reklama
 
 

Úmrtí Pavla Melounka rozpoutalo (nejen) souboj kritiků

10. 9. 2010 18:30
Byl nekrolog Jana Rejžka neetický?

Minulý týden, ve středu 1. září, náhle zemřel ve věku 53 let bývalý filmový kritik, pozdější programový ředitel několika festivalů a filmový producent Pavel Melounek. V pátek 3. září vyšel v Lidových novinách lehce nezvyklý nekrolog od Jana Rejžka, který mimo jiné rozebírá Melounkovo bývalé členství v KSČ a letmo na závěr zmíní jeho homosexuální orientaci.

5. září filmová kritička Alena Prokopová založila na Facebooku skupinu „Nechci, aby mi nekrolog psal Jan Rejžek" - přestože ve straně nebyla a je heterosexuální. Ve středu 8. září Jan Rejžek odpovídá Aleně Prokopové dosti neurvalým osobním dopisem, který ona promptně zveřejní na svém blogu, kde se rozjíždí debata.

Stejného 8. září na svém blogu zveřejňuje filmový recenzent a překladatel František Fuka výzvu Jan Rejžek potřebuje vaši lásku -  ať lidé napíšou nekrolog Janu Rejžkovi za hypotetické situace, že v roce 2015 zemře na AIDS.

Stále 8. září: v Lidovkách vychází sloupek Tomáše Baldýnského s titulkem Meloun vs. Rejže, na nějž Rejžek reaguje 9. září sloupkem Nejen o drbech, rovněž v LN.

Uvažuju, nakolik jde o téma, které zajímá běžné čtenáře, již jaksi z podstaty věci nevidí do zákulisí zdejší žurnalistické obce. Pokud ale pomineme osobní nevraživosti, zosobňuje „kauza Melounek" několik problémů, které se týkají obecně psaní ve zdejších médiích. Dostanu se k nim průběžně a prosím chvíli o trpělivost, než nastíním kontext.

Nepřiměřené reakce

Jen velmi zkratkovitě osobní vztahy: Jan Rejžek znal a zná osobně všechny výše jmenované. Kupodivu nejblíže si byl právě s Pavlem Melounkem. S tím měl někdy v 90. letech drobné neshody, které byly ovšem údajně vyřešeny a v poslední době se spolu normálně bavili. Tomáše Baldýnského a Františka Fuku má Jan Rejžek za nepřátele, v čemž částečně hraje roli to, že ho nahradili při moderování Oscarů. (Neuplyne rok, kdy by nenapsal sloupek vypočítávající chyby, které při přenosu udělali. Těžko říct, jak by se mu líbilo, kdyby podobné výčty dělal někdo jemu.)

K Aleně Prokopové chová z nepříliš jasných důvodů chladný vztah. Fuka a Baldýnský mají k Rejžkovi povzneseně výsměšný vztah a zdá se, že ve sporu proti těmto „internetovým humoristickým kutilům", kteří ovládají Photoshop a HTML tagy, bude dinosaurus Rejžek vždycky tahat za kratší konec. Ostatně i Rejžkova nepřiměřená reakce na založení dotyčného facebookového klubu prozrazuje, jak příliš nechápe, že podobné skupiny jsou především recese a nelze jejich názvy chápat doslovně.

Čím více se člověk pokouší rozplétat, kde je jádro sporu, naráží na starou známou poučku, že „pravda není jen to, co se říká, ale je i v tom, kdo to říká, kdy to říká, a proč to říká" (mimochodem, šiřitelem této myšlenky je Václav Havel, což bude pro mnoho lidí výzva, aby to aplikovali přímo na něj.) 

Zde bych tedy ještě měl vysvětlit vlastní pozici, ať máme úplně čistý stůl. Jana Rejžka neznám osobně a on nezná mě. Sleduju ho jen jako „mediální personu". Můj vztah k němu je VELMI ambivalentní a taky se trochu proměňuje.

