reklama
 
 

Recenze: Hobit je vynikající. Přes rozporuplné reakce

16. 12. 2012
Foto: Warner Bros.
Komplexní a podrobná analýza Jacksonova filmu napsaná po dvou zhlédnutích

Recenze - Čistě pro pořádek: Hobit není Pán prstenů, neměl být Pán prstenů a bylo by dost otravné, kdyby to byl Pán prstenů. Tato věta platí, i když budu dokazovat, že s Pánem prstenů nejnovější výlet do Středozemě pojí řada podobností či naopak logických rozdílností. Rozporuplná hodnocení Hobita dílem vyplývají z vnitřně poněkud rozporného spojení (zrádné) nostalgie s touhou po překvapení, ozvláštnění… ale jen do té míry, aby nebyla narušena nostalgie.

Diváci chtějí dalšího Pána prstenů a vyčítají Hobitovi lehčí atmosféru a menší míru osudovosti vyprávěných událostí, ale zároveň nechtějí Pána prstenů a vyčítají Hobitovi, že se filmaři vykrádají a pracují se stejnými postupy. Jenže Pán prstenů je fenomén starý jednu dekádu, který za prvé zdaleka nebyl přijímaný bezvýhradně, za druhé nabídl nový pohled na fantasy, jenž byl alternativní k chladnější a industriálnější sci-fi estetice filmů osmdesátých a devadesátých let, za třetí na něj navázaly epigonské projekty o nenápadných hrdinech z prostého lidu vstupujících do konfliktu, ve kterém jde přinejmenším o osud celé země/království a přinejhorším o osud celého světa (od Eragona přes Sněhurku a lovce po pozdější díly Harryho Pottera).

Jinými slovy, Hobit vstupuje do obecněji kulturních i specifičtěji estetických souvislostí, ve kterých je Pán prstenů jakožto kulturní artefakt i estetický objekt automatickou součástí kulturní encyklopedie - je s ním srovnáván a z tohoto srovnání vychází často kriticky. Následující recenze (delší než obvykle) se pokusí vysvětlit, která z těchto srovnání jsou na místě, která jsou nepatřičná a proč je Hobit vynikající, promyšlený a možná vlastně velmi důležitý film. Pokud si nechcete kazit zážitek a chcete jasné doporučení, přečtěte si jen poslední odstavce tohoto textu a běžte do kina, pokud vás zajímá víc nebo už jste film viděli, snad vám moje uvažování nějak napomůže.

Román vs. román

Další úroveň debaty o Hobitovi tvoří samotná předloha, román J. R. R. Tolkiena otevřeně se hlásící k rétorice dětské literatury: neustálé oslovování čtenáře, přepálená přirovnání fantastického světa k prvkům každodenní reality („trpaslíci totiž neznali sirky") a slovní spojení nových odkazujících k fantastickému světu a zcela nevznešených slovních spojení z každodenního jazyka („prostě komfort"). Hrdinou nebyl hrdina, nýbrž poněkud otravný chlapík reprezentující neduhy zpohodlněného maloměšťáka, který se dostane mezi trpaslíky a jízlivého čaroděje.

Ovšem kromě těchto prvků byl románový Hobit ze všeho nejvíc dobrodružným příběhem v dobrém navazujícím na mytické tradice, klasickou literaturu (třeba Beowulfa) a žánrovou literaturu devatenáctého století, která nezřídka vycházela na pokračování a hrdinové jdou v duchu norem fikce na pokračování - nezraněni, trvale nepoznamenáni, vždy připraveni na nová úskalí - z jedné šílené situace do druhé, z jednoho bezvýchodného nebezpečenství do dalšího, od jednoho monstra k dalšímu, od jedné podivuhodné vědoucí postavy k další.

ZÁROVEŇ je třeba si uvědomit, že první kniha Pána prstenů: Společenstva prstenů se od tohoto pojetí dějové konstrukce příliš nevzdálila a pouze se změnila rétorika: vyhodil se dětsky přepálený hrdina, zmizely bodré příměry a vědomě sebeironický jazyk dětské literatury nahradila letora dobrodružné literatury pro dospělé.

