Recenze - Z pohledu na předpokládané premiéry filmů Transformers pět a šest mě jímá úzkost. Současně jsem si docela jistý, že na nich v kině sedět nebudu.
Už čtvrtý díl Transformers: Zánik se vší jeho snahou o přepsání dosavadního fikčního světa je totiž zejména bezkrevnou a palčivě repetitivní přehlídkou stále týchž audiovizuálních podnětů: třepotající se vlajka, prozářená krajina, lepá děva skrze silné barevné filtry z velkého nadhledu či podhledu, skříp, bum, třepotající se vlajka, smyk, buch, třepotající se vlajka, lepá děva skrze silné barevné filtry z velkého podhledu, křach, smyk, bum, skříp, velké bum, velké skříp, velký buch… a tak dále… dvě a tři čtvrtě hodiny. První přesvědčení, že právě teď to konečně skončilo, přitom přijde už po nějakých devadesáti minutách.
Pohled na hodinky má tak katastrofičtější dopad na vaši psychiku než pobořená města na psychiku (chacha) papundeklových postav, kdy blbá studentka je blbá až do konce, její blbý přítel je blbý až do konce – a její otec se na začátku jeví jako hrdinný rodič a na konci hrdinný cokoli.
Zlý kapitalista se mezitím změní v ňoumu (stačí k tomu jeden telefonát, hrdina by jistě udělal kariéru v telemarketingu), zlý politik opakuje mantru o „my versus oni“ (což mu nebrání spolupracovat se zlými „oněmi“), mrtvý padouch se stane živým padouchem (důsledkem je však pouze „jen počkej, zají… Optime!“, samozřejmě až v dalším díle) a většina robotických „postav“ je ve filmu prostě jen proto, že se mění v auta značek, jež filmařům zaplatily nejvíc peněz (takže jezdí tam a zpět).
Jinými slovy, tentokrát se to nepovedlo ještě mnohem palčivěji než v případě předchozích dvou dílů, které se také dost nepovedly. Ale aspoň stavěly na střetu celoplanetárního/galaktického konfliktu s každodenními konflikty jednoho nijak výjimečného teenagera, který ovšem v jeho nevýjimečnosti skutečně byl napsaný i zahraný jako modelový teenager, jenž ani po několikeré záchraně světa nepřestával být tak trochu zoufalec.
Lidé jsou skoro zbyteční
Tentokrát se filmaři rozhodli na původní lidskou partu rezignovat a zkusit to celé rozjet znovu. Stabilní základnou zůstávají víceméně jen Optimus Prime a Bumbelbee, což jsou pořád jen dva „autoboti“, kdy první je vůdce a druhý nezvladatelný puberťák, přičemž jejich charakterizace za tyhle nálepky prostě nejde.
Jak jsem se přitom v karikované podobě pokoušel naznačit výše, lidské postavy tentokrát žádnou nosnou variantu k (pořád jen) robotům měnícím se v auta nepřinášejí. Nic o nich nevíme, nijak se nevyvíjejí – a pokud k nějaké změně dospějí, nevyplývá ze souvislostí, nýbrž z vůle scénáře.
V případě postav Marka Wahlberga a Stanleyho Tucciho lze hovořit o sympatických charakterech, ovšem to je dáno herci samotnými a jejich schopností vdechnout těm mizerně napsaným plakátům adekvátní míru starosvětského chlapáctví nebo rošťácké hravosti. Ani jednoho ani druhého ovšem nikdy není dost, aby to přebilo na jedné straně poslepovanost chatrné a vnitřně nesoudržné zápletky a na druhé straně úmornost valících se digitálních atrakcí.
De facto sledujeme čtyři různé příběhy:
(a) hon na autoboty bez vědomí americké vlády, protože padouši z osobních důvodů nemají rádi mimozemšťany – ale snaží se s pomocí jiných mimozemšťanů vyrobit si vlastní armádu autobotů;
(b) snahu texaského vynálezce vydělat dost peněz na studium své dcery, zatímco studijními předpoklady zcela nevybavená dcera randí se zbabělým retardem živícím se jako řidič aut;
(c) snahu bohatého vynálezce s pomocí padouchů vynalézt vlastní transformery, čímž ale postupně omylem vytváří něco úplně jiného;
(d) pokračování mnohaleté bitvy mimozemského žoldáka s mimozemskými rytíři či co – což znamená spoustu pseudomytologických keců a záminku pro zapojení „dinobotů“.