V roce 2005 jsem u příležitosti jeho soudu s Helenou Vondráčkovou napsal text Jan Rejžek škodí kritice, kde mi šlo o to, že dotyčný proslul tím, že říká silné soudy, ale nesnaží se je obhajovat. Tím z kritiky, jež má být disciplínou demonstrující naše přemýšlení a dokládající, jak jsme dospěli k určitým závěrům, dělá velmi nešťastně jen obdobu pavlače, hospodského tlachu či zlého anonymního internetového výkřiku.
 
Mimochodem dnes, v době blogů, Facebooku a Twitteru víc než tehdy platí, že způsob Rejžkova psaní do novin je formálně přežitý a zcela se rozplývá jeho aura „sám proti všem". Dnes může být každý Rejžkem a jeho hodnota na „trhu idejí" je pouze v tom, jak dobře umí psát a argumentovat. Janu Rejžkovi to bohužel v posledních letech už moc nepíše (jeho strašlivé oslí můstky by měly patřit do učebnic žurnalistiky jako odstrašující příklad!) a argumentací se nikdy příliš neobtěžoval.

Konformita jakéhokoli druhu

Problém je v tom, že samy Rejžkovy názory a postoje, jejich letitá konzistence (a to i za minulého režimu), odvaha říkat nepříjemné a nepopulární věci, ochota pojmenovávat problémy a adresně ukazovat, „kdo je viník", nemají v české žurnalistice obdoby a v zásadě jsou hodny obdivu a následování. Myslím, že tohle se mi nedařilo úplně docenit, dokud jsem se pohyboval na akademické půdě a mojí modlou byla filmová teorie a historiografie.

Ve chvíli, kdy píšete do novin, je zcela zásadní nejen to, jak umíte věci rozebrat, ale především v tom, jaký zaujmete postoj, aniž byste podlehli konformitě jakéhokoli druhu -  jak bezmyšlenkovitému konzumerismu a opatrnému přitakávání „cílové skupině", tak kavárenskému intelektualismu nebo programově a zaťatě undergroundové opozici.

Jistě se můžou vyrojit pochybnosti od ještě odvážnějších lidí, jako je bývalý disident John Bok, kteří naopak Rejžka nařknou z toho, že za minulého režimu byl připosraný a dnes ze sebe dělá arbitra morálky.  Ale kdo četl Rejžkovy sebrané spisy Z mého deníčku (1984-2003), ví dobře, že jeho lavírování, co si v totalitním režimu může dovolit napsat, na něj nevrhá špatné světlo. Bylo v tom tolik otevřenosti, kolik bylo možné. Jistě že tu byl zcela otevřený (a taky zakázaný) samizdat, ale bylo potřeba, aby existoval odstupňovaný odpor a alternativa vůči oficiální nadiktované a tvrdě kontrolované verzi světa.

Rejžkovy „deníčky" slouží jako barvitá kronika doby a člověk si u jejich četby neustále uvědomuje, kolika různým iluzím, mýtům a dobovým módám se věřilo. A že vždycky bylo možné mít střízlivý pohled na věc. (Tady si ale neodpustím citovat Františka Fuku: „Jan Rejžek je mistrem pera, pokud je střízlivý.")

A ještě úplně poslední kontextovou poznámku: Rejžkovi je vyčítáno, že je kádrovák, a tudíž vlastně stejná svině jako komunisti a estébáci, které tak tepe, respektive, že je horší než „oběti StB" čili nebozí lidé přinucení ke spolupráci. Trvalo mi nějaký čas pochopit, že tento názor a pojem kádrovák jsou zgruntu pitomé. Je to floskule, která totálně převrací a snaží se maskovat nepříjemnou skutečnost.

