Od našeho zpravodaje v Berlíně – Když v úvodu nového filmu Přes kosti mrtvých, který soutěží na festivalu v Berlíně, kamera zabere fotogenickou skupinu jelenů, dostaví se pocit, jako by kameraman byl jedním z nich. Tak moc je nálada v prvním celovečerním pokusu režisérky Agnieszky Hollandové o žánr krimi prodchnuta láskou ke spárkaté zvěři.
Třikrát na Oscara nominovaná polská filmařka si už detektivní žánr vyzkoušela při režii několika epizod ceněného amerického seriálu The Wire − Špína Baltimoru. Tentokrát však v adaptaci knihy Olgy Tokarczukové vytvořila podivný, takřka fantaskní svět, v němž se potkává ekologie, esoterika i terorismus přímo na polsko-české hranici. A je to dosti šílený svět.
Šedovlasá Janina, která trvá na tom, aby ji všichni oslovovali příjmením Duszejková, nechala dávno kariéru inženýrky za sebou. Běhá po lesích se svými dvěma psy, když ji v kůlně navštíví kanec, přátelsky na něj zachrochtá, a stejně intenzivně jako miluje zvěř nenávidí myslivce.
Ve chvíli, kdy se její psi ztratí a v sousedství je nalezeno mrtvé tělo prvního záhadně zesnulého lovce, začne atmosféra v komunitě houstnout. Lovecká sezona tu nikdy nekončí a všichni místní − od starosty přes policisty po kněze − trvají na tom, že zabíjet zvířata není ani zločin, ani hřích. Divoženka Duszejková si to nemyslí.
Jako by se, možná ve snaze co nejvěrněji adaptovat knižní předlohu, režisérka se spisovatelkou při tvorbě scénáře nechtěly vzdát jediného motivu. V podivně vyprávěném filmu, který vznikl v polsko-česko-slovensko-švédsko-německé koprodukci, střídá detektivní thriller ze zasněženého pohraničí letní volnomyšlenkářská komedie.
Vejde se sem jak svobodomyslný entomolog z Olomouce v podání Miroslava Krobota, tak subtilní blonďatý policejní IT specialista, z něhož se vyklube nejen epileptik, ale též hacker, jenž umí zmáčknutím tlačítka zhasnout takřka celý svět.
Ústřední důchodkyně hraje milovnici přírody daleko za hranou běžné vášně, její láska se dotýká posedlosti. A podobně démonicky působí myslivci, kteří mučí lišky a další zvěř v klecích, či kněz, jehož kázající ústa kamera zabírá v extrémním detailu.
Poláci mají rčení "Je to jako v českém filmu". To když něčemu vůbec nerozumí. Agnieszka Hollandová po spolupráci na seriálu Hořící keř natočila v české koprodukci údajně svůj nejčeštější film. To rčení se při jeho sledování bohužel bude hodit − a nejen Polákům.
Jen těžko lze snímek vnímat jako politickou metaforu, na to směřuje k až pohádkovému vyústění. Není to ani temný thriller, ani komedie, ani moralita a vzhledem k myslivecké tematice se dere na mysl klišé o honění příliš mnoha zajíců najednou.
Naplňují jej i režisérčina slova o tom, že z knihy zůstalo ve filmu vše podstatné zachováno. Jsou za tím dva roky psaní a jedenáct verzí scénáře.
Feministické, či dokonce anarchistické tóny závěru snímku dělají těmto idejím medvědí službu, neboť za jejich obhájci nelze vidět skutečné lidi, ale spíš karikatury. Urputnou esoteričku, která si jen těžko získá sympatie dokonce u nejzarytějšího odpůrce myslivosti, nelze na její vnitřní i skutečné cestě ve filmu vystopovat. To by divák musel být jelen.