Výchozí očekávání

Tyto dva rámce je podle mého třeba mít na vědomí, když půjdete na Hobita - ale zároveň vám nemohu zaručit, že se vám film bude líbit, že se nebudete nudit a že si nebudete připadat jako na horské dráze, která neskrývá svou povahu poněkud přímočaré atrakce vedoucí vás sebejistě od ďábelských zatáček k závratným pádům. Hobit nepřekvapivě a zcela očekávatelně postrádá fatálnost Pána prstenů, ve které malý člověk nese osud celého světa, který se změnil, a dramatický hlas vyprávějící ženy to cítí ve vodě, v půdě a ve vzduchu.

Hobit je zkrátka epizodicky pojatý dobrodružný příběh, ve kterém zdánlivě nesmrtelní hrdinové procházejí z jednoho nebezpečí do druhého, od jednoho monstra k dalšímu, od jedné atrakce k atrakci následující - a to film na rozdíl od románu navíc naznačuje, že celý ten příběh nakonec vyústí v mnohem velkolepější a tragičtější události. Filmová adaptace Hobita zbavuje navíc vyprávění až na roztomilé odkazy (golf, kapesník) rétoriky fikce pro děti a zároveň velmi produktivně posouvá vyznění dvou klíčových postav směrem k dramaticky sevřenější struktuře.

Pro ty, kdo nemají o zápletce potuchy - usedlý představitel hobití honorace Bilbo Pytlík je ze svého klidného a poněkud nudného života náhle vytržen návštěvou čaroděje Gandalfa a třinácti trpaslíků. Ti mu vybílí dům od veškerých zásob a vytáhnou ho coby lupiče na dalekou dobrodružnou výpravu k Osamělé hoře, velkolepému trpaslickému sídlu plnému pokladů obsazenému násilně před drahnou dobou zákeřným drakem Šmakem. Na cestě je čekají mnohá úskalí a Bilbo v sobě objevuje schopnosti i potenciál, které sice tušil čaroděj Gandalf, ale rozhodně je úplně nepozorují trpaslíci a úplně-úplně-a jakože fakt úplně nejvíc o nich na počátku pochybuje sám Bilbo.

Bilbo a Thorin jakožto hrdinské figury 

Zatímco v předloze je Bilbo dost dlouho (skoro celou dobu) intelektuálně nesmělý, hysterický a ufňukaný trouba, kterému jen občas něco zázračně vyjde (takže se chová jako skoro kdokoli, koho byste od jeho pohodlného života vytáhli na výpravu plnou nebezpečí), ve filmové podobě učinili tvůrci šťastný krok, když vytvořili z Bilba a šéfa trpaslíků Thorina Pavézy dvě paralelně se rozvíjející hrdinské figury, kteří dodávají v duchu vlastních tradic epizodicky uspořádanému filmovému vyprávění dramatický rámec táhnoucí příběh kupředu mnohem jednotněji než vrstvící se série nesnází v (jakkoli vynikající) předloze.

Bilbo se jako postava pravda vzdaluje konceptu „úplně běžný člověk jako každý z nás se vyrovnává s úplně neběžnými úskalími světa, o kterém všichni rádi čteme a jeho návštěvu bychom si v klíčové chvíli pravděpodobně rozmysleli". Gandalf jasně naznačuje, že v Bilbovi jeho hrdinský potenciál dřímal už v jeho dětství, každodenní rutina ho v něm jen ubila a je načase nechat jej zase vybublat na povrch: Bilbo není trouba a karikaturní figurka, ale v průběhu filmu se coby hrdinský charakter rozvíjí až do samotného velkolepého finále, kde jeho jednání (už zcela nezávisle na předloze) nepůsobí jako náhlý a nepřirozený zlom, nýbrž pochopitelný důsledek předchozích událostí a jeho reakcí na ně.

Kupříkladu je to Bilbo, a nikoli Gandalf, kdo při setkání se zlobry bojuje o čas - a koneckonců nejzásadnější změna jeho charakteru na ose román-film je přítomná hned v úvodu filmu, kdy Bilbo není na dobrodružnou cestu proti své vůli vytažen, nýbrž se pro ni svobodně rozhodne.