Sexuální orientace

Kádrováci dělali své posudky tajně a ovlivňovali jimi dalekosáhle život ostatních. Rejžek jen veřejně (a bez jakékoli institucionální moci) říká věci, které jsou známé, dostupné a potvrzené, a snaží se bojovat proti jejich utajování. Vytahuje na světlo to, čím se dotyční nejen nechlubí, ale hlavně se k tomu nechtějí znát a odmítají připustit svou vinu a selhání. Navíc se obvykle mají díky mnoha pochybným kontaktům z minulosti velice dobře a žádný pranýř neohrožuje jejich materiální existenci.

Rejžkovi, pokud ho dobře chápu, nejde o to, že lidé mají nebo dokonce můžou být zcela mravně čistí, ale měli by být schopni přiznání a pokání; neměli by věci zlehčovat, zahrávat do outu, a dokonce se cítit pohoršeni, že na to někdo poukazuje.

A že „vina" a „morální poklesek" může mít i jinou podobu než tu, která je definována zákonem, ale často se týká spíš citu, upřímnosti, vnitřní integrity a autentičnosti toho, jak žijeme. Ještě bych ale dodal, že nechci řešit, zda všechna Rejžkova odhalení opravdu poukázala na „ty špatné", a debata o tom, co to znamená být „špatný člověk" a s čím vším se dotyční musejí vnitřně vyrovnávat, je zcela za hranicí toho, co chci říct v tomto textu.

Teď už opravdu k Pavlu Melounkovi a inkriminovanému nekrologu: jádrem sporu je, zda má publicista právo zmiňovat něčí sexuální orientaci. Pohoršení své bývalé kolegyně ze Cinemy Aleny Prokopové moc nechápu. Rejžkovo vysvětlení, že do nekrologu patří i to, jestli byl někdo trestán, jestli umřel na AIDS, jestli byl v KSČ, jestli byl agent StB, nebo byl homosexuál, pokládám za přijatelné a neproblematické.

Možná s tímto „odhalením" mám menší problém, protože mi zapadá do celkové logiky Rejžkova textu. Hlavní námitka, že homosexualitu má smysl zmiňovat jen tehdy, pokud se tematicky odrážela v díle dotyčného, případně pokud to byl aktivista za práva gayů, podle mě v tomto případě neobstojí.

Nacházet spřízněnost

Na Pavlu Melounkovi je naprosto zásadní to, že v životě několikrát obrátil. Byl chvíli prospěchářský vyčůránek, který vstoupil do KSČ kvůli kariéře, pak si ale dovolil v perestrojkové éře zpochybňovat oficiální politickou a estetickou doktrínu, kterou razilo Rudé právo, a upadl v nemilost tehdejšího kulturtrégera Jana Klimenta. S občanskou statečností podepisoval petice a chodil na demonstrace, našel sám sebe a smazal hřích mládí.

Že si přiznal, že prostě nemůže žít v manželství se ženou, byl jen další krůček v tom, jak mohl autenticky naplnit svou existenci. Myslím, že je zbytečné podezírat Jana Rejžka z pokleslé bulvárnosti, protože on si této odvahy na Melounkovi evidentně cenil. 

Navíc, je mnohem pochopitelnější, v čem pak Melounek nacházel spřízněnost s Ferem Feničem, Vladimírem Drhou či Zdeňkem Troškou, s nimiž spolupracoval na festivalech a produkoval jim filmy. Vůbec tím nemířím do oblasti lidové, rádoby vtipné homofobie, „aby se člověk na Febiofestu a festivalu ve Zlíně bál ohnout pro tužku". V homosexualitě bychom neměli vidět jen tělesnost, ale spíš těžký úděl vyrovnávat se se svou jinakostí a pochybami.

Rejžkova poznámka o homosexualitě podle mě komplementárně zapadá do jeho celoživotní metody odhalovat u lidí z veřejného života to, nakolik něco zatajují, potlačují, lžou sobě i ostatním a jak názorově obracejí. Melounek z toho z morálního hlediska vyšel dobře a nekrolog mu nijak neubližuje.

