Recenze - Třetí Muži v černém znamenají nostalgický návrat v čase. Nejde ani tak o to, že cestování časem je hlavním motorem jejich zápletky ani o to, že se podstatná část filmu odehrává v dokonale vypiplaných kulisách roku 1969.

Tenhle aspekt je na filmu vlastně nejvíc současný, protože jak se ukazuje třeba na příkladu seriálu Mad Men, pravidelně vyhrávajícím prestižní televizní Emmy, retrostylizace a éra šedesátých léta obzvlášť jsou dnes opravdu hodně cool a v kurzu.

Tím návratem míním to, že se režisér Barry Sonnenfeld přihlásil k oldschoolové poetice prvních dvou dílů. Mluvme raději o tom prvním z roku 1997.

Druhé pokračování natočené o pět let později by fanoušci agentů K (Tommy Lee Jones) a J (Will Smith) nejraději vymazali z paměti podobně, jako to tito tajní specialisté dělají se vzpomínkami obyčejných smrtelníků, když se zrovna nachomýtnou k nějakému kontaktu s emzáky.

Nerozluční parťáci | Foto: Columbia Pictures

Ach ta osmá dekáda

První Muži v černém byli vlastně retro už v době svého vzniku. Vycházeli ze zájmu o UFO, kontakty s mimozemšťany a paranormální jevy, který v popkultuře v druhé polovině devadesátých let zpopularizoval seriál Akta X. Jenže na rozdíl od toporně vážných agentů Muldera a Scullyové, hledajících úporně pravdu někde venku, nasadil do boje o záchranu světa komediální torpédo s proříznutou pusou Willa Smithe a úsečně kamenného Tommyho Lee Jonese. Dokázal, že blízká setkání třetího druhu mohou být třeba i jenom bohapustou zábavou.

Sonnenfeld zadaptoval komiksovou předlohu Lowella Cunninghama a výrazně zjemnil její cynické a satirické ostří. V grafickém románu je ona tajná organizace mužů v černém radikální a nemilosrdnou odnoží CIA, jejíž agenda hraničí s xenofobií a která s odkazem na bezpečnost Ameriky likviduje celé mimozemské rasy.

Rick Baker a jeho výtvory | Foto: Columbia Pictures

Kampak ale s takhle vážným poselstvím na režiséra laskavě morbidní (kupodivu to není protimluv) Addamsovy rodiny. Sonnenfeld čerpá ze sci-fi komedií osmdesátých let jako byli Krotitelé duchů Ivana Reitmana nebo Gremlins Joea Dantea, stejně jako ze subžánru parťáckých policejních komedií o nesourodých mužích zákona, který zažil boom ve stejné dekádě.  Tvůrci do tohoto mixu přidali hravý design všech těch mimozemských zrůdiček, spoustu rychlopalných hlášek a dokázali nějakým zázrakem, že mezi postavami fungovala opravdová chemie.

Přijít s něčím novým

Jedním z důvodů, proč selhal sequel Mužů v černém, je ten, že už v něm scházel moment překvapení: chyběla v něm divácká rozkoš z poznávání hravého fikčního světa, v němž v New Yorku - ukryti před lhostejnými zraky lidí - žijí bez povšimnutí zástupci různých mimozemských ras. Sonnefeld si byl dobře vědom, že třetí díl má šanci na úspěch, jen když přijde s něčím novým: představí nové postavy nebo výrazně změní náhled fanoušků na ústřední postavy série. A to se povedlo díky oné spásné myšlence na cestování časem.

Andy Warhol jako maskovaný muž v černém | Foto: Columbia Pictures

Začátek filmu uvádí diváky do starého známého univerza Mužů v černém, jen na obou hlavních hrdinech je po patnácti letech společné služby vidět pracovní i komunikační rutina. K je čím dál nerudnější, J se trochu uklidnil a usadil (po večerech hraje doma videohry pod stěnou, na níž visí obraz zachycující obří detail hlavy roztomilého buldočka).

Z vězeňské pevnosti na Měsíci uprchne zahořklý mimozemský renegát Boris Bestie (hraje ho komik Jemaine Clement, na jehož vizáži se designéři a maskér Rick Baker obzvlášť vyřádili) s jedinou touhou v srdci: vrátit čas, dostat se do zpátky do roku 1969 - konkrétně do toho památného dne, kdy celý svět se zatajeným dechem sledoval vzlet Apolla 11. Právě v onen den ustřelil agent K Borisovi ruku. Pomocí primitivního stroje času se emzácký vrahoun vrací o čtyřicet let nazpátek, aby změnil historii.

Foto: Aktuálně.cz

Tím se ovšem agent J ocitá v alternativní současnosti, v níž je ale jeho parťák mrtvý. Nezbývá mu proto nic jiného, než se pustit také proti proudu času, aby přítele zachránil a realitu dostal opět do normálu.

Netuší ovšem, že ho v minulosti čeká nejen odhalení tajemství svého kolegy, ale že se dozví něco hodně zásadního i o své vlastní identitě. Závěr filmu pak díky elegantnímu propojení časových smyček nabízí docela emotivní finále.

Andyho otravná mise

Obecně platí, že kdykoli začnou filmoví tvůrci koketovat s paradoxy způsobenými cestováním časem, dostávají se do štíru s logikou. Platí to i zde, ale Muži v černém si na logiku děje nikdy moc nepotrpěli.

Příjemný rozměr ovšem dává hrátkám s časoprostorem postava mimozemšťana Griffina (Michael Stuhlbarg), který je takovým ztělesněním kvantové kosmologie v praxi. Tenhle vesmírný imigrant, oblékající se jako kříženec hipstera s bezdomovcem, vidí v každém okamžiku současně přicházet několik potenciálních verzí budoucnosti, jejichž uskutečnění nebo neuskutečnění závisí na malých detailech.

Se střízlíkem se vševidoucíma melancholickýma očima se agenti K a J seznámí na místě, kde se na konci šedesátých let bez obav z prozrazení sdružuje největší skvadra mimozemšťanů v New Yorku - ve Warholově Factory. V jedné z nejvtipnějších scén film prozradí tajemství, že sám Andy je vlastně agent v přestrojení, kterého jeho mise už ukrutně nebaví a kterému už tak došly nápady, že začal kreslit polévky a banány.

Výlet v čase nazpátek umožňuje tvůrcům vyřádit se na různých popkulturních referencích, které ocení nejvíce poněkud jiná divácká skupina než teenageři, na které Hollywood cílí nejvíce. A tak producenty nejvíc trápila pochybnost, jestli se za deset let od druhého dílu už nezmenšil průnik mezi fanoušky série a současnými návštěvníky kin. Zatím se po týdnu zdá, že tržby jsou uspokojivé.

Muži v černém 3 jsou čirá eskapistická zábava, která si na nic nehraje. Do trendu současných blockbusterů jako by nepatřila. Snímek nepůsobí agresivně jako většina aktuálních komiksových adaptací, ale tak nějak starosvětsky hravě. Je infantilní, ale nedělá z diváka blbce. Vyhýbá se satiře a kritickým politickým nebo společenským narážkám, a proto má šanci být nadčasový. Což je vizitka, která filmu, jehož hlavním tématem je čas a jeho uplývání, docela sluší.