V paralele k Bilbovi se pak rozvíjí hlavní trpaslík Thorin Pavéza, jenž se od předlohy posouvá podobně signifikantně - a zároveň jsou nepatřičné výtky, že z něho tvůrci dělají druhého Aragorna. Aragorn totiž byl (nebo spíš bude) vyvolený vůdce, který se celý svůj život skrývá, prchá před osudem a odmítá přijmout zodpovědnost z obavy z možného selhání. Thorin Pavéza je ve filmovém Hobitovi rozený vojevůdce, který sveřepě bojoval při zkáze Ereboru (sídla napadaného Šmakem, k němuž se nyní hrdinové vracejí), ještě sveřepěji bojoval při pozdějších válkách se skřety a byl hrdým vojevůdcem i ve chvíli, kdy přijímal běžné řemeslnické práce v lidských městech.

Do Dna pytle v Hobitíně Thorin dorazí později, protože domlouvá (neúspěšně) spojenectví s trpaslíky po celé Středozemi… a elfů se o pomoc nikdy neprosí, naopak je nenávidí za jejich neochotu vyjít na pomoc během útoku Šmaka i během dalších trpasličích bojů. Thorin je vojevůdcem i ve světě zdánlivého míru, který v sobě spojuje hrdost s ješitností i schopností uznat vlastní chybu a jenž se ve svém zápalu nehodí politikařícímu Sarumanovi.

Logicky rozpracovávaný a k sobě vzájemně paralelní vývoj Bilba i Thorina, kteří ve vzájemné konfrontaci a v konfrontaci s událostmi na jejich daleké cestě reprezentují z různých perspektiv tytéž hodnoty (domov, touha někam patřit a pochybnosti o sobě samém), díky čemuž se mohou nejproduktivněji ovlivňovat a vést pozornost napříč vědomě skokovému vyprávění v duchu dobrodružné školy staré školy.

Společenstvo individualit vs. trpasličí kolektiv

Výtky proti filmovému Hobitovi, se kterými se setkávám, jsou poněkud paradoxního charakteru. Na jedné straně některým kritikům vadí přílišná přímočarost a mechaničnost dominového vyprávění (od atrakce k atrakci, od nepřítele k nepříteli). Na druhé straně ale vyčítají přítomnost čaroděje Radagasta (jehož prostřednictvím se tento princip alespoň částečně narušuje: předznamenává a zavádí zdroje budoucího nebezpečí - nekromanta, obří pavouky, proměnu lesa) a sněmu v Roklince (vytvářející širší společenský rámec, který se vyjadřuje k Thorinově výpravě nikoli jako k jednorázovému dobrodružství jako v knize, ale jako k politicky značně problematickému aktu).

Toto kritické hledisko má pak mnohé společné s druhou vnitřně rozpornou rovinou kritiky: Hobit je špatný, protože není jako Pán prstenů, a zároveň je Hobit špatný, protože je příliš jako Pán prstenů.

Hobit nemůže být z principu významově uspořádán jako Pán prstenů, protože Pán prstenů šel od globální perspektivy k jednotlivcům, zatímco Hobit jde od jednotlivců ke globální perspektivě. Jak už jsem naznačil výše, film se zároveň od Pána prstenů zásadně liší v tom, co se mu vyčítá jako největší podobnost: Bilbo není Frodo a Thorin není Aragorn. Frodo i Aragorn byli pasivní hrdinové dotlačení k činům okolnostmi vyššího zájmu většiny, Bilbo i Thorin jsou aktivní hrdinové sledující vlastní zájmy a i přes počáteční zarputilost postupně hledající konsenzus těmito zájmy a hodnotami na vyšší úrovni.

Ještě odůvodněnější je pak aspekt, který se naopak vyčítá jako nejpalčivější rozdíl mezi Hobitem a Pánem prstenů: v porovnání se Společenstvem výjimečných osobností relativní zaměnitelnost trpaslíků.

