Recenze - Jak souvisí zdánlivě bezvýznamná dvojitá vražda zlodějíčka a poslíčka s pizzou se sebevraždou kongresové rešeršistky? Střípky rušné washingtonské každodennosti startuje skotský režisér Kevin Macdonald thriller, který semele svět deníkářské žurnalistiky, temné kouty vrcholné politiky i osobní vztahy hrdinů.
Neboť půvabná rusovláska pracovala pro republikánského senátora Stephena Collinse vyšetřujícího výnosné machinace s národní bezpečností. A také s ním měla poměr, což zkušeného novináře deníku Washington Globe Cala McAffreyho mimořádně zajímá už proto, že s Collinsem kamarádí od školy a s jeho manželkou se kdysi tak trochu zapletl.
Pracuje sice na oné dvojité vraždě, ale příteli se snaží pomoct; i poté (a zejména poté), co se ukáže, že mezi oběma případy je ošklivé spojení...
Na trase Londýn-Washington
Události a stopy se vrší ďábelským tempem a táhnou diváka vstříc katarzi s řemeslnou elegancí a rychlostí, která téměř nedává prostor k nadechnutí, srovnání indicií a jejich důsledků. Film se dobírá pointy skokem přes několik logických děr - které si ovšem uvědomíte mnohem později, pokud vůbec.
Trojici hvězdných scenáristů (Matthew Michael Carnahan, Tony Gilroy, Billy Ray) nelze nařknout z polopatismu, jejich problém leží jinde - a je patrně nevyhnutelný. Na odstřel vychází z výborné britské šestidílné televizní série, jíž se víceméně přidržuje, což znamená, že museli zhustit 300 minut do méně než poloviny času, aniž by zápletku výrazně zbanalizovali.
Daň za tohle harakiri je zřejmá. Epický komfort, který Britům dovolil stvořit větší množství figur a jejich příběhů, se smrskává jako elastická punčocha kolem zápletky, již rozehrává s velmi redukovaným počtem postav takřka zbavených lidského zázemí.
Výjimkou zůstává Cal, jemuž i tak povoluje americký remake jen vzpomínku na milostnou aféru - a to proto, že je podstatná pro zápletku. Což by nemuselo být špatně, kdyby právě takto zeštíhlená psychologie nezpůsobila, že závěrečný zvrat působí schematicky a jaksi zbytečně.
Skok v čase
Vzhledem k tomu, že britská série je šest let stará, bylo nutné přizpůsobit příběh jak reáliím, tak vývoji, kterým prošla média. Tedy zejména média, protože svět politiky se všeobecně tušeným kalem je stereotypně funkční odjakživa.
Roztomilým paradoxem je, že jakkoli se scenáristé snažili novinářský svět modernizovat, obraz, který jim vychází, je staromilsky nostalgický a přímo odkazuje k tradici subžánru prosperujícího už od 30. let minulého století.
Připomene jednak čistě profesní (tzv. procedurální) snímky typu Všech prezidentových mužů či Zodiaca, ale svým nastavením oživí i vzpomínku třeba na půvabnou komedii Jeho dívka Pátek. Právě v ní nacházíme hašteřící se dvojici novinářů lovících sólokapra.
Ale na rozdíl od 30. let, kdy se Cary Grant a Rosalind Russellová hádají z pozic komplikovaného milostného vztahu, dělí Russella Crowea coby Cala a Rachel McAdamsovou coby jeho mladou kolegyni nikoli city, ale čas.
Respektive generační střet dvou modelů žurnalistiky, neboť on je z onoho mizejícího druhu novinářů, kteří svědky obcházejí s tužkou a blokem a věří v kvalitu a uzávěrku. Della je naproti tomu mladá ambiciózní blogerka, jejímž cílem jsou drby z Kapitolu. Vzájemná nechuť je logická, dramaticky oprávněná a vděčná - ovšem nevyužitá.
Della se vzápětí poté, co s Calem začne spolupracovat, stává jen jeho více méně oddanou učednicí - čímž přichází snímek nejen o realistický obraz současného deníkářství, ale i o vděčnou možnost nechat ty dva ječet na sebe až do aleluja.
Papírový oheň a blogerská voda
Staromódní koleje, do nich neúprosně zaplouvají, naštěstí končí u společného pocitu parťáctví - a velmi šťastně je vyvažuje postava šéfredaktorky v podání skvostné Helen Mirrenové, rozpolcené mezi věrností k "velké reportérské minulosti" a tlakem, jejž na ni vyvíjí noví majitelé listu, pro něž se pravda a veřejná služba měří bankovním účtem.
Byť je jí vyhrazeno jen minimum scén, právě ona je nejvěrnějším obrazem soumraku vznášejícího se nad tradičními tištěnými médii, a je tudíž věrohodně „nejaktuálnější" postavou filmu.
Ostatní se pohybují na úrovni typů a jejich životnost přímo závisí na kvalitě hereckých výkonů. Podle očekávání to nejsamozřejměji zvládá Russell Crowe, který svého umolousaného šupáka vybavil vnitřní intenzitou a umanutou tvrdohlavostí. Byť je otázka, zda by někdo takový dnes vůbec obstál, z diváckého hlediska dokonale naplňuje představu o reportérovi jdoucím po stopě za cenu jakékoli oběti.
Jeho kolegyně Rachel McAdamsová je tu za naivku a jako taková funguje, ale její spojení s Crowem příliš nejiskří. Nu a Ben Affleck coby kongresman Collins je prostě Ben Affleck, toporný panák v obleku, s příležitostně vysunutou bradičkou na znamení citového pohnutí.
Abychom mu nekřivdili - většina politiků nevypadá jinak, jen si těžko představit, že by se on a Crowe mohli v kterékoliv z paralelních minulostí kamarádit, marihuana na vysoké sem nebo tam.
Na rozloučenou
Pokud měli tvůrci v úmyslu natočit rychlý, inteligentní a napínavý thriller, z velké části se jim to povedlo. Podle obecného mínění sice nepřekonali předlohu, ale ta se v Česku nevysílala, takže nás to nemusí tak mrzet.
Co ale patrně neplánovali, byl sentimentální valčík na rozloučenou: sbohem jednomu vyhasínajícímu světu i jednomu končícímu filmovému žánru. Divák bez zkušenosti s novinářskou praxí tak může být spokojen s obrazem novin, jaký zná, ti, kteří kdy viděli rotačku zblízka, mohou vnímat závěrečnou titulkovou sekvenci s nostalgickým pohnutím.
| Na odstřel | |
| State of Play | |
| Žánr: | Thriller |
| Režie: | Kevin Macdonald |
| Obsazení: | Russell Crowe, Ben Affleck, Rachel McAdamsová, Helen Mirrenová, Robin Wrightová Pennová, Jason Bateman, Jeff Daniels |
| Délka: | 127 min. |
| Premiéra ČR: | 28.05.2009 |
