Recenze - V recenzi k prvnímu dílu Nymfomanky jste mohli číst: "Jde nepochybně o nejskandálnější film roku." Tato úvodní věta se neupínala k čuňačinkám na plátně, neboť nějaká ta rozevřená vagína dnes už nemá moc plodit skandály, ale ryze k okolnostem distribučního uvedení Trierova posledního opusu do kin po dvou částech.
Jde o záměr režiséra Larse von Triera, o distribuční svévoli, o sofistikovanou hru? Máme se vztekat? A na koho? Máme film hodnotit po částech? A první díl pak řadit do právě uplynulého roku, zatímco ten druhý jako jeden s prvních titulů do toho nového?
Jestli něco druhá půle celkem spolehlivě pohřbila, pak právě tyto úvahy o záměrnosti či svévoli, které se honily divákům hlavou mezi oběma půlkami. Samotná Trierova estetika závěru jeho volné trilogie "osudových protikladů" totiž zvládne naházet divákům pod nohy dostatečné množství klacků, takže už opravdu nebudou mít příliš zapotřebí klopýtat houštinami distribuční praxe.
Na pohovce psychoanalytikově
Trier se už v Antikristovi pustil do zvláštního přehodnocování své uplynulé tvorby, vizuálně úchvatné obrazy i struktura inspirovaná hudebními opusy upomínaly na jeho ranou tvorbu, na snímky jako Evropa či Prvek zločinu, ale zároveň v nich byly zřetelně cítit pozdější syrové snímky hnutí Dogma.
Podobné to bylo i s Melancholií - po předchozím tematizování propadu do chaosu se v lecčem podobnou formou dostalo na zkoumání stavu, který dal snímku název.
V obou filmech šlo o souboj nepřekonatelných protikladů jak na rovině obsahu, tak na rovině formální - mužský vs. ženský princip, racionalita vs. emoce. A podobně se prolínaly i odkazy na četné umělce a myslitele - od Nietzscheho přes Wagnera či Pietera Brueghela až po Freuda - s čistou silou neuchopitelných obrazů.
V případech těchto snímků navzdory různým racionalizacím, k nimž vybízely, vždy v posledku o diváckém přijetí či odmítnutí rozhodovala právě schopnost či ochota naladit se na tyto výjevy, ponořit se do oblastí, v nichž mluví lišky, vládne chaos, hroutí se světy. Zpomalené scény, surreálné okamžiky, napětí mezi zvukem a obrazem…
Nymfomanka se pouští do vyprávění o další temné stránce lidské (či specificky ženské?) duše, kterou nelze snadno uchopit, natož pak morálně soudit, radikálně odlišným způsobem. Místo konečného ponoru do neuchopitelných obrazů je posedlá racionalizací.
Díky ústřední vypravěčské kostře, která události prezentuje retrospektivně, máme coby diváci dojem, jako bychom spolu s ústřední hrdinkou, vyprávějící svůj příběh starému panicovi a knihomolovi, leželi na jakési psychoanalytické pohovce.
Různě spolehlivé informace a banality
Trier rozehrává velké množství her a tentokrát není možné hledat ve způsobu výstavby děje nic než požitek z toho, jak nás (a možná i sebe) dovede vodit za nos. To zatím není kritika, ale pouhý popis jeho metody.
Místo hudebních opusů, kterým se svou formou či strukturou podobaly předchozí dva snímky, jsou tentokrát inspirace převážně literární. Film vede diváky, podoben starému edukativnímu románu, ale přitom se v mnohých odbočkách a nespolehlivém vyprávění podobá i četným románům postmoderním a místo zahlcování obrazy zahlcuje (různě spolehlivými) informacemi.
Pokud se Trier na stylistické rovině doposud snažil přehodit výhybku ve věčném sporu racionality a iracionality na stranu emocí, zmatku a neurčitosti, zde je naopak posedlý výkladem, více či méně chatrnými analogiemi a přirovnáními. Tentokrát vede diváky zcela názorně, avšak mnoha různými směry.
Vrší na sebe klišé a jednoduché opozice, přiznává to a snaží se díky tomuto zmnožení osvobodit jednoduché příměry z jejich banality.
