Recenze - Strážci galaxie jsou nejnovější film (původně) komiksového studia Marvel, a už jen proto vydělají spoustu peněz. K podobně direktivní hypotéze mě vede následující argument: na rozdíl od Hulka, Iron Mana, Thora, Kapitána Ameriky a Avengerů dosud česky nevyšel jediný komiks s touto partičkou v hlavní roli, a přesto nejmenované brněnské multikino bylo před i po projekci (resp. jedné z řady projekcí toho dne) narvané bezmála k prasknutí odcházejícími i přicházejícími diváky, a tudíž sama značka Marvel je dnes dostatečně silným lákadlem pro hromadnou návštěvu kina i v zemi s minimální komiksovou tradicí.
K impozantní efektivitě vpravdě revolučního tažení studia Marvel během posledních šesti let tak nelze než gratulovat. Vypovídá ovšem jen málo o vlastnostech Strážců galaxie coby uměleckého díla, jež jsou přednostním objektem zájmu tohoto textu: ať už ve vztahu díla k sobě samému, ve vztahu k dalším marvelovským filmům i ve vztahu k obecnějším konvencím stylu a vyprávění (zejména) dvacátého století.
Odrazím se přitom od argumentu, že Strážci galaxie jsou dalším typickým marvelovským filmem. Ten mi umožňuje zamyslet se po slušné řádce marvelovských filmů konečně i nad tím, co vlastně takový typický marvelovský film je, nakolik mu Strážci odpovídají a co z toho třeba vyplývá.
Čtenář očekávající tradiční recenzní text tedy ani nemusí číst dál – a jestli chce jednoznačný názor, tak pokud má rád třeba úplně první Hvězdné války, filmového Flashe Gordona, románového Stopařova průvodce po Galaxii nebo například seriál Firefly, ať určitě do kina jde. Ti ostatní nechť čtou vesele dál – snad se jim dostane nějakých postřehů k marvelovskému fenoménu, o nichž se třeba ještě nedočetli.
Typický marvelovský film?
Strážci galaxie jsou údajně značně sebeironičtí a mají spíše nevýrazného protihráče hrdinů, což má být charakteristické pro marvelovské filmy. Strážci i další marvelovská díla se tím současně mají odlišovat od jiných komiksových velkofilmů, spojovaných s výraznými spojnicemi či spíše paralelami mezi svými světy fikčními a naším světem: X-Men, X2, Batman začíná, Temný rytíř, Temný rytíř povstal, 300, Strážci - Watchmen, Muž z oceli či X-Men: Budoucí minulost.
Sebeironie, nevýrazný protihráč i odlišnost od jmenovaných děl jsou některé z vlastností Strážců galaxie a marvelovských filmů obecně – a zároveň jsou to vlastnosti, jimiž zvlášť nevynikají ona další zmiňovaná díla (některé díly série X-Men, série o Temném rytíři, 300, Strážci, Muž z oceli).
Znamená to však, že Strážci galaxie jsou pouze recyklát nějakých dosavadních marvelovských postupů, kterému na jedné straně chybí originalita (první tvrzení) a na druhé straně vážnost či významový přesah (druhé tvrzení)? Nikoli. Už proto, že akcentovaná sebeironie a spíše nevýrazný než vše řídící padouch zdaleka nejsou běžní jen pro marvelovské filmy.
Mimo jiné jde o podstatné složky některých předchozích děl tvůrců jako Joe Johnston (Kapitán Amerika), Kenneth Branagh (Thor), Jon Favreau (Iron Man 1 a 2) a zejména pak Shane Black (Iron Man 3), Joss Whedon (Avengers), i když ti s padouchy takový problém neměli – a proto ani jejich marvelovské snímky. A že je všechny studio Marvel najalo právě kvůli tomu? Ne, protože filmy Anthonyho a Joa Russoových (Kapitán Amerika 2) nebo Louise Leterriera (Neuvěřitelný Hulk) zvlášť sebeironické nebyly a ani jejich marvelovské snímky k tomu nesměřují tak jako ty výše zmíněné.
Současně jde o postup dlouhodobě spojený se sci-fi, dobrodružným žánrem a hlavně superhrdinskými komiksy, papírovými i filmovými. Značně sebeironičtí byli všichni filmoví Supermani (1978-1988), všichni pre-nolanovští celovečerní Batmani (1966-1998) i jeden každý Spider-Man (2001-2014). A to nepočítáme všechny filmové/seriálové dobrodružné podívané od desátých do čtyřicátých let, všechny jejich pozdější citace počínaje lucasbergerovským Indianou Jonesem, lucasovským Star Wars, pokračuje sommersovskými Chobotnicí, Mumií, Van Helsingem i G. I. Joe a konče nejnovějšími dvěma abramsovskými Star Trek filmy.