Každý člen Společenstva reprezentoval složku globální perspektivy, přičemž ve větším zastoupení byli jen hobiti, kteří právě svou nenávazností na ustavené reprezentanty středozemského konfliktu umožňovali vyprávění oslovovat jiné nezúčastněné skupiny (enty) či sloužit jako pozorovatelé uvnitř uzavřených elitních skupin (Denethor a jeho rodina).

Trpaslíci v Hobitovi naopak představují vzorek národa v jeho různorodosti i podobnosti. Jde o průměrné zástupce trpasličí společnosti různého věku, tříd i profesí, které definuje jako výjimečné pouze to, že se s Thorinem rozhodli do nejistého podniku jít. Kdyby zastupovali elitu, něco mezi Expendables a Avengers, byl by to jaksi úplně jiný film.

Jinak řečeno, dominantní vlastností trpaslíků v Hobitovi je a funkčně i musí být právě jejich zaměnitelnost a průměrnost, kdy se jako osobnosti - drobně a v rovině každodenního hrdinství - profilují jen na základě dílčích činů či vyprávěcích funkcí.

Podívejme se například na dvě dvojice bratrů. Nejdříve jsou to Dvalin a Balin, kteří tvoří rámec umožňující formovat Thorinův charakter: Dvalin jako nejdrsnější bojovník a první představený trpaslík s nejvýraznější vizáží obličeje a starý Balin coby nositel historického vědění, který je jako rozpoznatelná postava určen už prologem a ve tři čtvrtě hodině filmu slouží ke konkrétnímu vymezení Thorinovy vůdčí osobnosti. Posléze jde o nejmladší trpaslíky Filiho a Kiliho, kteří zase svou naivitou, zápalem a relativním vydělením ze skupiny tvoří rámec pro bližší charakterizaci Bilba.

Když si vezmeme, že první film relativně rozpoznatelně a především přísně funkčně vymezil čtyři ze dvanácti běžných trpaslíků (tedy mimo Thorina), připadá mi oprávněné předpokládat podobný postup i v případě dalších dvou filmů (čtyři a čtyři). Jde přitom podle mého scenáristicky značně důmyslný a chytrý postup, jak efektivně využít možností předlohy pro její strukturované rozvíjení nad rámec prostého řetězení příhod, jaké představuje epizodický Tolkienův román. A to aniž by se tato epizodická povaha opouštěla…

Epizodická povaha vyprávění

Epizodicky řízené vyprávění není pro epické velkofilmy běžné, a třebaže Hobit souběžně rozvíjí dvě hrdinské osobnosti, chápu znepokojení v řadách filmových diváků. Zatímco v mytické či pohádkové literatuře je tento model běžný, v dějinách kinematografického vyprávění se tvůrci vždycky pokoušeli tyto skloubit do jednoho komplexně propojeného vzorce a problematicky přijímané dobrodružné filmy byly právě ty otevřeněji epizodické: původní Souboj Titánů, byť svou epizodičnost maskoval za dvě po sobě jdoucí zápletky, Indiana Jones a Chrám zkázy nebo Jacksonův King Kong.

Nicméně vyčítat to Hobitovi shledávám podobně ošemetným jako vyčítat klasickým detektivkám, že se v nich vlastně nic neděje, následuje pouze řetězec výpovědí a až na konci je odhalena dlouho odkládaná identita vraha. Epizodické dobrodružné vyprávění zkrátka je určitou alternativou jízdy na horské dráze, ve které mají hrdinové tuhý kořínek a nepravděpodobnost událostí je výraznější než při klasicky uspořádaném příběhu, a zároveň nutně vyžaduje menší flexibilitu v psychologické bohatosti postav - Hobit na tuto tradici navazuje a pokud vám epizodické vyprávění vadí, bude vám vadit i on.

Jiné tempo, jiný rytmus…?

Co mě ale zaráží, jsou výtky směrem k rytmu filmu - a to opět ve srovnání s Pánem prstenů, konkrétně úvodním Společenstvem prstenu. Ironické totiž je, že první kniha Společenstva prstenu je Hobitovi strukturně velmi podobná a až od Roklinky dál se Tolkien vydal cestou ambicióznějšího a významově vrstevnatějšího díla (taky navázal po dlouhé autorské přestávce). Chápal bych, pokud by se Hobitovi vyčítala na základě srovnání s Pánem prstenů druhá půlka od Roklinky dál, ale příliš nerozumím tomu, že právě první půlka z tohoto „souboje vychází" jako zdlouhavá a slabší.

