevzdává se své záliby v poetismu, naštěstí ale symbolických záběrů typu můry narážející na rozsvícené světlo není ve filmu až zas tak moc.
Záběrování obecně je ovšem lehce konzervativní až televizní. Proto možná Tyc prohrál s Janem Hřebejkem pomyslný souboj o to, čí film bude Česko zastupovat v soutěži v na festivalu v Karlových Varech.
Líbánky se svou nervní kamerou a častým soustředěním na detaily tváří více odpovídají požadavkům na to, co je moderní festivalový film. Přesto scénář Markéty Bidlasové ční vysoko nad přespekulovaným skriptem Petra Jarchovského.
Zdeněk Tyc ho pokorně a empaticky převedl na plátno, a i když mám rád Vojtěcha, řečeného sirotka a do velké míry oceňuju i Smrady, řekl bych, že je ve formě jako nikdy. Po několika slabších snímcích poslední dekády natočil svůj nejlepší film.
| Jako nikdy | |
| Žánr: | Drama, Psychologický |
| Režie: | Zdeněk Tyc |
| Obsazení: | Petra Špalková, Taťjana Medvecká, Jiří Schmitzer, Marek Němec, Luboš Veselý, Marek Taclík, Jana Pidrmanová, Zdeněk Palusga |
| Délka: | 93 minut |
| Premiéra ČR: | 19.09.2013 |