Spíše než by se tedy marvelovské filmy zvlášť odlišovaly od estetické normy uplatňované napříč hollywoodskými dějinami, odlišují se od ní spíš svým pojetím ony „seriózní“ komiksové filmy, navíc spojené jen se třemi jmény: Singer, Nolan a Snyder. (Takže těžko hovořit o nějakém rozšířeném trendu.)
Jinými slovy, nelze hovořit o nějaké význačné specifičnosti marvelovských filmů z hlediska práce se sebeironií nebo padouchem. Jestli se něčím dosavadní marvelovské filmy odlišovaly, bylo to:
(a) na úrovni vnějších vlivů: práce s hravým přepisováním zavedených, na první pohled se seriózně jevících žánrových vzorců a kulturních tradic, které se stávaly objektem zesměšnění: shakespearovské rodinné drama a bildungsroman (Thor), sociálně-politická satira (Iron-Man) válečná satira (Kapitán Amerika) nebo konspiračně špionážní thriller (Kapitán Amerika 2);
(b) na úrovni vnitřního uspořádání: silné koncentrace filmů zaprvé na vnitřní vývoj postav (pročež padouši jsou pochopitelně spíše upozadění) a zadruhé na sílící tendenci ke kooperaci reflektující jejich vnitřní vývoj (hrdinové se seskupují do dvou a vícečlenných týmů);
(c) na úrovni vnější organizace: několikanásobná seriálovost a sbíhavost, kdy všechny filmy vertikálně tvoří jeden seriál (fikční makroversum sbíhající se v Avengerech) – a zároveň tento je horizontálně utvářen dalšími, zejm. Thor, Iron Man, Kapitán Amerika a Agenti S.H.I.E.L.D.U. (zakládají se větší fikční makrosvěty odkazující k všezahrnujícímu makroversu).
V rámci těchto spíše volnějších a různě se doplňujících mantinelů jsou však jednotlivé marvelovské filmy dost odlišné: pracují s odlišnými žánrovými modely, s odlišnými účinky na diváka, s odlišnými formami sebeironie, s různými strategiemi vnitřního uspořádání.
Stále by se jistě dalo tvrdit, že Strážci galaxie pouze mechanicky naplňují a kombinují už výše určené normy, díky čemuž sice sklidí úspěch, ale studiová produkce Marvelu se začíná stávat repetitivně výrobnou obměn stále téhož.
(A)typičnost Strážců galaxie
Jenže ač mají Strážci galaxie řadu strukturních nedostatků, značně mění zkušenost s marvelovským univerzem a testují další možnosti, a to na všech výše načrtnutých úrovních: vnějších vlivů, vnitřního uspořádání a vnější organizace.
Ironické je, že marvelovské makroversum či studiová produkce už reprezentuje svého druhu kolektivní styl, kdy jakékoli nové dílo působí dvěma směry: dovnitř do marvelovské produkce a vně ní.
Co je na Strážcích galaxie originální v rámci marvelovského makroversa, je o to nepůvodnější v kontextu celkových dějin (nejen) americké popkultury. Zatímco na úrovni jednotlivého textu Strážci galaxie směřují k výrazné komplexnosti (spousta planet, kultur, postav, motivů) a nízké soudržnosti (spousta nevysvětleného, nedořečeného, nejasného, otevřeného), tak na úrovni marvelovského makroversa jsou relativně málo komplexní (minimální propojení s jinými marvelovskými filmy), a tudíž sevřenější (samostatnější).
Nezkušení diváci budou pravděpodobně dost zmatení při sledování Avengerů, Iron-Mana 3, Thora 2 nebo Kapitána Ameriky 2, leč Strážci galaxie na ně z hlediska encyklopedické vzdělanosti kladou relativně nízké nároky.
Nezkušení diváci budou pravděpodobně dost zmatení při sledování Avengerů, Iron-Mana 3, Thora 2 nebo Kapitána Ameriky 2, leč Strážci galaxie na ně z hlediska encyklopedické vzdělanosti kladou relativně nízké nároky: ve filmu se objevuje jen nad-padouch Thanos (to je ten, co si v závěrečných titulcích Avengerů pochvaloval, že lidé jsou nečekaně zajímavými protivníky) a vesmírný Sběratel (můžete si jej pamatovat ze závěrečných titulků druhého Thora). Zkušení diváci naopak budou hledat spojnice spíše marně a zbývá jim jen dohadovat se, jak bude fikční svět Strážců galaxie někdy se zbytkem propojen.
Lze pochopitelně namítnout, že Strážci galaxie jsou tzv. origin (příběh o zrodu hrdinů), a tak je vyšší míra komunikativnosti běžná a nelze ji srovnávat s druhými a třetími díly zavedených sérií.