Ani jedna z těch zápletek nevydá na celý film, ani jedna vlastně nemá adekvátní strukturu úvodu, vývoje a rozuzlení (někde chybí úvod, jinde vývoj, jinde rozuzlení) – a dohromady jde vlastně jen o volně propojenou síť scén se spoustou nedořečených momentů, podivných mezer či nesmyslných skoků v logice. (Pokud vím, scenárista sám prohlásil, že se na logiku zvysoka vykašlal – a to je asi jediný tvůrčí záměr, který mu vskutku vyšel.)
Nehodlám primárně vyčítat filmu o obřích robotech měnících se v auta či dinosaury absenci bazální logiky, nýbrž důsledek absence tradiční dějové strukturace na rytmus. Jak se vlastně filmové vyprávění nevyvíjí, nýbrž prostě jen skáče od jednoho k druhému, chybí schopnost zpomalit… a tak vytvořit prostor pro působivou pointu.
Nerozpoznatelná mazanice motivů
Pozitivně tak fungují tři scény: jedna z prvních velkých hromadných honiček s nečekaně tragickým vyústěním (po němž přijde melancholická scéna beze slov), únos jedné z klíčových postav do vesmírné lodi (který ústí v pocit beznaděje, nutí ostatní postavy zastavit se a zvážit další možnosti) a přechod přes propast po kovových kabelech (jež se liší svou výstavbou a pomalou gradací napětí ode všech ostatních scén ve filmu).
Naopak negativně se tímto přívalem do nerozpoznatelné mazanice podnětů rozplývá víceméně celý zbytek filmu. I ti největší milovníci rychlých aut a výbuchů (jímž nejsem) pak snad musí být přesyceni, což platí zejména pro závěrečnou čínskou sérii akčních scén, která svou nezastavitelností ubije i potenciální efektnost nástupu „dinobotů“.
Michael Bay – který za tím gulášem jako tradičně stojí – přitom ovládá schopnost naznačit jedním krátkým dialogem či jedním sebeuvědomělým postupem, že jeho mentálně vyprázdněný film je komentářem k vlastní vyprázdněnosti.
Transformers: Zánik (30%)
Čtvrtí Transformeři asi nikoho nepřesvědčí, že jsou ve skutečnosti promyšlený komentář vlastní na/dutosti, soudobé americké společnosti a přehlíživé nečinnosti stávající vládní garnitury ovládané zespodu mocnými korporacemi. Zánik se nepovedl ještě mnohem palčivěji než v případě předchozích dvou dílů, které se už také dost nepovedly. A nehledejte v tom žádnou intelektuálskou zášť, kupříkladu první Transfomers dodnes považuji za výborný film… ale po něm tato franšíza měla i zaniknout. Přináši už totiž jen bezkrevnou a palčivě repetitivní přehlídku stále týchž audiovizuálních podnětů.
Jenže stejně jako mi jeho Pot a krev připadl jako banální násilnická komedie o tupcích, která jen neuměle a nesystematicky exploatovala některé dávno omšelé modernistické postupy, tak ani čtvrtí Transformeři mě jednou sebeironickou větou nepřesvědčí, že jsou ve skutečnosti promyšlený komentář vlastní na/dutosti, soudobé americké společnosti a přehlíživé nečinnosti stávající vládní garnitury ovládané zespodu mocnými korporacemi. A fakt, že se o to snad možná i snaží, navíc ještě neznamená, že se to povedlo.
A pokud jsou v kinech stále ještě promítány vynikající blockbustery jako Godzilla nebo Na hraně zítřka, nevidím nejmenší důvod na Transformery chodit. A nehledejte v tom z mé strany žádnou intelektuálskou zášť, kupříkladu první Transfomers dodnes považuji za výborný film… ale s tím tato franšíza měla i zaniknout. Nezaniká však ani se čtvrtým dílem, který se sice „zánik“ dokonce i jmenuje – ovšem tento příslib, obávám se, zůstane nenaplněn.
Transformers: Zánik (Transformers: Age of Extinction). USA, Čína, 2014, 165 minut. Režie: Michael Bay. Hrají: Mark Wahlberg, Jack Reynor, Nicola Peltz, Stanley Tucci, Kelsey Grammer, Sophia Myles, Bingbing Li, T.J. Miller, Peter Cullen, Titus Welliver, Victoria Summer, Heather Danner, Cleo King, Michael Wong, Ray Lui, Ken Watanabe, Thomas Lennon, John Goodman, John DiMaggio, Frank Welker, Reno Wilson, Mark Ryan, Robert Foxworth, Byron Li, Teresa Daley, Candice Zha. Premiéra v českých kinech 26. června 2014.
