Mezi diváky a filmaři platí nepsaná dohoda, že aby byl hraný snímek srozumitelný, drží se určitých pravidel. Pokud se je rozhodne porušit, musí být patrné, proč k tomu dochází a jakým principem se vyprávění řídí.
Nový film Miroslava Bambuška dohodu porušil. Uznávaný představitel avantgardního divadla v Lidech krve odmítá klasické filmové normy a místo nich vrší symbolické obrazy i přepjatá gesta způsobem, který působí nahodile. Pakliže je celek řízen nějakým systémem, pak dobře utajeným.
Těch nemnoho diváků, kteří zhlédli až do konce Bambuškův dřívější film Jan Hus - mše za tři mrtvé muže, svéráznou aktualizaci příběhu náboženského myslitele, nejspíš tuší, jak málo sdílné dílo je opět čeká. Lidi krve akorát díky vyššímu rozpočtu vznikali v profesionálnějších podmínkách, mají méně roztřesenou kameru a častěji v nich lze rozpoznat, co se na plátně děje.
Částkou 7,5 milionu korun výrobu podpořil Státní fond kinematografie, na koprodukci se podílela Česká televize. Dle synopse, slibující neotřelé uchopení ožehavé problematiky vyhnání Němců z Československa, se zapojení státu a veřejnoprávní instituce jeví logické.
Bambušek však nenatočil historické drama, které by připomínalo tragický osud obyvatel německé obce Vitín, nýbrž film experimentální, v němž Sudety představují spíše mentální než fyzický prostor. Zónu, kam vytěsňujeme nepříjemné vzpomínky a nezpracovaná traumata.
Potlačení ale nic neřeší, naznačuje snímek. Naopak zlé myšlenky rostou, sílí a nepřímo ovlivňují, jak myslíme a žijeme dnes.
Lidi krve začínají v přítomnosti. Mladý Otto Hille, vnuk zavražděného majitele německé továrny, si balí věci a opouští manželku i dítě, které už víckrát neuvidíme. Připojuje se k podivnému společenství lidí, jež má dovést ani ne tak na konkrétní místo jako do specifického času: ke kořenům, křivdám, snad i smíření a osvobození.
Výpravy se účastní umírající stařec Leopold Švarc, jeho synovec, kuchař a doktor i žebravý, duchem ne plně přítomný malíř Henry. Nesourodé postavy, z nichž většinu neznáme ani jménem, natož abychom poznali jejich minulost nebo motivace, cestují nejprve vlakem, poté po svých. Dlouho nevíme, kam míří.
Jakkoli nás Bambušek nechává tápat, na co se díváme, motiv cesty vytváří očekávání a mezi jednotlivými scénami lze zpočátku sledovat jistou logickou posloupnost. Zhruba po 20 minutách však postavy přespí v jeskyni, provedou jakýsi očistný rituál s magickým elixírem a zaříkáváním, pročež dochází k naprostému rozkladu časoprostoru a kauzálních vazeb.
Dosud černobílý obraz se zbarvuje, víceméně kontinuální děj střídá svévolné vršení tónem mystických, stylem nesourodých scén z více či méně fotogenických lokací. Polorozpadlá katedrála, honosné lázně, postindustriální krajina.
Neustále se mění typy objektivů i formát obrazu, občas se dočkáme jednoduché kreslené animace. Podobně nepředvídatelná je hutná zvuková složka, v níž na sebe narážejí hlasy, zvuky a tóny řízných hardrockových skladeb. Žádný řád, čistý punk.
Hlas mimo obraz opakuje mantru „Musíš vzplanout a vyhořet“, člověk v kostýmu klauna hraje na klávesy, herec Tomáš Bambušek se ve slipech oddává divošskému tanci. Také ostatní představitelé Miloslav König, Miloslav Mejzlík nebo Jakub Gottwald se projektu natolik oddali, že divák místy váhá, zda jsou v roli, nebo v transu.
Jako novodobí šamani buší dřevěnými palicemi do kusu plechu, přecházejí mezi němčinou a češtinou, citují Nietzscheho nebo nechávají obživnout obraz Lucase Cranacha staršího Pramen mládí, který zachycuje nahé ženy a fontánu navracející lidem elán.
Prosakování historie do přítomnosti kulminuje v poválečných Sudetech, v období vyvlastňování německého majetku. Retrospektivní epizoda má nejblíž k rekonstrukci historických událostí. Záběry ostře nekontrastují, ale navazují na sebe, postavy se nechovají jako pominuté a pronášejí smysluplné věty. Kamera i střih jsou vyrovnanější. Najednou sledujeme úplně jiný film.
Bambušek nás ale stejně nenechá v klidu se dívat. Do cesty nám staví nové překážky. Záběry jsou tak tmavé, jako kdyby byly snímané přes poloprůhlednou látku, což vytváří zdání, že do trýznivé etapy nahlížíme tajně, že děláme něco neslušného nebo zakázaného. Je zřejmé, odkud se dnes, v době zaměřené na přítomnost, ten provinilý pocit bere.
Ottovo závěrečné smíření se sebou samým i s krvavou minulostí předků, příznačně se odehrávající v ruinách vylidněné sudetské obce, je z perspektivy režiséra podmíněné přijetím temnoty jako nevyhnutelné součásti individuální i národní historie. Bez toho nemůže být očista, započatá v jeskyni, zdárně završena.
Znovunalezení harmonie pro hrdinu představuje podobné martyrium, jakým bude pro mnohé diváky sledování Bambuškova podobenství. V primitivitě výrazových prostředků a téměř úplné absenci syžetu bychom shovívavě mohli spatřovat paralelu s návratem ke kořenům a prastarým rituálům, jednomu z ústředních témat filmu.
Syrovostí a neučesaností Lidi krve chvílemi připomínají amatérské videoklipy undergroundových kapel, chvílemi zase obrazoboreckou polistopadovou režii Jana Němce. V zásadě ale spíš vymýšlejí vlastní filmový jazyk, než aby přejímali ten existující. Proto jsou obtížně srozumitelní a bude těžké se na ně napojit.
Autor chtěl pravděpodobně, stejně jako ve svých oceňovaných divadelních hrách, vytvořit angažovanou reflexi současnosti, která diváky vyprovokuje k úvahám nad osobní morálkou a historickou vinou. Po skončení iritujícího, až nesnesitelného, byť v kontextu konformní české produkce výjimečného filmu budou ale možná přemýšlet hlavně nad hranicemi toho, co ještě lze považovat za kinematografii.
Lidi krve
Scénář a režie: Miroslav Bambušek
Aerofilms, v kinech od 4. listopadu.
