Recenze - Jméno herce Marka Wahlberga v titulcích se za posledních několik let (až na výjimky typu Fightera) stalo víceméně varováním, že máme co dělat s otravnou béčkovou kriminálkou. Pokud vás o tom nepřesvědčil Odstřelovač nebo Max Payne, pak Kontrabandu by se to mohlo povést. Dokonce se dá mluvit o katalogu přehmatů, nedostatků a chyb, kterých se lze při tvorbě podobného typu filmů dopustit.

Na první pohled přitom snímek nevypadá úplně beznadějně. Jedná se o remake islandské kriminálky Reykjavik-Rotterdam o bývalém pašerákovi, který je přinucen zúčastnit se ještě jednoho posledního kšeftu, v němž se samozřejmě všechno zvrtne.

Otřepaná hollywoodská klišé

Foto: Bontonfilm

Baltasar Kormákur si v islandské předloze Reykjavik-Rotterdam zahrál hlavní roli a nyní se představuje jako režisér Kontrabandu. Čeští diváci si možná budou pamatovat jeho iritující bolestínský režijní debut S milenkou mé matky nebo snesitelně ponurá Severní blata, jež v roce 2007 vyhrála karlovarskou soutěž. V Kontrabandu ale dělá ze zemité severské krimi rozbředlou a naivní frašku.

Většina dramatu, jež se kutečně odehrálo na trase Reyjkavik-Rotterdam, se v americké verzi „ztratila v překladu". Nejde jen o to, že přepis z evropských do amerických reálií působí místy dost neuvěřitelně - krádež originální malby Jacksona Pollocka v Holandsku je ještě přijatelná licence. Když ale plátno loupí v Panamě ozbrojená narkomafie z dodávky, vyzní to spíš jako nechtěný vtip.

Ještě horší jsou třenice vyplývající z různých pojetí žánru. Mnoho evropských žánrovek těží z toho, že usazují idealizovaná hollywoodská klišé do šedivé nejednoznačné reality. V případě Kontrabandu se tenhle proces obrací naruby - žánrové konvence se vyzvedávají zpět z civilních prostředí, oprašují se od tíživých nánosů každodennosti a vracejí do lůna bezpečné, od skutečnosti odtržené zábavy.

Foto: Bontonfilm

Drsní gangsteři dodržující rodinné hodnoty

Veškeré sociální motivy z děje mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Reykjavik-Rotterdam představuje svého hrdinu jako zkrachovalou existenci; dluží za nájem a žije v bytě plném starého nábytku od svého kamaráda, který dříve chodil s jeho manželkou. V Kontrabandu se naopak dostáváme o řadu společenských pater výš a máme tu co dělat s úspěšným a zabezpečeným mužem, jehož rodina vypadá jako z katalogu (za manželku má Kate Beckinsale).

Zároveň s tíživou realitou palubu opustila i velká část motivací postav. V obou filmech hlavního hrdinu na nákladní loď nežene ani tak jeho hmotná nouze, ale snaha splatit dluh dospívajícího bratra jeho ženy, který sám pašuje a byl nucen jednu zásilku utopit v moři, aby ji neodhalila policie. V islandském originálu působí hrdinovo rozhodnutí vrátit se ke staré ilegální praxi docela přirozeně, zatímco Kontraband si vypomáhá tím, že hmotnou nouzi nahrazuje rodinnými hodnotami.

Zatímco hrdina Reykjavik-Rotterdam riskuje stav, který sice není ideální, ale stojí za to ho držet pohromadě, v Kontrabandu jako by se dávaly v sázku pouhé abstraktní ideály. Působí to skoro jako provokace, když nám tvůrci ve filmu plném drsných gangsterů neustále vnucují obraz rodiny jako něčeho neposkvrnitelného.

Foto: Bontonfilm

Foto: Bontonfilm

Ještě se to snese u hlavního hrdiny, u kterého jsme zvyklí, že hájí základní hodnoty americké společnosti; hodně bizarně to ale působí, když ze dveří bytu psychopaticky působícího sígra vykoukne jeho malá dcerka a z dotyčného se v mžiku stane starostlivý otec. Nakonec skoro čekáme, že se v hnízdě panamské narkomafie odněkud vynoří ušmudlaná a uplakaná holčička, jeden z bouchačů odloží samopal a podá jí lízátko.

Organizovaný zločin se vyplácí

Do ne moc přesvědčivé vize podsvětí, kde si každý kriminálník doma hýčka milovanou ženu a kupu děcek, nicméně celkem pasuje závěr. Nejspíš má vypadat jako happy end, ale zároveň velmi jednoznačně a otevřeně říká, že zločin, zvlášť ten organizovaný, se vyplácí.

Foto: Bontonfilm

Ne, že by takhle nešlo zakončit film, ale málokdy nám to tvůrci podávají tak bezelstně, jako by šlo o ryzí hollywoodský happy end ve stylu všichni jsou šťastni a vše se v dobré obrátilo. Závěr předlohy se sice liší jen v detailech, ale vyznívá o mnoho ironičtěji (příznačné je hlavně to, jaký osud v každém z filmů potkal Pollockovo plátno).

Těžko také říci, proč tvůrci uznali za vhodné prodloužit stopáž na téměř dvě hodiny oproti svižné necelé hodině a půl islandského filmu. Děj v podstatě kopíruje původní snímek, ale rozvolnění tempa tu ještě více odhaluje, že i originál byl sešitý dohromady z několika epizodních nápadů. Většina dramatických situací vzniká za pochodu a působí, jako by měly uměle natáhnout a zkomplikovat základní děj, který je velmi prostý.

V původním filmu dramatické epizodky nevyznívají tak křiklavě nejen díky tempu, ale také proto, že celé drama je tu podáno s nadhledem příběhu obyčejného člověka na nebezpečné akci, kde se komplikace vynořují odnikud a na každém rohu. Kontraband se naproti tomu tváří neustále seriózně a bombasticky, takže celá anabáze oddalující splnění úkolu vypadá jako překombinovaná scenáristická konstrukce.

Nakonec tak z Kontrabandu nejlépe vychází přeci jen Wahlbergova filmografie. V ní je to další zářez, kde herci stačí tvářit se jako tupý nevinný skautík a občas někam doběhnout nebo po někom vystřelit. 

Herec je ostatně zjevně připraven podobné role sehrávat i v civilním životě nebo aspoň svých fantaziích, jelikož v rozhovoru pro časopis Men's Journal prohlásil, že historie mohla být úplně jiná, kdyby cestoval v unesených letadlech z 11. září 2001. Doslova řekl, že v první třídě by napřed byla spousta krve a pak by Wahlberg teroristům přikázal, aby přistáli někde v bezpečí. No, doufejme, že příští hercův projekt nebude remake Greengrassova Letu číslo 93.

Kormákur tu nicméně ustoupil od „severské" žánrové školy ještě dál než ve svých předchozích rozporuplně přijatých amerických filmech Výlet do nebe a Inhale. Zůstává jen ladění obrazu do temných konstrastních barev a neostrých kontur a těkavý pohyb kamery. Na trase Reykjavik-Hollywood se mu tak podařilo většinu severského žánrového nákladu vyklopit do moře.