A tenhle znáte? Hulič, übersexuál a nesmělý basový kytarista dojedou do Provence. Většina lidí tam hovoří česky, někteří s francouzským, jiní s ostravským přízvukem. Vína teče všude dost a místo hašiše se tam kouří lanýže. Že to není legrace? Ale ano. Nová česká letní komedie Prázdniny v Provence připomíná jeden velký vtip.
Těžko říci, proč se uznávaný režisér Vladimír Michálek rozhodl podílet na tomto projektu. Je určitě sympatické, když Michálek střídá žánry – natáčí seriály, thrillery, dobová i sociální dramata. A ani na kroku směrem k letní komedii není nic špatného. Jedinou záhadou zůstává, proč se Michálek pustil do scénáře Daniela Miňovského o třech klucích z Pardubic, kteří odjedou na jih Francie, kde se během pětadevadesáti minut filmového času nestane vůbec nic.
Když trojice českých muzikantů vystoupí z dodávky do rozzářeného letního slunce u domku tety jednoho z nich, začne se odvíjet pásmo letních příhod, jehož jediným středobodem je víno a konopí ve všech možných podobách a skupenstvích.
Herci Kryštof Hádek, Jakub Prachař a Vojtěch Kotek coby kapela na útěku před povinnostmi všednodenního života sem přijeli hledat inspiraci k tvorbě, ale za celý film nevyloudí jedinou pořádnou melodii. Jejich skupina hraje v historických oblečcích jen unylou hudbu pro zábavu místní venkovské honorace – je to trest za to, že „synci“ zdejšímu podnikateli s ostravskými kořeny v podání Igora Bareše vykouřili lanýže za sto tisíc korun.
Snímek Prázdniny v Provence přitom obsahuje spoustu atmosférických sekvencí, kamera Martina Štrby snímá hrdiny často „zlehka“, v detailech, přes rozmlžené předměty a spolu s hudbou Romana Holého vytváří „letní pocit“ bezčasí a bezstarostnosti, na jehož opojných vlnách se dá nějaký čas plout. Ale rozhodně nikoli hodinu a půl, obzvlášť když podobné pasáže střídají sice slušně zahrané, avšak nepříliš vtipné dialogy plné pseudomouder odbarveného frontmana kapely v Prachařově podání. Tomu jde jinak celý film pouze o to, kde co nejlépe vyprázdnit obsah svých střev.
Občas film zpestří třeba neodůvodněná thrillerová vsuvka, jako když Kryštof Hádek bojuje pod vodou s hadicí bazénového čerpadla. Kontaktně nasnímaná scéna, která se plynule změní ve vtip, ukazuje, že Michálek stále patří k nejtalentovanějším českým režisérům, jak ostatně nedávno potvrdil kriminálním seriálem Mamon. Prázdniny v Provence byly natočené mnohem dřív, pouze jejich cesta do kin kvůli změně distributora trvala dlouho.
Snímek ale není ani letní komedií plnou hlášek, ani filmem, který by prostřednictvím nicnedělání a banalit tematizoval vážnější věci. Možná autoři chtěli natočit dílo stojící někde mezi lidovou řachandou a stylově odvážnější, vypravěčsky rozvolněnou komedií.
Neutkví však jediná průpovídka a vrcholy fyzické komiky jako Prachařovy etudy „jóga s pivním mozolem“ a „lachtan u bazénku“ nejspíš v paměti uváznou nechtěně a až příliš hluboko. Na druhou stranu veškeré chvíle, kdy by se mohlo cokoli odehrát mezi slovy či řádky, brzy zazdí nějaké podobně cirkusové „lachtaní“ kousky.
Michálkův film o tom, jak Češi odjeli do Provence hledat polibek múz, ale vlastně by nejradši doma pili pivo, je především důkazem, že autorský styl nestačí. Možná bychom snímek mohli číst jako kritickou zprávu o tom, že ani pobytem v Provence se Čecháček „pivního mozolu“ v hlavě nezbaví. Jenže mnohem spíš se nabízí podezření, zda právě tento mozol nepřekážel prstům, které psaly scénář.