Na Nymfomanku se lze jistě koukat jako na příběh nenasytné ženy ve vleku svých vášní, pozorovat její sexuální eskapády a jejich dopady na její život i život jejího okolí a pokoušet se uvažovat o otázkách morálky. Jenže přestože Trier zdánlivě točí morality, spíše než k morálnímu hodnocení se jeho poslední snímky snaží dobrat k co možná nejvěrnějšímu zachycení určitých stavů lidské duše. Navzdory záplavám černého humoru a ironie tu jde v posledku právě o to.
Takže zatímco Joe vypráví své příběhy o šermujících se afrických penisech a o svých morálních poklescích a zatímco Trier neváhá explicitně citovat a parafrázovat mnohé včetně vlastní tvorby (odkaz na scénu s dítětem v Antikristovi), celý jeho film, ač přeplněný detaily a odbočkami, opět míří k vcelku jednoduché věci: chce zachytit sexuální neukojitelnost a skrze ni se podívat z nového úhlu pohledu na vztah mužského a ženského.
Od Tarkovského k šestákové detektivce
Nymfomanka, část II.
Dánsko / Německo / Francie / Belgie / Velká Británie, 2014, 123 min
Režie: Lars von Trier
Scénář: Lars von Trier
Kamera: Manuel Alberto Claro
Hrají: Charlotte Gainsbourg, Shia LaBeouf, Stellan Skarsgård, Stacy Martin, Willem Dafoe, Jamie Bell, Connie Nielsen, Mia Goth, Sophie Kennedy Clark, Christian Slater, Uma Thurman
Na rozdíl od melancholie či temných hlubin šílenství pro zachycení nymfomanie silné obrazy nejsou ideální. Mnohem spíše se tu nabízejí de Sadeovské popisy a katalogy, vyprávění je potřebnější než vizualita, a nic na tom nezmění všechny ty explicitní detaily penisů a vagín.
Ve světle této perspektivy už nikterak nepřekvapí, že sled kapitol není sevřenou konstrukcí jako v předchozích filmech, ale náhodným výběrem vypravěčky a také nepřekvapí to, že z úvodního záběru, který podobně jako u Antikrista či Melancholie působil jako rámování či ouvertura, se nakonec nevyklube velkolepá předehra k něčemu, co známe od Tarkovského.
Z tajemných pohledů kamery v zasněžených potemnělých uličkách se nakonec vyklube jen expozice scény, která příznačně spadá spíše do říše šestákové detektivky.
Dává to smysl. Stejně jako dává smysl neuvěřitelná hromada dalších věcí. Film vás nutí dělat další a další analogie, uvažovat nad všemi těmi názorně řečenými či ukázanými vodítky a snažit se dát dohromady skládanku.
Nehraje se o to, zda Nymfomanku pochopíte. Protože tajnosnubného tu není skoro nic. Jde o to, jestli z množství vodítek vyvstane svět, ve kterém ten snímek není jen zábavným vypravěčským cvičením, autoterapeutickou hrou a rozverným pohráváním si s divákem.
Na Nymfomanku se lze jistě koukat jako na příběh nenasytné ženy ve vleku svých vášní, pozorovat její sexuální eskapády a jejich dopady na její život i život jejího okolí a pokoušet se uvažovat o otázkách morálky. Jenže přestože Lars von Trier zdánlivě točí morality, spíše než k morálnímu hodnocení se jeho poslední snímky snaží dobrat k co možná nejvěrnějšímu zachycení určitých stavů lidské duše. Navzdory záplavám černého humoru a ironie tu jde v posledku právě o to.
Při správném natočení perspektivy se z vagíny může stát oko, které na vás mrkne. A možná najdete i odpověď na to, proč je Bachovo pojetí fugy blíže kapele Rammstein než fuze Beethovenově. A vedle her, které už dalece přesáhly hranice nadinterpretace, se lze pustit i do sofistikovanějších a méně náhodných mentálních cvičení, uvažovat nad kompaktností celé trilogie, nad všemi důvody toho, proč Trier tentokrát víc mluví, než ukazuje, mnohem víc škádlí, než ohromuje. Proč je jeho film mnohem přeplněnější a přitom takřka prost scén, které by vás samy o sobě naplňovaly.
Nepochybuji o tom, že jde o záměr. A neříkám, že mě nebavilo tato cvičení a hry během filmu provozovat. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že když tři čtvrtiny sledovacího času dumám, místo toho, abych zíral, je něco špatně.