Jenže Strážci galaxie vyžadují encyklopedickou znalost zákonitostí superhrdinského žánru mnohem méně než první Thor, první Kapitán Amerika i první Iron-Man, kteří od počátku budili dojem vzájemné propojenosti, a to nejen náznaky spojenými s Avengery.
Hrdina Strážců galaxie sice pochází ze Země a poslouchá pozemskou hudbu osmdesátých let, ale tím spojitost se Zemí i jejími souvislostmi končí.
Vesmírná opera...
Argumenty výše načrtly pozici filmu v celku marvelovského makroversa, leč mnohem podstatnější je pro ně – a zřejmě i pro vás –, čím (nejen) v porovnání s ostatními marvelovskými dílky jsou, jak jsou a proč takoví jsou.
Prvním podstatným rysem je nečerpání z tradic ustavených seriózních žánrů. Jak jsem napsal výše, dosavadní marvelovské filmy měly základ v alegorii, satiře, špionážním žánru, shakespearovském dramatu či bildungsromanu, což jim lépe umožňovalo navázat strukturu filmu i světa na vnitřní vývoj i historii postavy.
Strážci galaxie naopak čerpají z okázale brakového, skokového a vnitřně seriálově uspořádaného žánru vesmírné opery: zejména literární mutace science fiction především třicátých let minulého století, kde cílem nebylo vytvořit soudržný alternativní svět, ale fantastické kulisy se stávaly záminkou pro těkavá dobrodružství typizovaných figur v meziplanetárních válkách, politických hrách a kovbojských soubojích. Zápletka měla formu řetězení atraktivních akčních podzápletek bez předem daného dramatického oblouku, kde hnacím motivem mohl být jednoduchý objekt, předmět či myšlenka.
Původně poněkud vysmívaný nebo přinejmenším s přezíravostí přijímaný literární žánr se stal vhodným základem pro filmové seriály třicátých a čtyřicátých let (Flash Gordon), televizní seriály šedesátých let (Star Trek, dílem Doctor Who). Zejména po něm ale hmátl George Lucas v prvních Hvězdných válkách – a poté řada následovníků, kteří stavěli na průniku původních vesmírných oper, Star Wars a pokleslé estetiky osmdesátých let. Spisovatelé využili rámce vesmírné opery k žánrové hře (Stopařův průvodce po galaxii), někteří seriáloví tvůrci k testování seriálových možností v televizi (Babylon 5 od Straczynského), někteří to ozvláštňovali westernovými motivy (Firefly od Whedona).
Na Strážcích galaxie je fascinující, s jakou důsledností a hrdostí se vrací k původním vzorcům, a zároveň se nezříkají inspirace v modifikacích vesmírné opery v posledních desetiletích.
Jeden malý bazmek s obrovskou silou se stane jednoduchým spouštěčem řady dobrodružství řady postav, které se postupně seskupí do několika jednoduchých táborů – a v duchu vesmírných oper se exploatují všechny žánrové vzorce, které exploatovat lze, včetně třeba vězeňského dramatu, utopické sci-fi, samurajského filmu, záporáka s mindrákem. Všichni si samozřejmě rozumí, všichni jsou humanoidní a do toho hraje hudba osmdesátých let…
... s jednoduchými figurami
Byť s vesmírnou operou koketoval například druhý Thor, Strážci galaxie jdou mnohem dál právě v soustřeďování se na překotně krkolomný děj s rychlými přesuny na úkor soustřeďování se na postavy. Jinými slovy, nejsou koncentrováni na postupný vnitřní vývoj postav a třeba ustavování superhrdinského týmu se zásadně liší i od Avengerů. V nich byl tým jménem Avengers jen logickým vyústěním osudů ve vlastních filmech samostatně rozvíjených postav, a paralelně s tím jsme postupně sledovali dílem potenciálně tragický osud tří tajných agentů: Black Widow, Hawkeye a Phila Coulsona.
Ovšem ve Strážcích galaxie jsou ústřední postavy navzdory krátkým poznámkám o jejich (převážně) rodinných problémech a ztrátách prostě jen typy. Máme tu pozemského floutka, který byl jako kluk unesen vesmírnou lodí a dnes se živí zejména jako vesmírný vykradač hrobů, psanec a pašerák. Máme tu zelenou drsňačku, která jde ze špatné rodiny do špatné rodiny, ale rozhodně se o sebe umí postarat a má takříkajíc dobré srdce. Máme tu obrovského drsňáka, který se chce pomstít za smrt své rodiny – a nechápe metafory. A k úplnosti chybí parádní dvojka, hláškující mýval a mluvící strom Groot… kteří jsou lovci lidí, asi hlavně.
