Recenze - Nový film Davida Ondříčka Ve stínu je bezesporu řemeslně dobře odvedená práce. Detektivní thriller z první poloviny padesátých let vypráví o kapitánovi kriminálky Haklovi (Ivan Trojan), který ve zdánlivě banálním vyšetřování loupeže objeví stopy komplotu Státní bezpečnosti, která potřebuje zlikvidovat v exemplárním procesu vedení pražské židovské obce.

Námět má v sobě potenciál na skvělý žánrový film o hrdinovi bojujícím proti systému, se kterým nejde vyhrát. Každá investovaná koruna či euro do výpravy sedmdesátimilionového filmu je znát, herci hrají jako o život (nebo alespoň jako o České lvy), hudba Jana P. Muchova dokresluje atmosféru téměř každé scény jako v hollywoodském melodramatu.

Foto: Falcon

Jenže film sráží dvě věci: nelogičnosti scénáře a pak neochota jít víc na dřeň: ukázat surovost estébácké mašinérie, kterou nabídly třeba Pouta (a to padesátá léta byla ještě o dost jinde). Film Ve stínu zkrátka není schopný překročit stín mainstreamových očekávání publika.

Škobrtání k velkým hodnotám

Ke kladům filmu patří příjemně civilní vykreslení každodenního života Haklovy rodiny, starající se více o měnovou reformu než o politiku. Přesto Ve stínu není ten typ filmu, který pomocí thrillerové zápletky postihuje výstižně atributy doby. Spíše využívá kulisu vyhrocených padesátých let a s nimi spojený státní teror k tomu, aby na vcelku banálně vystavěnou detektivní historku napasoval moralitu o úctě k sobě samému a životu v pravdě. Což je samo o sobě v pořádku, jenže film k vyprávění o velkých hodnotách doklopýtá docela škobrtavě.

Expozice snímku vypadá, jako kdyby Jiří Sequens přemístil Hříšné lidi města pražského do padesátých let a rozhodl se je natočit ve stylu amerických filmů noir.

Foto: Falcon

Detektivové chodí v dlouhých pláštích a kloboucích naražených v nočním dešti do čela, znají každého kasaře ve městě osobně a jak Miroslav Krobot, Norbert Lichý nebo Simona Babčáková představují ve filmu typy, které by krásně zapadly do vacátkovské galerky.

Pak se ale náš hrdina Hakl, obyčejný chlap s milující manželkou (Soňa Norisová) a malým synem, začne šťourat v něčem, do čeho mu nic není.

Foto: Falcon

Do případu loupežného přepadení klenotnictví, zinscenovaného StB, se vloží jako hlavní vyšetřovatel expert z NDR, major Zenke (Sebastian Koch). Hakl k němu logicky pojme nedůvěru, vždyť chce jako hlavní odborný arbitr poslat pět nevinných lidí na šibenici.

Diváci ale díky scénáři už záhy vědí, že Státní bezpečnost Zenkeho drží pod krkem, protože má za sebou velmi temnou válečnou a ještě temnější poválečnou minulost, a že to tedy není jednoznačný darebák.

Nechci spoilerovat, a tak jenom napíšu, že postava Zenkeho je vděčná, protože se na ni dá navěsit spousta morálních a etických dilemat, ale jinak mi přijde z hlediska historické logiky a věrohodnosti naprosto nepřesvědčivá.

StB zkrátka tímhle způsobem nepracovala, to mi nikdo nevymluví.

Scenáristická ruka navíc Zenkeho nastěhuje do stejného baráku, kde bydlí i Hakl, takže si tu tito dva odbojní kverulanti, o nichž StB ví, že jim nemůže věřit, v pohodě bez dohledu tajných na cigáru na pavlači mohou intrikovat. Tvůrci zkrátka dávají přednost pevnosti schematické konstrukce příběhu před elementární přesvědčivostí.

Žádné velké drama

Snad ani jednou (s výjimkou brutální krátké scény v závěru, která právě proto působí jako pěst na oko) nám tvůrci nenechají dát zakusit opravdovou bolest některé z postav, i kdyby mělo jít jen třeba o vedlejší postavy neprávem obviněných členů židovské diaspory, jejichž zatýkání nebo výjevy z následného procesu inscenuje Ondříček mechanicky, skoro bez zájmu.

O citových stavech se ve filmu spíše mluví, než že by se předváděly. Všudypřítomná hudba má vytvářet napětí a ždímat emoce, ale dává místo toho spíš na odiv, že se ve filmu zas tolik dramatického neděje.

V závěru snímku se objevuje věnování všem, kteří se postavili na odpor komunistické zvůli. Haklův příběh se ale dá těžko brát jako úplně přesvědčivý příklad. Tvůrcům se nedaří evokovat plasticky hrůznost doby a věrohodně psychologicky vysvětlit přerod hlavní postavy v hrdinu riskujícího pro pravdu oběť nejvyšší.

Je to paradox, ale film, který má ambice vyprávět o odvaze až za hrob, dojíždí na to, že se sám drží příliš při zdi.