Nechám mluvit fakta: prolog ve Společenstvu (kinoverze) má 7 minut, prolog v Hobitovi přes 7 minut; rozpustilá hobitínská část ve Společenstvu končí Bilbovým odchodem v 0:23 a Gandalf poprvé pojme podezření o Prstenu a začne se rozvíjet zápletka v 0:24; rozpustilá část v Hobitovi končí v 0:23, přičemž v 0:24 přijde Thorin a začne se rozvíjet zápletka; z Hobitína se ve Společenstvu odchází v 0:35; v Hobitovi v 0:37; útok na Větrově nastane v 0:59, zlobří epizoda začne v 0:59; Roklinka ve Společenstvu zabírá čas 1:10-31, v Hobitovi 1:21-1:41 (předchází jí ještě útok skřetů na vrrcích).

Mohl bych tuto strukturní podobnost (románů i filmů) dokazovat ještě dál, ale každopádně nemám dojem, že by se co do dějové nasycenosti i časového trvání srovnatelných typů epizodických komplikací či posuvných scén něco zásadně měnilo. Důvodem nespokojenosti totiž není rytmická odlišnost filmů, nýbrž očekávání věcí dalších. Pán prstenů vyvolává dojem, že jde o všechno a buduje se základ věcí příštích, Hobit je hravé dobrodružství a ačkoli se buduje základ věcí příštích (pavouci, nekromant), není navázán na něco tak konkrétního jako Prsten, který vládne všem a všem káže.

Vidět nejlépe dvakrát

Jelikož jsem viděl Hobita dvakrát, mohu potvrdit, že napoprvé je dojem jisté přímočarosti bez silného osudového motivu o něco vtíravější.

Až napodruhé plně vyplyne sevřenost a promyšlenost Hobita i jako samostatného filmu s precizním načasováním událostí, budováním dílčích a postupně rozvíjených motivů (nad rámec předlohy například konflikt Azog vs. Thorin), vynikajícím kontrastem dvoufázového finále (intimní scéna plná intenzivního napětí Bilba a Gluma vs. následný velkolepý souboj na okraji útesu) a mnohé slibujícího poetického epilogu.

Největším nepřítelem Hobita jsou paradoxně tytéž důvody, kvůli kterým zřejmě půjde o tak úspěšný film: takřka dekádu budovaná očekávání, která jsou sama o sobě zakotvena v nejistotě, co vlastně čekat… prostě něco, ale toto neurčité něco v případě mnoha milionů diváků zkrátka nemůže být naplněno. Pochopitelným prvním dojmem bude rozpačitost, že jste viděli cosi jiného než ono něco - a přesně to je chvíle, kdy je vhodné jít podruhé. Tehdy jsem třeba já seznal, že na poli starosvětských dobrodružství jde možná o podobně zásadní událost, jakou byla kdysi premiéra Společenstva na poli ambiciózních fantasy.

PS: Film jsem viděl ve 2D s českými titulky, takže zhodnocení technických aspektů 3D a promítání rychlostí 48 okének za sekundu nechám na jiných.

Hobit: Neočekávaná cesta
The Hobbit: An Unexpected Journey
Žánr: Dobrodružný, Fantasy
Režie: Peter Jackson
Obsazení: Martin Freeman, Stephen Hunter, Peter Hambleton, Eric Vespe, Ian McKellen, James Nesbitt, Jeffrey Thomas, John Callen, Graham McTavish, Mark Hadlow, Richard Armitage, Orlando Bloom, Cate Blanchett, Elijah Wood, Andy Serkis, Hugo Weaving, Christopher Lee, Lee Pace, Dean O'Gorman, Aidan Turner, Ian Holm, Evangeline Lilly, Adam Brown
Délka: 166 min
Premiéra ČR: 13.12.2012

autor: Radomír D. Kokeš | 16. 12. 2012

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama