Recenze - Zrození planety opic před dvěma lety novátorsky uchopilo klasickou, i když značně vytěženou látku knižní předlohy Pierra Boullea. Výstavba vyprávění postupně přenášela těžiště z lidských postav na opičí, přičemž každá změna narativního těžiště reprezentovala i změnu dominujícího prostředí a změnu klíčového cíle – a tyto důmyslné shluky motivů byly paralelně doprovázeny zápletkou o nežádoucích vedlejších efektech vědeckého výzkumu, jejichž hrůzné důsledky si nikdo až do samého finále neuvědomoval.
Snímek sice zcela vědomě čerpal z řady žánrových předobrazů a zavedených kompozičních postupů, ale seskládány v něm byly natolik důmyslně, že ani v akčním finále vyprávění neuhnulo z dosavadních ambicí.
Destrukce tak úzce významově komunikovala s vývojem jednoho sympatického, ale nebezpečně naivního vědce, a jednoho sympatického, ovšem nebezpečně inteligentního opičáka Cézara. Prozřevší opice utekly do lesů za San Franciscem, prozřevší lidé už nedokázali zabránit pro ně smrtonosnému šíření téže nákazy, jež opicím signifikantně zvýšila kvocient.
Opice se stávají lidmi
A teď, po deseti letech, lidstvo z velké části vymřelo, zatímco Cézarova kolonie se utěšeně rozrostla a zástupce homo sapiens už nikdo dva roky neviděl… a není překvapivé, že ke střetu dojde v úvodním aktu Úsvitu planety opic a bude zásadním krokem ke sklonku planety lidí.
Výše načrtnutý rozbor uspořádání prvního filmu byl nutný k tomu, abych mohl lépe vysvětlit, proč ten druhý na tolika úrovních selhává, ačkoli je podobně paralelisticky vystavěný – a Cézar je ještě sympatičtější než v prvním filmu, byť jeho sympatičnost je vykoupena podobně neprozíravou naivitou, jíž trpěl jeho „otec“.
Definujeme-li si paralelismus jako srovnání dvou dílem podobných a dílem rozdílných prvků, pak jeho účelnost vyplývá z produktivitě tohoto srovnání: Jaké poznání z něho můžeme vykřesat? V prvním filmu byla daná srovnání vysoce přínosná, protože hlavní lidský hrdina i hlavní opičí hrdina (a) nebyli jednoznačně kladné postavy (byť byly přesvědčené o správnosti svého konání), (b) nebyli stejného druhu, šlo prostě o člověka a o opici, kdy bolest mnohých scén čerpala z neslučitelnosti jejich perspektiv (např. scéna, kdy Cézar chápe zanechání ve vězení jako zradu svého přítele).
Problém druhého filmu je zaprvé v tom, že kladné postavy jsou prostě bez výjimky kladné (hodný člověk Malcolm, hodný opičák Cézar), záporné postavy jsou bez výjimky záporné (zlý člověk Carver, zlý opičák Koba) – a o těch potenciálně rozporuplných se skoro nic nedozvíme a zůstávají vlečeny okolnostmi (Cézarův syn, šéf města Dreyfus).
Zadruhé se vytrácí disparátnost lidského a opičího pohledu, resp. i jejich povahy – opice přestaly být opicemi, jsou antropomorfizované do té míry, že ač je o nich hovořeno jako o zvířatech, v očích diváků jsou to ekvivalenty lidí a dominantní nositelé kvazihamletovského konfliktu.
Absurdní šlechetnost jako z mayovek
Navzdory zdánlivé významové členitosti o jeho skutečné sémantické bohatosti napovídá leccos už to, že pojetí vztahu mezi různými kulturami jako by vypadlo z knih Karla Maye… s tím, že v nich byla možnost zobecnění vztahů mezi bílými a indiány na celý fikční svět mnohem snazší než tady. Šlechetnost postav například hraničí s absurditou, protože naivní nedůmyslnost je zaměňována za šlechetnost a strategické uvažování za padoušství.
Jinak řečeno: Východiskem vyprávění je, že zbytky lidí v San Franciscu touží nahodit elektřinu pomocí vodní elektrárny na opičím území. Cézar se obává války a vidí zoufalství lidí, takže nechce riskovat, že odmítnutím jejich hrozby zatlačí lidi do nevyhnutelného útoku. (To je mimochodem jediné strategické rozhodnutí, s nímž navzdory jeho charakterovým kvalitám jako vůdce přijde.)
Naopak jeho názorový oponent Koba, který lidi nenávidí a nevěří jim, poměrně racionálně namítá, že pomoc lidem znamená jít sami proti sobě – zejména když pak zjistí, že lidé mají zbraně.
Kdyby byl film opravdu tak významově strukturovaný, tyto pozice by se postupně testovaly, problematizovaly a ukazovalo by se, že hranice mezi nimi jsou mnohem nejasnější, než by se mohlo zdát. Ovšem to se neděje – zůstávají zachovány, pouze postavy se posilují v jejich předem zakotvených škatulkách (tragický ušlechtilý vůdce s nenásilnou politikou, intrikující násilnický zaslepenec) a myšlenka filmu je redukována na banální „opice nezabít opici“, „opice nesmět být jako lidé“ a „opice a lidé být stejní“.
Proč potřebují elektřinu?
Nevím, co přesně sledují tvůrci dospěním k tomuto závěru, ale je mu podřízeno úplně vše, a jde se tím zároveň proti základní dynamice prvního filmu: lidé a opice jsou ekvivalentní, každá klíčová situace na straně opic má korelát na straně lidí a naopak. Vrcholí to pak zejména v druhé půli filmu, kdy se film změní z variace na Pocahontas, Tanec s vlky a Vinnetoua: Indiánské léto na variaci shakespearovských dramat (zejména Hamlet, dílem Macbeth).
Světy alespoň v základech rozličné (město vs. vesnice, pušky vs. oštěpy, řeč verbální vs. řeč znaková) se úplně setřou a opice se chovají jako lidé, zatímco lidé jako opice – a konflikt mezi Cézarem a Kobou se promítne do konfliktu mezi naivním Malcolmem a věcným Dreyfusem, přičemž Cézar stejně jako Malcolm prostě jdou sami proti svému druhu (pomoc lidem znamená nebezpečí pro opice, pomoc opicím znamená nebezpečí pro lidstvo). Vývoj vyprávění tak nevyplývá z vnitřních nastavení světa jako v prvním filmu, ale z uměle dosazených vnějších posuvníků – aniž by se postavy měnily.
Ani jeden z těchto světů – lidský a opičí – přitom netvoří navzdory atraktivním postapokalyptickým kulisám skutečně zabydlený kulturní prostor: vynikající úvod dává naději nejdřív na straně lidí (rekapitulace virem zdecimované civilizace) a posléze na straně opic (v působivé variaci na 2001: Vesmírnou odyseu).
Kupodivu ale v obou případech selhává, lidská kultura je stejně načrtnutá jako opičí, nic se o jejich specifikách nedovíme a oboje vlastně tvoří jen dav, který vyvolává spíše otázky, než nabízí verzi budoucnosti, již by bylo možné zobecnit v očekávání katastrofy z lokálního konfliktu na globální: změny planety lidí na planetu opic.
Není například moc zřejmé, proč lidé tak moc právě teď potřebují elektřinu – a proč se pokouší ji získat až za pět minut dvanáct, případně proč se lidé chovají jako bezejmenný panikařící shluk v době, kdy by měli využít členitosti rozbitého města a strategické bojové tradice svého druhu. (To jsou otázky, k nimž film prostě vybízí… ale neřeší je, protože potřebuje, aby se lidé pro potřeby paralel změnili v opice.)
Potřetí už Cézar nebude mít na výběr
Výsledkem těchto kompozičních operací nakonec je - pokud se divák nebude společně s postavami opájet banálními duchamornými dialogy o toleranci, dobru a zlu - předem nalajnovaný vývoj filmu skokový od jednoho připraveného uzlu k dalšímu až do očekávaného konce, který se moc neliší od konce prvního dílu.
Úsvit planety opic (50 %)
Problém Úsvitu planety opic vězí zaprvé v tom, že kladné postavy jsou prostě bez výjimky kladné, záporné jsou bez výjimky záporné – a o těch potenciálně rozporuplných se skoro nic nedozvíme a zůstávají vlečeny okolnostmi. Zadruhé se vytrácí disparátnost lidského a opičího pohledu, resp. i jejich povahy – opice přestaly být opicemi, jsou antropomorfizované do té míry, že ač je o nich hovořeno jako o zvířatech, v očích diváků jsou to ekvivalenty lidí a dominantní nositelé kvazihamletovského konfliktu. Navzdory zdánlivé významové členitosti o jeho skutečné sémantické bohatosti napovídá leccos už to, že pojetí vztahu mezi různými kulturami jako by vypadlo z knih Karla Maye.
Postavy se nijak nevyvíjejí (kromě shatterhandovsko-vinnetouovských vyjadřování si sympatií) a dokonce i Cézar se nakonec dostane do finální bezvýchodné situace proti své vůli, aniž by jakkoli přehodnotil svá východiska… přičemž tato pasivita je příznačná pro celý film.
Třeba rasista Carver v něm skutečně slouží jen coby mechanický posuvník oné vše-řídící zápletky, v jejímž rámci jde všechno snadno a od jednoho stavu věcí k druhému se přechází bez jakýchkoli komplikací skokově, nikoli skrze posloupnost série dílčích událostí jako v prvním filmu. Ať už jsou to úmrtí postav (tolik pozornosti věnované Sivakovi jen kvůli… tomu, co se mu pak stane?) nebo ostré změny od individuálních postav k víceméně kolektivním davovým hrdinům.
Přes brilantní herecký výkon Andyho Serkise v hlavní roli i důmyslné stylistické řešení vynalézavého režiséra Matta Reevese považuji Úsvit planety opic za překvapivě velké zklamání, v jehož rámci ono proklamované vyprávění z opičí perspektivy znamená jen tolik, že se opičí postavy změní na chlupatější zástupce postav lidských, zahrnujících v sobě několik omšelých shakespearovských motivů.
Na třetí díl si ale zajdu, když už ten Cézar nemá na výběr, musí do války a dokonce ani on snad nebude mít tolik času tvářit se neustále smrtelně vážně a deklamovat velké pravdy rychlostí dvě slova za minutu.
Úsvit planety opic (Dawn of the Planet of the Apes). USA, 2014, 130 minut. Režie: Matt Reeves. Hrají: Gary Oldman, Toby Kebbell, Judy Greer, Keri Russell, Andy Serkis, Kodi Smit-McPhee, Jason Clarke, Kirk Acevedo, Keir O'Donnell, Enrique Murciano, Larramie Doc Shaw, Karin Konoval, Steven Wiig, Michelle DeVito, Lucky Johnson, Matthew James, Nick Thurston, Jon Eyez, Kevin Rankin.