Říct pouze toto ale nestačí. Důvod, proč jsem o celé kauze začal psát, jde dál, než shrnout: „Toto se může v nekrolozích uvádět, jen se to možná mohlo napsat jiným stylem, ale je otázka, jestli na Rejžka někteří lidé nemají averzi, ať by napsal cokoli jakkoli. Na druhou stranu, soukromý způsob Rejžkovy korespondence je příšerný a nevidím jediný rozumný důvod, proč se každou větou a šroubovaným oslovením pořád pokouší někoho urážet."

Jak lakovat narůžovo

Pozdvižení nad nekrologem mi připadá neúměrné hlavně proto, že je překvapivě smířlivý a šokovalo mě spíš to, jak Rejžek nakonec vyměknul. Mrtvýho brouka (1998) - alias etalon všech českých chcípáckých filmů - pokládá za „nedoceněný debut" a Troškovu pohádku Z pekla štěstí (1999), Drhovo Početí mého mladšího bratra (2000) a Anglické jahody (2008), či Janákovy Snowboarďáky (2004) souhrnně označuje za jakýsi „kopec práce".

Ale stála vůbec za to? Vynechá, že Melounek sám režíroval povídku v jednom z nejhorších polistopadových filmů Začátek světa (2000) a kritické zhodnocení celé téhle mizérie se mu vleze do věty „třebaže jeho filmy měly různou úroveň, nikdo nemohl upřít, že poskytl příležitost mnoha začínajícím slibným tvůrcům".

Uf, jak lakovat věci narůžovo. Stačí se podívat na divácké ohlasy, kritické reflexe i žebříčky návštěvnosti. Filmy, na které nikdo nechodil a kritika je strhala, nebo sezónní slepené hity, které s odstupem času mají stále negativnější hodnocení i od obyčejných diváků. (Omlouvám se za zkratkovitost, ale nechávám to na samostatnosti každého čtenáře; stačí si proklikat ČSFD.)

Objevení talenti? Zatím se žádní neprojevili. Dan Svátek? (Či Tomáš Řehořek, jehož navíc neobjevil?)Které jejich filmy svědčí o opravdu velkém talentu? Všechno jsou to plané pokusy. Údajný zachránce žánrového filmu Karel Janák už zase stačil vyhořet.

A tím se přesouváme k pointě, v níž budu tvrdší, než si dovolil být Jan Rejžek. Doufám, že ale bude čtená nikoli jako výraz zloby, ale jako výraz smutku. Hlavní důvod, proč Pavel Melounek produkoval tak špatné a v nejlepším případě zbytečné filmy, spočíval v tom, že neměl vkus, vzdělání, vizi a schopnosti.

A všechno se to dá vyčíst už z jeho knih a článků, které psával před listopadem a v prvních letech po revoluci. Nejsem schopný posoudit, jaký byl Pavel Melounek později coby organizátor festivalů, kde se kolem něj nabalila řada přátel, kteří ho nyní budou hájit, a vůbec ho nechci hodnotit jako člověka.

Ale jako filmový kritik pro mě už od začátku studií filmové vědy prezentoval to nejhorší, jak je možné psát ve svobodných podmínkách, a při studiu časopisů ze 70. a 80. let na mě neudělal dojem ani jeho tehdejší revizionismus.

Rejžek to shrnuje jen přibližně větou „sepsal knihy jako Horečky všedního dne (1987), Proč se hraní kdekdo klaní (1990) nebo Čeští filmaři, něžní barbaři (1996), v nichž postřehy o české kinematografii tlumočil zoufale šroubovaným jazykem". Nejde ale jen o jazyk a o to, že na vrcholnou hrůzu „Biják: Intimní osvětlení českého filmu" Rejžek zapomněl, přestože ji před lety nominoval za nejhorší českou knihu.

Na Melounkově psaní bylo patologické už jeho napojení na samotné filmaře, tedy to, že všechny své poznatky, kritéria a soudy o filmech získal tím, co mu napovídali sami tvůrci. Za Melounkovým psaním nestály žádné solidní estetické teorie, studium historie (či více verzí dějin) kinematografie ani vášnivé sledování současné zahraniční produkce. Kdykoli od něj člověk četl zprávu ze zahraničního festivalu, propadal se hanbou za jeho mimoňství, neznalosti, povrchnost a provinčnost.

Právě ono kamarádíčkování s lidmi z malého českého rybníčku, pocit insiderství, touha „být jedním z nich" a ochota svádět žabomyší boje o to, jestli se nějakému průměrnému českému filmaři povedlo natočit si aspoň jednu „hezkou scénu", je základem marasmu zdejšího deníkového psaní. Právě proto jsou Melounkovým odchodem nejvíce zaskočeny Mirka Spáčilová z DNES a Věra Míšková z Práva, protože patřil do jejich mentálního světa.

Pavel Melounek byl nejvýraznějším představitelem toho, jak a proč v Česku nefunguje nezávislá filmová kritika, jak jsou všechna náročnější měřítka neustále upravována a snižována podle toho, jak bídně je na tom momentálně česká kinematografie, jak se zdejší kritici staví nejčastěji do role protektorů domácí tvorby, pozdních dramaturgů (kteří radí, jak mohlo být určité dílo lepší), případně lidí s neproměněnými ambicemi sami točit.

Je nesmírně těžké prosazovat vůči tomu vizi různě rozvinutých verzí cinefilie, skutečně svobodné lásky k filmu, která se neomezuje na hranice ani čas, nehodlá filmaře úkolovat a „perestrojkově" je usměrňovat, ale chce komunikovat se soběstačnými plnohodnými díly. Ne s nedodělky, „pokusy" nebo továrensky dělanou výplní volného času. Koncepční, disciplinovaná a dotažená díla vznikají na všech kulturních úrovních - v popkultuře, v undergroundu i jinde.

Předpoklad souhlasu

A obávám se, že tímhle naráží na své limity i Jan Rejžek, který ve svých textech rovněž nevstupuje s filmy do dialogu, nesnaží se je interpretovat a analyzovat. Pavel Melounek jako kritik selhal tím, že se od počátku nechal semlít „filmařským světem".

Jan Rejžek si vybudoval k umělcům distanci, ale nějak se ve svém psaní zapomněl napojit na samo umění. A svůj případný pisatelský talent tak rozdrobil jen do mnoha krátkých sloupků. A to je zase jeho celoživotní selhání.

O vlastní zážitky se jistě neochudil (ostatně málokdo má takový přehled o kultuře, to nelze zpochybnit). Ale že by to dokázal zprostředkovat čtenářům, nebo jim dokonce rozšířit způsoby vnímání a chápání některých děl? 

Zatímco Melounkovou životní náplní byla obhajoba a později rozmnožování mizérie českého filmu, byť se často skrývala za zdánlivou kritičnost, Jan Rejžek si klade jako maximu říkat bolavou pravdu o stavu české kultury. (A většinou v jeho litaniích pak k vlastní škodě zanikne i spousta pochvalných poznámek.)

Kdysi dávno, když ještě psával do Melodie nebo Filmu a doby, však vsazoval probíraná díla a umělce do širšího kontextu. Dnes ale z jeho psaní nečiší téměř nic jiného než pohrdání, předpoklad automatického souhlasu, a téměř se ztrácí jakékoli jemnější rozlišování mezi člověkem-umělcem a jeho dílem.

Zdá se, že i Jan Rejžek je tedy víc produktem minulého režimu, než je schopen si připustit. Tehdy se na školách učilo jen papouškovat ideologickou doktrínu a jedinou protireakcí byla ignorace, brblání nebo agresivní opozice. Bavit se o věcech s jistou základní vstřícností a touhou je pochopit je Rejžkovi cizí. Proto i přese všechnu pravdivost jsou jeho texty vlastně banální.

autor: Kamil Fila | 10. 9. 2010 18:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama