Recenze - V Česku máme přece tolik talentovaných filmařů, kteří se ještě nestačili proslavit, a tolik vlastních lokálních námětů, o nichž by se daly natáčet zajímavé a důležité filmy! A snímek PIKO slibuje dokonce spojení obojího, takže musíme náležitě vyzdvihnout, že talentovaný třiadvacetiletý režisér Tomáš Řehořek, který na sebe upoutal pozornost celovečerním debutem Proměny, se záslužně pokusil rekonstruovat, jak se v bývalém Československu za minulého režimu rozšířil pervitin.
PIKO původně koncipované jako dokument se rozvinulo do podoby hybridního hraného filmu s autentickými vsuvkami. Netradiční forma, v hlavních rolích neokoukaní mladí herci, samé přísliby. Výsledných 80 minut ale těžko nazvat plnohodnotným dílem.
Ostatně stejně jako Proměny - film, který možná prokázal Řehořkův cit pro atmosféru, respektive schopnost používat mnoho výrazových prostředků, ale chyběla mu psychologická věrohodnost, logická návaznost či vůbec jakýkoli důvod, proč dílo vzniklo. (Více v této recenzi).
V distribuci víceméně omylem
Nejprve jsme tu měli školní film se všemi jeho syndromy a zároveň ambicí vymanit se z jeho hranic, nyní tu máme jakýsi instruktážní film pro školáky, aby nebrali drogy - a opět s ambicí být něčím víc, než na co materiál původně stačí.
Chápu-li to správně, Tomáš Řehořek chtěl nejdříve natočit dokument se třemi skutečnými aktéry - vynálezcem a hlavní vařičem Pavlem Gregorem, policistou z protidrogového zvaným Fífa a jedním z mála prvotních přeživších uživatelů, zpěvákem skupiny Vitacit Danem Horynou. Minimálně Gregorovy a Horynovy osudy jsou skutečně unikátní a stálo za to je vyzpovídat před kamerou.
Jenomže v procesu výroby se zřejmě přišlo na to, že neexistuje dostatek archivních materiálů, které by dokumentovaly aktivity dotyčných lidí, a tak padlo rozhodnutí dodělat hrané dotáčky. Žánr docu-dramatu nebo docu-fikce je ve světě celkem zajetý, i když spíše nachází uplatnění v televizi než v kinech. Každopádně pořád tu byla otevřená šance pojednat vše kreativně.
Jenomže PIKO se ocitlo v distribuci víceméně omylem. Namísto toho, aby hrané pasáže doplňovaly nevyřčené v dokumentárních zpovědích, tak je buď velmi tupě a přibližně ilustrují a zdvojují nebo působí jako pouhá vata nebo rozehrávky. Chvílemi je hraná rovina časově natolik dominantní, že skoro překvapí, když se tu najednou zjeví mluvící hlavy skutečných lidí.
Problém ale není v pomyslném nevyváženém střídání - i když je tedy zjevné, že výsledný tvar vznikl jako východisko z nouze a nejde o promyšlenou prací s různými rovinami reprezentace. Ty se tu mimochodem objevují ne dvě, ale dokonce tři, přičemž ta poslední celé PIKO úplně potápí.
Kromě autentických výpovědí a hraných rekonstrukcí tu totiž máme i rovinu „vnitřních vidění", jinak řečeno zobrazení toxické schízy, kdy má hlavní hrdina halucinace. Tyhle věci obvykle filmaře lákají nejvíc a podle nich se pozná režijní talent. Má ho Danny Boyle v Trainspottingu, má ho Darren Aronofsky v Requiem za sen a má ho Terry Gilliam ve Strachu a hnusu v Las Vegas.
Soukromé peklo s.r.o.
U Řehořka vypadají nejdrásavější okamžiky v životě feťáka tak, že se zpocený týpek v nátělníku potácí v jakési kotelně jako v osmém díle Noční můry z Elm Street; v jednotlivých místnostech sedí podivné postavičky, případně na vás jukají tlustí souložící muži jako ukázka nejhorší dekadence. Tohle soukromé peklo s.r.o. a na baterky působí hlavně naivně a legračně.
Stejně jako u Proměn se nemůžu zbavit dojmu, že Tomáš Řehořek není schopen překonat limity svého věku a snaží se působit mnohem drsněji, než na co má životní a tvůrčí zkušenosti. Že jeho pokusy (a nic víc to zatím není) jsou jen špatně materializovanou touhou chlapce ze slušného rodiny patřit do filmové rodiny ostrých hochů.
Pravda, s rozpočtem kolem šesti milionů korun je těžké točit retro ze 70. a 80. let, proto je většina scén hodně komorních odehrávajících se v nějakém feťáckém bytě, na chodbě, na dvoře nebo v hospodě, nejdavovější výjev se odehraje na taneční zábavě.
Dobrý film jistě nedělá velká výprava, ale tady se opakuje jiný problém, který byl už v Proměnách. Ze sledování oddělených výjevů na různých místech nevzniká příliš dojem, že se jedná o provázané akce nebo řekněme „průchozí životní prostor" postav. Jako v málokterém jiném filmu je na PIKU vidět, že herci musejí hrát jen útržky a nejsou si vůbec jisti, zda tvoří ucelenou postavu a musí se spolehnout na režii a střih, „že to dají nějak dohromady".
Jenomže v PIKU se stále jen něco načíná a nakusuje, postavy nežijí vlastním životem, nemají možnost se projevit nijak jinak než si to odchodit na place a udělat pár jednoduchých úkonů - zkrátka jen to, co dovoluje formát instruktážního filmu pro školy. Neexistuje možnost se s kýmkoli ztotožnit nebo do něj vcítit.
Hrané ilustrace nevydávají za tisíc slov
Jeden příklad za všechny: s Horynou vyšel nedávno v Reflexu rozhovor, kde popisuje, jak se za blbost dostal do kriminálu jako politický vězeň a to ho zlomilo natolik, že spadl do drogové závislosti. Film rozhodující motivační část proměny chlapce ze slušné rodiny ve „spodinu společnosti" přelétne tak rychle a povrchně, že není možné prožít míru Horynova zoufalství. Na něco takového by snímek potřeboval , řekněme, deset minut, aby byl základně přesvědčivý jako drama.
A nejhorší je, že nejvíc informací řekne pak sám Horyna natočený v reálu; jeho projev už vyvolává emociální reakce, protože to má prožité a nehraje. Řekne to pochopitelně jen v několika větách, ale stačí to pro dokumentární účely. Naopak hrané ilustrace vůbec obrazově nevydávají za tisíc slov, jak zní časté klišé, ale bohužel říkají mnohem méně.
Čili to, co mělo být doplňkem, je naopak naddimenzované a zároveň retardující. Vztah mezi vynálezcem, či spíše českým objevitelem pervitinu Pavlem Gregorem a policistou Fífou zůstává bez vysvětlení; jeho vykreslení je bezradné a spoléhá se i na to, že sami aktéři k němu nechtějí moc říct. Jenomže právě v tom je síla hraného filmu, že dovede zobrazit i nevyřčené či nevyslovitelné. Ovšem Řehořek se o to nepokusí - jeho hrdinové jsou jen mechanické loutky, které do sebe perou drogy.
Stejně jako jsem psal u Proměn, že v sobě obsahují symptom školního cvičení z prváku (zadání: postup práce), tak i v PIKU sledujeme zase jen „postupy práce". Jenomže i tok materiálu, proces výroby či neosobně prováděné akce lze natáčet filmově vzrušujícím stylem - viz třeba Roberta Bressona (K smrti odsouzený uprchl, Kapsář) nebo Martina Scorseseho (Mafiáni, Casino).
PIKO je v rámci možností precizní a atmosférické (chvílemi dost přehnaně), ale v zásadě zůstává nudné. Můžete si vzpomenout i na podnětné způsoby míchání hraného filmu a dokumentu, jako to dělají třeba Michael Winterbottom (Nonstop Párty) nebo Ulrich Seidl (Import Export). PIKO představuje pouze slepou uličku.
Melounkův odkaz
Z hlubin zbytečnosti může film vytáhnout jen finále, které má hodně překvapivou pointu - ale bohužel pouze pro ty, kdo o pozadí příběhu nic nečetli. Vzhledem k tomu, že v propagační kampani už vše bylo prozrazeno, můžete se podivovat nad tím, že setkání herců s jejich předobrazy nebylo dáno do bonusových materiálů na DVD, ale je regulérní součástí filmu.
S účelem filmů typu PIKO by ale šlo polemizovat, i kdyby v sobě mělo působivost, dravost a aktuálnost Dětí ze stanice ZOO (1981) nebo Pavučiny (1986) v době jejich vzniku. Téma drogové závislosti je dnes z filmového hlediska fádní. Není co objevovat, na životě feťáků není nic, z čeho by se dal vytvořit příběh, pokud hodláte setrvat jen u vnějšího pozorování úpadku.
PIKO selhává v tom, aby zobrazilo změněné stavy vědomí a učinilo z nich základní formální princip - kdy i sledování filmu bude trochu ztížené, ale zároveň podnětné. Vzpomeňte si na filmy jako Jákubův žebřík, Nahý oběd, Temný obraz nebo nedávné Vejdi do prázdna.
PIKO se nerozhodně potácí mezi žánry a není dostatečně koncepční (což se dá označit asi za největši slabinu většiny českých filmů). Nefunguje ani jako dokument, ani jako hraný film. A doufám, že se nenajde rozumná osoba, která by vyzdvihovala, že je důležité, že nějaký film „otevírá palčivé téma". U málokteré fráze bychom se měli mít tak na pozoru jako u této.
Aniž bych to zamýšlel nějak zle, s PIKEM se potvrzuje, že jeho zesnulý producent Pavel Melounek stále duchem žil ve svých Horečkách všedního dne - knize, která se snažila vyzdvihovat jakýkoli pokus mladých českých režisérů o něco realističtějšího v rámci socialistického systému.
Tleskalo se za každý minimální projev odvahy „otevřít téma" - aniž se věci opravdu pojmenovávaly a vznikalo něco, co by svým způsobem zpracování zajímalo někoho za našimi hranicemi. Pervitin jako droga za hranice pronikl, film PIKO bude strašit jen pár českých školáků a budou ho mít v šuplíku terapeuti v léčebnách.
| PIKO | |
| PIKO | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Tomáš Řehořek |
| Obsazení: | Rostislav Novák ml., Miloslav König, Štěpán Benoni, Simona Zmrzlá, Vanda Hybnerová, Jiří Černý, Adam Kraus, Dita Zábranská, Jan Plouhar ad. |
| Délka: | 80 minut |
| Premiéra ČR: | 11.11.2010 |