Na druhé straně stojí pár hodných politiků, jedna modrá holka s mindrákem, jeden obskurní sběratel, pošahané monstrum s malou slovní zásobou a hitlerovskými názorovými tendencemi (hlavní padouch, velký mindrák, nic moc dalšího o něm nevíme, je prostě moc a moc zlý), a nakonec růžový mega-padouch Thanos, který zatím situaci jen pozorně sleduje s tím, že se do věci v pravý čas vloží (někdy jindy v jiném filmu).
Jinak řečeno, co do výbavy vlastnostmi jsou na tom klaďasové i padouši srovnatelně, přičemž postavy mezi sebou ani tak nekomunikují, jako si ze sebe utahují – anebo se naopak extrémně podporují a mají proslovy o přátelství.
Nikdy nelze mluvit o plynulém vývoji vztahů, kromě několika zmíněných traumat z minulosti jsou to stále jen věšáky na několik málo vlastností. Ovšem jako typy (charakterové i vizuální) jsou načrtnuty právě tak dokonale efektivně na to, aby byli dostačujícím materiálem pro systém filmu postaveného na přesunech (neustále z lodě do lodě, z planety na planety, od postavy k postavě), rychlých zvratech v jednání (nemohou být nelogické, pokud není z čeho tu logiku usuzovat… když jsou postavy hrdí křiváci, jsou nevypočitatelní) a jednoduchých motivech (tajemný kámen sloužící k ničemu menšímu než ničení světů).
To by se v jiném filmu mohlo jevit jako výčet nedostatků – zejména pak v marvelovském filmu, jenž pravidla staví na motivicky silných a veskrze tragických, jakkoli motivicky jednoduchých figurách.
Ovšem ve Strážcích galaxie jde překvapivě o výčet kladů, protože na jedné straně bez velké mytologie, velkých myšlenek a velkých charakterů nehrozí nechtěná směšnost a na druhé straně jsou všechny ty překotné posuny, zvraty a přehnanosti v jeden každý moment srozumitelné, přehledné, hravě absurdní a hlavně vtipné. Humoru je vůbec ve Strážcích galaxie mnohem víc, než bylo u Marvelu zvykem: i ve značně odlehčeném Thorovi 2 vyvažovala rodinná tragédie na Asgardu.
Vše se tak může ohebně přizpůsobovat akci: a zároveň jednotlivé akční a komické sekvence není těžké uspořádat do nosných bloků (např. ten z vězení), protože stejně jako staré vesmírné opery mají i Strážci galaxie mimořádně epizodickou strukturu bez přítomnosti výraznějšího dramatického oblouku.
Strážci galaxie (85 %)
Vše se ve Strážcích galaxie může ohebně přizpůsobovat akci: a zároveň jednotlivé akční a komické sekvence není těžké uspořádat do nosných bloků (např. ten z vězení), protože stejně jako staré vesmírné opery mají i Strážci galaxie mimořádně epizodickou strukturu bez přítomnosti výraznějšího dramatického oblouku. Volný motiv v podobě mocného kamene spojuje epizody dohromady a dojem uzavřeného celku dává pouze jednoduchoučký motiv s nerozbaleným hrdinovým dárkem od mámy – a i ten se nakonec ukáže jako záměrně zcela vyprázdněná prkotina, která ale plní přesně tu funkci, již plnit má. Uzavřít jednu sérii dobrodružství a otevřít cestu pro další.
Volný motiv v podobě mocného kamene spojuje epizody dohromady a dojem uzavřeného celku dává pouze jednoduchoučký motiv s nerozbaleným hrdinovým dárkem od mámy – a i ten se nakonec ukáže jako záměrně zcela vyprázdněná prkotina, která ale plní přesně tu funkci, již plnit má. Uzavřít jednu sérii dobrodružství a otevřít cestu pro další.
Běžte na to
Cílem tohoto textu primárně nebylo ani tak kriticky zhodnotit film jako rozebrat jej z hlediska jeho vnitřní struktury, z hlediska jeho vztahu k marvelovským filmům a z hlediska návaznosti na obecnější vzorce vyprávění zakotvené ve vesmírných operách.
Typičnost i netypičnost filmu v souvislostech marvelovské produkce na rozdíl třeba od druhého Kapitána Amerika umožňovala podchytit i specifika právě velkorozpočtové studiové produkce, která s překvapivou sebejistotou aplikovala komiksový model vyprávění i výroby na film – a do značné míry ovládla trh s filmovými trháky.
A nakolik se stala značkou, je vidět i na odvaze z vlastního schématu ustoupit a nasadit do kin podobně esteticky podvratné, upřímně brakové a nepřekvapivě do všech důsledků promyšlené dílko, jakým jsou Strážci galaxie.
